„Astrogátoři mají za to,“ řekl astrofyzik, „že jsme vlétli do ohonu nějaké nesmírně zvláštní komety a jsou ochotni obětovat trochu času, aby ji objevili. Proto GEA vplula do proudu plynu a hnala se vpřed, jako kdyby je rozrážela.“

Tento pruh, jak po několika hodinách prokázaly výpočty automatů, jevil zakřivení, které potvrzovalo domněnky, že je to plynný ohon nějakého kosmického tělíska, příliš drobného, abychom je mohli pozorovat. Následující den, noc a ještě jeden den minul v honičce za prchající před námi a stále ještě neviditelnou hlavou komety. Až třetí noc, opět hodně pozdě, promluvil všemi reproduktory Trehub a oznámil, že hlavní teletaktor objevil hlavu komety vzdálenou od nás devatenáct miliónů kilometrů.

Do observatoře táhla procesí, avšak hlava komety viditelná jako bledý bod ve tmě po dlouhou dobu nezvětšovala svůj zdánlivý průměr. Večer již bylo možno změřit její velikost. Nebyla v průměru větší než kilometr. Astrogátoři usoudili, že věnovali záhadě komety již příliš mnoho času: je to problém nepochybně velmi závažný pro astrofyziky, koliduje však s hlavním cílem cesty a musíme se nyní vrátit na opuštěný kurs. Přesto však si astrofyzikové vyprosili ještě jednu noc honby za kometou: protože „zalidnění“ v této oblasti kosmu je nepatrné, zvětšili jsme rychlost na devět set padesát kilometrů za vteřinu a raketa v závojích stále prudčeji planoucího kyslíku letěla po stopách komety. V pět ráno promluvil do mikrofonu Trehub a po jeho prvních slovech se všechna srdce rozbušila prudčeji, protože hlas muže, který se vždy dovedl opanovat, se třásl:

„Volá Ústřední observatoř GEY. Tak zvaná hlava komety není kosmické těleso, nýbrž umělým útvarem podobným našemu kosmickému letadlu.“

Těžko vypsat vzrušení, jaké zavládlo na palubách. Raketa se dále pohybovala přímočaře za bledou skvrnou prchající v tmách; v obou observatořích byl takový navalme astrofyzikové byli konečně nuceni požádat část zvědavců, aby odešli, protože jim překáželi v práci. Pak se všichni, vyzbrojeni pozorovacími přístroji, jaké jen byly po ruce, shromáždili na levém bortu přední paluby, odkud bylo již pouhým okem vidět mlhavý bod, který se ospale pohyboval na nehybném hvězdném pozadí.

Když se zmenšila vzdálenost, která nás dělila, na tisíc kilometrů, zaměřila GEA vysílací antény na cizí letadlo, vyvinula plnou palební sílu svých mohutných vysílačů a poslala mu výzvu. Uvědomujíce si, že nám neznámé bytosti neporozumějí, vysílali jsme bez ustání Pythagorovu větu a ostatní prosté geometrické poučky. Avšak naše volání kosmickým prostorem zůstalo bez odpovědi. Přijímače zaměřené na letadlo mlčely.

Pak jsme začali signalizovat světly: z trysek ve špičce rakety vyletěly do černého prostoru atomové světlice, rozvětvující se v žíly stříbrného ohně, signální světlice zelené i modré, avšak letadlo mlhavě viditelné v dálce napořád zachovávalo hluboké mlčení.

Konečně odpoledne rozhodla rada astrogátorů, že vyšle lehké průzkumné letadlo; na jeho palubě měly být pouze automaty a v šestnáct hodin místního času přihlíželo shora asi dvě stě osob, které se shromáždily na horní galerii letiště, jak traktory táhnou čtrnáctitunové oblé doutníkové těleso na startovní dráhu a jak do jeho vnitřku nastupují automaty v matových brněních.

Střela se ponořila do odpalovací komory, vnitřní uzávěry se zavřely, a za okamžik, když pro nás neviditelný první astrogátor stiskl vypínač na pultíku ústřední pilotní kabiny, prolétl nitrem GEY zvuk dutý, temný, jako úder gigantického orloje. Ocelovou konstrukcí rakety proběhl sotva postižitelný záchvěv; raketa, odpálená z komory v hlavě GEY, oddělila se od našeho letadla, opsala kolem něho křivku a rozletěla se k cíli, řízena rádiovými vlnami.

