„Trojúhelník.“

„Správně. Trojúhelníkovitý obrazec vznikne, dojde-li k takovému spojení, ať chci nebo nechci. Kdyby mi někdo nařídil spojit tyto tři tyče a zároveň kategoricky přikázal, že obrazec, který vznikne, nesmí být trojúhelník, řeknu jako konstruktér, že je to neřešitelný úkol — stejně dnes jako za miliardu let. Tak, abych se vrátil k tvým slovům; je smrt nezbytná pro existenci života, nebo ne?“

„Jak může být nezbytná? Smrt je přece popřením života.“

„Smrt jednotlivce ano, ale nikoli druhu. Kdybych chtěl uzavřít do jediného slova odpověď na otázku, co je motorem biologického vývoje, odpověděl bych: proměnlivost. Kdyby jí nebylo, vegetovala by prvotní plazma vzniklá v hlubinách archeozoického oceánu do dnešního dne ve stejné formě a nevydala by ze sebe nepředstavitelné množství forem rostlinných i živočišných, z něhož se vyvinul člověk. A teď: proč je možná proměnlivost? Proto, že jedny formy ustupují Jiným, že přichází na svět potomstvo, a v tomto procesu probíhají z pokolení na pokolení těžko postižitelné, malé, ale v miliónech se sčítající změny, které dávají vzniknout novým druhům a typům. A toto zanikání rodičovských forem ve prospěch forem potomstva, toto ustupování jedněch pokolení druhým, přeloženo do našeho normálního jazyka, má jméno smrt. Bez smrti nebylo by proměnlivosti.

Bez proměnlivosti nebylo by vývoje. Bez vývoje by nebylo člověka. To je odpověď na tvou otázku.“

„Dokázals',“ řekl po delší chvíli Nils, „že u základů — abych tak řekl, konstrukčních předpokladů — vývoje leží smrtelnost jeho výtvorů, s tím souhlasím. Ale nedokáže-li vývoj dát vzniknout nesmrtelnosti, nepodaří se to člověku?“

Tembhara mlčel.

„I kdyby…“ ozval se hlas z pozadí pokoje, „i kdyby…“

Ohlédli jsme se tam. To mluvil Ameta.

„Co je to smrt? Příšerné memento pomíjejícnosti? Obraz toho zahanbujícího prachu, v nějž se změníme? Vědomí, že vítězíme nad vrstvou hmoty tím, když podstupujeme boj se zemí, nebem a hvězdami jen proto, abychom se do ní vrátili? Ano. A ještě vědomí toho, že spalování bílkovin v našich tělech, z něhož pramení hudba i rozkoš, přechází v hnilobný proces rozkladu. Ano. Ale to je zároveň zdroj nesmírně cenné hodnoty každého okamžiku, každého dechu, příkaz vydat ze sebe své nejlepší síly pro to, abychom následujícím generacím dovedli odevzdat a vykonat pro ně co nejvíce, připomínka neodvratné zodpovědnosti za každý čin, protože nic z toho, co učiníme, není možno odvrátit ani zapomenout v čase tak krátkém jako je lidský život. A skrze to všechno učí nás smrt milovat život a hlavně ostatní lidi, stejně smrtelné, stejně plné odvahy a bázně, stejně vzpínající touhami za hranice fyzického bytí a budující s láskou budoucnost, kterou jim nebude dopřáno spatřit. Kdyby člověk dosáhl nesmrtelnosti, musel by obětovat nejdrahocennější věc — paměť — jak jinak by mohl obsáhnout to ohromné moře vzpomínek, jemuž se říká nekonečno?

Musel by mít chladnou moudrost a nelítostný klid bohů, v něž věřili lidé starověku, ale kdo by chtěl být takový blázen, aby se chtěl stát bohem, může-li být člověkem? Kdo by chtěl žít věčně, může-li dát svou smrtí život jiným, jako astrogátor Songgram. Po takovém světě netoužím! Každý úder mého srdce je oslavou života, a proto vám říkám: já si nedám vzít smrt.“

Vedoucím astrozoologické sekce byl profesor Entreul, velmi křepký a popudlivý stařec, téměř devadesátiletý. Již na GEI uveřejnil svou stou práci. Za svého téměř stoletého života vytvořil systematiku bytostí obývajících planety sluncí odlišných od našeho, totiž veleobrů, obrů, Cefeid, rádiových hvězd, bílých i rudých trpaslíků.

