Když skončil, chvíli se na nás díval, jako kdyby byl na rozpacích, má-li mluvit dále.

„Rád bych vám sdělil jeden zvláštní fakt,“ řekl konečně.

„Jak si snad vzpomínáte, jen já jsem se dotkl atomové bomby, té jediné, kterou jsme rentgenovali. Jak prokázal mikrochemický rozbor, zůstala na pravé rukavici mého skafandru velmi nepatrná stopa astronia…“

Když viděl, že nechápeme nesmírný dosah jeho slov, dodal Grotrian tišeji:

„Mou pozornost upoutala skutečnost, že se na stínítku přistaveném k bombě objevil velice slabý stín její konstrukce ještě dříve, než automat zapnul Roentgenovu lampu. Tento slabý stín nemohlo vrhnout vlastní záření uranu 235, který byl v bombě, protože ten nevysílá paprsky dostatečně tvrdé, aby pronikly ocelovým pancéřem; napadla mě myšlenka, že byla bomba ještě předtím posypána nějakým prvkem, který vyzařuje paprsky gamma. Proto jsem setřel rukavicí trochu prachu z jejího povrchu. Analýza zjistila stopy astronia… Je nesporné, že umělá družice vznikla ve dvacátém století, ale v této době lidé neznali astronium a neuměli je synteticky vyrábět. Jinými slovy: Atlantiďané je nemohli mít na palubě svého letadla. I kdyby tomu skutečně tak nebylo, astronium, jehož životnost se měří na desítky let, rozpadla by se za jedenáct věků, kdy družice bloudila, a nedalo by se zjistit. Také v mezihvězdném prostoru se astronium nevyskytuje; jeho prášek se musel na plášti bomby usadit ne příliš dávno, rozhodně ne později než před šedesáti lety, pak tedy…“

Se zatajeným dechem jsme upírali oči na astrogátora, který si přetřel rukou čelo a pokračoval ještě opatrněji:

„Otvírá se před námi pole dohadů, které si zatím nemůžeme ověřit, a jen velmi těžko je můžeme zpřesnit, ale nejprostší úvaha postupuje asi takto: na otázku, proč byl povrch bomby poprášen astroniem, známe jen jednu odpověď. Astronium, které vyzařuje tvrdé paprsky gamma, můžeš úspěchem nahradit Roentgenovy paprsky. Na druhou otázku, kde se vzalo astronium na palubě družice Atlantiďanů, nabízí se na domněnky odpověď, že je tam daly bytosti, které chtěly poznat vnitřní konstrukci atomových bomb… Protože živí lidé doposud nikdy nezabloudili do těchto končin galaxie — bytosti, které to učinily, nebyly lidmi…“

„Tak někdo už tam byl před námi!“ vyhrkl Ameta, vzrušený neméně než my všichni.

„Není to jisté, ale dosti pravděpodobné,“ odpověděl Grotrian, „abychom vysvětlili jinak skutečnosti, s nimiž jsem vás seznámil, museli bychom hledat vysvětlení ve zvláštní, dokonce mimořádně zvláštní shodě okolností.“

„Ale vždyť podlahy a stěny družice pokrývala jinovatka, v níž zanechával stopy každý náš krok,“ řekl jsem, „jak to, že tyto bytosti po sobě nezanechávaly ani nejmenší stopu? Kromě toho nebylo tam ničím hnuto, jak se domnívám, a není samozřejmé, že by takové bytosti chtěly pořádně prozkoumat mumie i konstrukci letadla?“

„Přemýšlel jsem o tom,“ namítl Grotrian, „ale prováděly-li tyto bytosti zkoumání, a stopy astronia zřejmě nasvědčují, že to udělaly, nemusely zanechat stopu…“

Na zlomek vteřiny se mi vynořil před očima obraz podivných tvorů, kteří nepodléhají gravitaci a nedotýkají se ani podlahy ani stěn a vznášeli se kdysi týmiž prostorami družice, jimiž jsme nedávno prošli my; zachvěl jsem se, avšak astrogátor vysvětloval dále:

„Pokud jde o nedotčený povrch jinovatky, musíme si ujasnit, že satelit kroužil kolem Proximy po neobyčejně protáhlé dráze a opisoval elipsu, podobnou dráze komety. Když se na své pouti blížil k Trpaslíkovi — a v periheliu se k němu přiblížil na čtyřicet miliónů kilometrů, jak vykazuje výpočet parametrů jeho pohybu — začínal se ohřívat a pak se vypařoval zkapalnělý kyslík v nádržích a unikal špatně utěsněnými závěry. Právě tak vznikl onen podivný, jakoby plynný ocas komety, jemuž vděčíme za to, že jsme existenci družice vůbec objevili. Ale když se od Proximy vzdalovala a odlétala do tmy, unikající plyn ztuhl a usadil se na všech plochách jako jinovatka. A tak případné stopy návštěvy mohly být zastřeny novými vrstvami jinovatky při pozdějších obězích kolem Proximy. Vzali jsme si vzorek tohoto jíní a rozbor zjistil, že skutečně tálo po každé, když se přiblížil k slunci, a v apheliu se objevovalo jako nově zmrzlá vrstva. Opakovalo se to v pravidelných odstupech, které odpovídaly jednomu oběhu, jehož čas se rovná zhruba dvanácti letům pozemským. Kromě toho mohly bytosti vniknout do atomové komory přímo otevřenými dveřmi pumovnice; zdá se to dokonce pravděpodobné, protože vnitřní pancéřové dveře nebyly poškozeny. Nemůžeme bezpečně říci, zda příklop šachty odsunuly lidské ruce nebo ne…“

„Jak by v takovém případě mohly vědět, kam se obrátit a proč by měly, aniž vstoupily dovnitř, narazit rovnou na atomovou komoru?“ zeptal jsem se.