Vystoupili jsme na hvězdnou palubu, abychom odtamtud sledovali další vývoj událostí. Vidět bylo bohužel málo, protože nad neznámým letadlem svítila blíženecká slunce Centaura, která svou oslňující září znesnadňovala pozorování. Pruh zředěného kyslíku již nesvítil, protože byla vypnuta všechna pohonná soustrojí a pohybovali jsme se pouze jako satelit Šarlatového trpaslíka. Pozorný Pavel Borel mi dal k dispozici stokrát zvětšující dalekohled, který jsem si postavil v přední chodbičce paluby. Přivíraje oči před nesnesitelným jasem, viděl jsem, jak naše raketa zaplašuje temnotu lehce se chvějícím jazykem atomových tryskových plynů. Konečně se dostala k letadlu tak blízko, že s ním splynula v jedinou skvrnu. Oheň jejích tryskových motorů zhasl. Zřejmě vypnula motory. Vysílače rakety byly zapojeny přímo na veřejnou síť reproduktorů GEY, takže se k nám ihned dostala každá zpráva, kterou automaty vyslaly. Za jedenáct minut po startu přišla první. Zněla:

„Neznámé letadlo je poškozeno.“

Druhá, po dalších třech minutách:

„Pokoušíme se vniknout dovnitř, aniž bychom poškodily plášť.“

Pak bylo ticho. Astrogátoři vyslali tázací signál, bez odpovědi. Naše srdce počal svírat neklid, pak se ozvala dvě slova:

„Vracíme se.“ Vzápětí potom jsme uviděli záblesk nastartovaného motoru.

Raketa provedla obvyklý manévr, podletěla pod přistávací dutinu a vsáta magnetickým polem, dostala se na první podlaží osobního letiště.

Zase jsme sjeli výtahy dolů. Dvojité dveře vstupní komory se otevřely, hlava rakety se vysunula, zastavila a přitažena ocelovým ramenem se počala zvedat, ukazovat celé těleso letadla. Mechanoautomaty zároveň ze čtyř stran odstranily šrouby příklopu vstupních dveří a zavládlo hrobové ticho, v němž bylo slyšet běžící, dosud ještě nevypnutý chladicí pulsátor rakety. Stálo kolem ní několik lidí — astrogátoři, fyzikové, inženýři z letištní služby. Otevřenými dveřmi vystoupily prvé automaty a sjely na plošinu. Grotrian jim položil nějakou otázku; odpověď jsme neslyšeli, jen výkřik, jaký unikl okolostojícím. Postupně zavolalo shora několik hlasů.

„Co říkají?“

Grotrian zvedl tvář, která náhle zbledla.

„Říkají, že jsou tam lidé.“

O půl hodiny později přihlížela posádka GEY shromážděná na palubě letiště, jak Lancelot Grotrian, jeho asistent Petr z Ganymedu, Tembhara, inženýři Treloar a Uteneut a s nimi Ter Haar nastupují po můstku dovnitř rakety, která ležela na startovní dráze.

Druhou raketu, nákladní, s nástroji a automaty, měl řídit jen Ameta, avšak v poslední chvíli bylo rozhodnuto, že výprava bude možná potřebovat lékaře, a volba padla na mne.

Stál jsem dole v hale vedle pilota a snažil jsem se, drcen kosmickým brněním, napodobit jeho nenucený postoj. Dírkovatá konstrukce stropu, kolejnice svažující se k startovním trychtýřům, tělesa raket, všechno se třpytilo matným stříbřitým leskem berylia, tmavšího o půltón než stříbro našich skafandrů.

Když byly zavřeny vstupní dveře za posledním člověkem, vysunul se ze stěny mohutný ocelový píst a zatlačil střelu do odpalovací šachty. Ozvalo se tlumené zařinčení katapultu. Uplynulo dvacet vteřin, než zahořelo zelené světlo na kotouči signalizátoru. Píst se vtáhl zpět a zatlačil na uvolněnou kolej druhou raketu. Vstoupili jsme na její hřbet.

Chtěl jsem se s přáteli shromážděnými nahoře rozloučit nějakým gestem, ale vládlo mlčení tak napjaté, že jsem spustil přilbu a zmizel za Ametou v nitru rakety.

V hlavě střely bylo málo místa. Sotva jsem se uložil vedle pilota a zapjal pasy, ozval se signál, kontrolní světélko zazářilo, a střela, tlačena ocelovou tlapou, vklouzla do tunelu. Zahřmělo. Pocítil jsem, že mé tělo najednou ztěžklo. V kulatém okénku před Ametovou hlavou se začernalo nebe. Letěli jsme.

Ameta opsal povinnou křivku okolo GEY a zapnul motory na malou rychlost. Teprve když jsme se dostali z blízkosti letadla, pohnul oběma rukama obřadným pohybem páčkou zrychlovačů. Ani ne tak sluchem jako spíš celým tělem, obaleným pérující tkaninou, vycítil jsem hluboký zpěvný tón, s jakým z trysek vyrážejí atomové plyny.

Chtěl jsem se podívat okénkem, abych našel prvou raketu, nebylo to však snadné, protože kabina byla těsná. Ametovu tvář několikrát polila rudá záře a ve sklíčkách ukazovatelů se mihly rubínové jiskry — to při zatáčkách nahlížel Šarlatový trpaslík do raketové kabiny a šlehl po nás hřejivým světlem. Zvedl jsem se na loktech.Viděl jsem jen třepetavé, zpět ohnuté plameny tryskající ze špičky; zmenšovali jsme rychlost brzdicími tryskami.