Jak je známo, astrozoologie je oborem, na jehož účet se nejčastěji vtipkuje; není na tom nic divného, uvědomíme-li si, že — třebas je pěstována již po staletí — učenci, kteří se jí věnují, nikdy neviděli živý organismus vzniklý mimo Zemi, kromě několika druhů lišejníků a mechů na Marsu. Je v ní tedy přemnoho planého teoretizování a téměř tolik navzájem se potírajících škol, kolik je odborníků. Entreul byl mimo jiné objevitelem (zlomyslní lidé říkali „vynálezcem“) smyslu čichohmatového, kterým podle jeho názoru musí být obdařeny bytosti na planetách, pohroužených do věčné noci. Tento smysl umožňuje prý nejen vnímání pachů, nýbrž i tvarů předmětů, které je vydávají. Schůze astrozoologické sekce, na nichž se diskutovalo o takových a podobných otázkách, byly jediným nekonečným pásmem sporů. Obyčejně se jich účastnilo mnoho hostí, toužících ne tak po tom, aby rozšířili své znalosti o zalidnění jiných světů, jako po tom spatřit Entreula metajícího v ohni diskuse hromy a blesky na své odpůrce!

Jednou, když byla na pořadu otázka vzhledu bytostí ze soustavy planet a Centauri, zvedla se jakási postava z poslední řady křesel a žádala o slovo: byl to profesor Trehub.

Antagonismus Entreula a Trehuba byl všeobecně znám. Musíme přiznat, že znamenitý fyzik podnikal co mohl, aby jej přiživil. Hned říkal, že astrozoologie je „dítětem nedonošeným o devět století“, protože vznikla o devět století dřív, než mohly být potvrzeny její hypotézy hvězdnými lety, hned zase, když byl dotázán v kuloárech zasedací síně, jaký je jeho názor na poslední Entreulovu práci, vyprávěl: „Ping-Mua se učil u Fu-Čena umění zabíjet draky. Po šesti letech trudného učení ovládl toto umění dokonale, ale nikde se nenašla příležitost, aby je vyzkoušel…“

Zeptal jsem se ho kdysi, proč cítí k astrozoologovi takový odpor. Odpověděl mi:

„Jak známo, jsou nejšťastnější tehdy, když nějaká hvězda vůbec nemá planety. Popisují pak do nejmenších podrobností, jak by vypadali tvorové obývající planety této hvězdy, kdyby ta hvězda nějaké planety měla. Jsou to scholastikové třicátého století. Mají příliš málo důvěry v přírodu a příliš mnoho důvěry v sebe.“

Každý takový Trehubův výrok pronikl dříve či později k Entreulovu sluchu a uvedl starce do zuřivosti — v níž se ostatně cítil jako doma — protože to byl, jak se říkalo, normální stav jeho mysli.

Když tedy Trehub požádal o slovo, astrozoologové se naježili, hosté zbystřili sluch, větříce nějakou novou jízlivost. Trehub smrtelně vážně prohlásil, že podle jeho mínění člověk vůbec nebude s to spatřit bytosti ze soustavy Centaura. Zavládlo ticho plné ohromení; pak dodal, že navrhuje jistý pokus:

„Já,“ řekl, „budu představovat člověka, před jehož očima stojí právě taková živá bytost, a vy se mě budete ptát, jak vypadá. Jestliže se vám podaří na základě mých svědomitých, podrobných a s nejlepší vůlí sdělovaných popisů zrekonstruovat i ten nejvšeobecnější obraz této bytosti — uznám naše vítězství. V opačném případě vyjde najevo, že jsem měl pravdu já.“

Astrozoologové se potichu radili. Entreul měl podezření, že jde o nějaký paradox nebo žert; Trehub jej ujistil, že má ty nejpoctivější úmysly. Konečně vystoupil Entreul doprostřed síně a pozval tam i Trehuba, který řekl, že bude raději mluvit ze svého místa. Starý badatel hvězdné fauny vystrčil sivou bradu jako k útoku a začal:

„Jak velká je tato bytost?“

„Někdy je to o něco větší než člověk, někdy se zmenší, někdy je docela malá.“

„Znamená to, že se smršťuje a natahuje?“

„Ne, děje se to nepochybně tak, jak člověk zdánlivě zmenšuje svou výšku, když kleká, usedá, nebo se shýbá.“

„Ona bytost může tedy klekat, sedat a shýbat se. Proč jsi to neřekl hned?“ zeptal se Entreul, který se dostával do varu.

„Říkal jsem to jen vzhledem k člověku, protože ke klekání je třeba mít nohy, ke sklonění je třeba mít záda a ramena — nic takového u ní nevidím.“

„Má tato bytost okončetiny?“

„Zdá se, že má.“

„Jak to, zdá se? Nejsi si tím jist?“

„Ne.“

„Proč?“

„Záleží mi na tom, co mezi okončetiny počítáme. Kdyby tvor z jiné planety uviděl po prvé člověka, mohl by dospět k názoru, že člověk má pět okončetin a připojil by, že pátou vydává hlas a přijímá potravu, jestliže by uznal hlavu za okončetinu. Zní to podivně, ale je to jen důsledek mimolidského stanoviska. Tak i já vidím části bytosti, zdánlivě se odlišující v prostoru, ale nevím, není-li to zúžení jejího trupu.“