„Snad napřed prosvítily celé letadlo zvenčí,“ namítl Grotrian. „Abych řekl pravdu, dávám přednost tomu, nepouštět se do dalších dohadů, protože budou stále labilnější a budou se opírat o stále méně fakt. Zdá se mi dosti pravděpodobné, že na tom letadle byly před námi nějaké živé bytosti, a to na vysokém stupni civilizace, které mají k dispozici techniku radioaktivních látek, jak o tom svědčí stopy astronia…“

„A odkud by mohly pocházet tyto bytosti?“ řekl Ter Haar. „Máš snad nějakou hypotézu v tomto směru?“

„Nic nevím; nejpravděpodobnější se ovšem zdá, že přišly z nejbližšího hvězdného okolí, tedy z planet Proximy — ale ty jsou, jak se zdá, neobydlené — nebo ze soustavy Centaura, ale nic určitého se na tuto otázku odpovědět nedá.“

„Astrogátoři vědí o všem?“ zeptal jsem se.

„Ovšem.“

„Kdoví, zda jsme se zbytečně neukvapili, když jsme tu družici zničili…“ poznamenal Ter Haar. „Byli bychom ji nyní mohli podrobněji prozkoumat…“

„Pochybuji, že by výzkum přinesl mnoho nového, ale to je vedlejší, protože nemá smysl mluvit o věcech neodčinitelných. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Druhům to oznámíme o něco později, až začneme provádět průzkum planet; teď, jak víte, budeme se přibližovat k Šarlatovému trpaslíku až na vzdálenost co možná nejmenší, a to je spojeno s určitým, i když ne velkým rizikem.“

Skutečně, GEA zvětšovala rychlost, letíc k Proximě, ne však přímočaře, nýbrž vhodně propočtenou kosmodromou.

Šarlatový trpaslík dráždí astronomy již odedávna. Tato slabá hvězda, značně menší než Slunce, s teplotou sotva 3000 stupňů, se vždycky po nějaké době mohutně rozzáří a zmnohonásobí své světlo. Astrofyzikové tento úkaz pokládají za projev kolísání vnitřních atomových přeměn. Profesor Trehub se jednou vyjádřil, že snad ty světelné rozbřesky jsou výsledkem „pokusných prací bytostí, které obývají blízkou planetu a jsou zřejmě nespokojeny s nízkou teplotou svého slunce, a pokoušejí se ji zvýšit tím, že prohrabávají pohrabáčem oheň, který je ohřívá.“ Byl to ovšem žert.

Po jedenáct dnů letu nachový kotouč rostl víc a víc. Již osmého dne dosáhl zdánlivé velikosti Slunce, jak je vidíme ze Země, desátého dne bylo nutno zapnout uvnitř rakety héliové chladiče, protože se raketa začínala zahřívat.

Na hvězdných palubách se objevovalo čím dál víc lidí, aby pozorovali Šarlatového trpaslíka přes tmavá skla; zatím jsme nezjistili, že by se znovu rozhořel. Ve hvězdné síni ležela rovnoměrná purpurová záře, den ode dne jasnější.

Já sám jsem se o tento let málo zajímal, tak mnoho látky k přemýšlení mi poskytla Grotrianova slova; uvažoval jsem o nich dlouho a bezvýsledně, nakonec jednou večer jsem si dodal odvahy a zašel si k Trehubovi. Chtěl jsem se dovědět, jaký on má názor. Astrofyzik mě trpělivě vyslechl (rozhovor se konal v malé observatoři, kde nejednou vysedal až do půlnoci); konečně povídá:

„Můj milý kolego, vidím jako na dlani, proč jsi přišel právě za mnou. Za tvou návštěvu vděčím své slávě nejsmělejšího ze smělců, aspoň pokud jde o tvoření hypotéz; musím se ti však přiznat, odkud pramení tato moje sláva. Myslím, že ve vědě jsou nutné polemiky, aby se urychlil vývoj a byly vyjasněny pojmy. Již mnohokrát se mi podařilo nemít pravdu ve vědeckých sporech, ale téměř po každé, ať vědomě či nevědomě, museli mí protivníci v diskusi vysvětlit a vybrousit podrobnosti názorů, které zastávali; a tak se jejich teorie zkonsolidovaly, zjednodušily, a tím zdokonalily. Neznamená to ovšem, že se snažím být v opozici stůj co stůj, ale jsem v ní často i za vysokou cenu, to znamená i za cenu velkého rizika, zaznamenám-li něco, pak jen proto, že se tohoto rizika nebojím. Bojím se však, že hypotézu, s níž ke mně přicházíš, není možno dál beztrestně rozvíjet. Jaké jsou skutečnosti? Pootevřený příklop pumovnice, několik mikrogramů astronia na jedné z atomových bomb, to je vlastně všechno, a ty by ses chtěl nejen dovědět, jak vypadají bytosti, které patrně družici navštívily, ale chceš ještě ode mne slyšet něco o jejich psychologii; myslím tedy, že se musíš obrátit na profesora Entreula, protože tady je třeba vybásnit další hvězdnou pohádku a v tom je on odborníkem a potře na hlavu všechny baječe…“