Odešli jsme otvorem, který v pancéřových dveřích vyřezaly automaty, a vrátili jsme se do velké zrcadlové místnosti na obvodu družice; odtud vedla cesta chodbou do malé kabiny. Pod stropem se křižovaly svazky kabelů v obalech pokrytých jíním. Na stěnách byly mramorové rozvodné desky s řadami kontaktů: byl to typ prastarého vakuového počítacího stroje. Před tabulkami stály trojnohé židle, na nich — čtyři zkroucení lidé se sluchátky na uších: na sluchátkách — helmy. Tváře zakryty koženými maskami. Čtvrtý visel dolů ze sedátka, přilba mu spadla s hlavy a vlasy ostříbřené krystalky vzduchu se dotýkaly podlahy. Oči se proměnily jako u všech ostatních v kousky kalného ledu.

Další oddělení chodby bylo pokryto vysokým, měkkým kobercem. Nové dveře, na nich malá stříbrná písmenka:

Dvěma kulatými iluminátory ve stropě padaly dovnitř paprsky Proximy. Její červeň se při našem příchodu smísila s bílým světlem náramenních reflektorů. V tomto silném jasu se objevil velký pokoj. Stály tam velké zasklené skříně se starožitnými knihami, velká křesla, na jedné stěně visela mapa Země v pradávné projekci Mercatorově. Eurasii oddělovala tlustá červená čára. Celá byla přeškrtnuta nápisem: COMMUNIST SPHERE. Na zbytku světa ležela černá písmena: FREE WORLD SPHERE.

Za psacím stolem, v širokém křesle seděl člověk. Jistě kdysi býval vysoké postavy. Jeho daleko natažené nohy vyčnívaly pod stolem. Hlava byla zvrácena zpět, a proto ostře vystupoval ohryzek na krku obaleném bílou kožešinou, která tvořila límec bundy. Za ním na stěně byla napjata velká plachta s červenými a bílými pruhy a hvězdami. Mumie měla na sobě kožený kabátec jako všichni v tomto letadle; růžky límce byly zdobeny čtyřmi zlatými hvězdami. Před ním, mezi jíním pokrytými papíry, stála sklenka s kouskem ledu. Po pravé ruce leželo prázdné kožené pouzdro a kalený předmět s krátkou hlavní: byl jako těžítko na knize se zlatými písmeny: THE HOLY BIBLE. Když jsem přistoupil blíž, zdálo se mi, že se velitel mrtvého letadla usmívá. Obešel jsem stůl a pohleděl jsem mu do tváře. Byla tmavošedá, pokrytá jinovatkou a nevyjadřovala nic. Ohrnuté rty ukazovaly zuby, zaťaté do nějakých lesklých třísek. Naklonil jsem se, s mimovolně zatajeným dechem, a zjistil jsem, že to byla napůl rozhryzaná skleněná trubička. Někdo mi položil ruku na rameno — Ter Haar.

„Pojď,“ pravil a teprve nyní jsem si uvědomil, že jsme v kabině sami. Ode dveří jsem se ještě jednou ohlédl do pokoje. Šarlatové světlo Trpaslíka splývalo po tváři mumie, jako by se marně pokoušelo ji oživit. Scvrklá, svraštělá, vypadala, jako kdyby byla od věků mrtvá, jako kdyby v ní nekolovala krev.

Vstoupili jsme do prázdné místnosti. U stropu probíhaly skupiny rovnoběžných trubic, kolem stěn v řadách na kovových stojanech štíhlé láhve na plyn. Všichni druhové byli tady.

„Tato družice,“ říkal Grotrian, „opustila Zemi před více než jedenácti stoletími. Atlantiďané měli v úmyslu rozsévat z ní bakterie a vrhat atomové pumy. Aby mohli lépe mířit, vestavěli do ní raketové zařízení, které jim umožňovalo přecházet z oběžných drah bližších Zemi na vzdálenější. Nějaká nepřesnost ve výpočtech zavinila, že se odchýlila od stanovené dráhy. Tak začala bludná pouť tohoto letadla vesmírem. Po několika stech letech se dostala do okruhu přitažlivosti Proximy a zvětšila tak počet těles, které kolem ní krouží.“

Zatím co Grotrian mluvil, představoval jsem si, jak se lidé uvěznění v kovovém prstenci propadali do mrazivé hlubiny, jak v nich pomalu tuhla krev, jak bojovali o život a teplo. Staletí uplynula od smrti posledního z nich, ale kovová družice kroužila neúnavně kolem chladnoucí hvězdy i se zkamenělou posádkou.

„Je samy stihl osud,“ pokračoval astrogátor, „jaký chtěli připravit ostatním. Třebas utrpení, jaká zakusili před smrtí, nemohou vykoupit pokus o vyhlazení lidstva, domnívám se přesto, že ani nemusíme pátrat po podrobnostech této pradávné tragédie, ani tupit mrtvé, neboť jsou to dnes jen pozůstatky rozpadávající se v prach. Pozůstatky lidí. Podle mého názoru musíme toto letadlo zničit. Není třeba, aby kdokoli jiný mohl ještě spatřit to, co jsme viděli my; proto se musíme rozhodnout ihned. — Ter Haar?“

„Souhlasím s tebou.“

„Uteneut?“

„Ztotožňuji se s tvým plánem.“

„Treloar?“

„Souhlasím.“

„Ameta?“

„Nejsem si jist, jestli máš pravdu,“ řekl pilot, „ale nebudu odporovat většině. Nevím, máme-li právo zapomenout na to všechno.“

„Nezapomeneme,“ namítl Ter Haar, „tím spíše, že napřed zachytím fakta důležitá pro historická bádání a zajistím dokumenty.“

Zdálo se, že Ameta chce ještě něco říci, Grotrian se na něho tázavě podíval, avšak pilot ustoupil o krok zpět a obrátil se. Poslední, na koho se astrogátor podíval, jsem byl já. Mlčky jsem přitakal. Nyní odešel Ter Haar do kajuty vedoucího výpravy a vzal si na pomoc inženýry. Grotrian odešel, aby se spojil rádiem s GEOU, a já jsem odešel do chodby bez určitého cíle. Když jsem tak šel po cestě, kterou jsem už jednou dělal, znovu jsem prožíval pocit, že jsem v příšerném snu — pocit, který vyplýval z neuvědomělého přesvědčení, že skutečnost nemůže být tak krutá. Šel jsem zabrán do svých myšlenek, když se ve mně najednou srdce zastavilo hrůzou. Zůstal jsem stát, zaposlouchán do bezedného ticha. Zdálo se mi, že jsem sám. Mrtvých jsem se nebál: horší byla společnost těch křiklavých obrazů, z nichž se nahé ženy usmívaly přes vzduchoprázdno nad mumiemi ojíněnými plynem.

Zrychlil jsem krok, dal jsem se téměř do běhu, vtom jsem spatřil proužek světla, padající pootevřenými dveřmi. Zastavil jsem se na prahu.

Byla to prostorná, holá síň. Proti dveřím byl vysoký, obloukem zaklenutý výklenek. Visel v něm dřevěný kříž, ostře černý na bílém pozadí. Náhle jsem spatřil, že před výklenkem klečí mrtvý, k podlaze přitisknutý člověk; ostrá páteř zvedala tkaninu, do níž byl zahalen. Tato mumie, podobná hroudě hlíny, vrhala na bílou stěnu beztvarý stín. Můj pohled zaletěl na druhou stranu, hledaje zdroj světla. Stál tam Petr z Ganymedu. Jeho náramenní reflektor vrhal na kříž ostré světlo a on, štíhlý, obrovský ve stříbrném skafandru, s rukama zkříženýma na prsou, dlouho se díval na toto znamení marné víry.

Grotrian nechal mechanoautomaty v komoře s atomovými bombami. Pak jedna raketa po druhé vzlétla, zakroužily okolo letadla a černá písmena

naposledy projela před našimi zraky. Rakety zaměřily špičky ke GEI, zrychlily let, a tak jsme se brzy octli na palubě.

Četní diváci shromáždění na letišti přešli na hvězdnou palubu, aby odtamtud pozorovali zničení umělé družice. Také my jsme vyjeli nahoru. Po desíti minutách mechanoautomaty oznámily, že připravily rádiový odpalovací přístroj, načež pro ně byla poslána raketa. Když se vrátily na GEU, ozval se v reproduktorech Ter Akonjanův klidný hlas:

„Pozor… minus čtyři minuty… minus tři minuty… minus jedna a půl minuty… minus čtyřicet vteřin… minus pět vteřin…“

Srdce se rozbušila prudčeji. Mlčky jsme se dívali do temnot, kde se třpytila jako bledý prstýnek družice Atlantiďanů.

„Pozor… nula…“ ozval se hlas prvého astrogátora. Tmu roztrhl rozvětvený záblesk. Oslňující koule čím dál bledší a bledší se nadmula a zhášela hvězdy. Před očima ještě tančily světelné kruhy a ve vzdálenosti šesti set kilometrů od GEY se rozplýval špinavě bílý mrak dýmu.

Domníval jsem se, že je to konec toho prazvláštního setkání, ale večer mě pozval Grotrian do svého bytu. Zastal jsem tam všechny, kdo byli na umělé družici.

Po návratu na GEU jsme svlékli skafandry ve speciální komoře, kde potom byly podrobeny velmi zevrubnému bakteriologickému zkoumání. Grotrian nás ujistil, že analýza prokázala sterilnost skafandrů.