„Nejsou tyto části zdánlivě se odlišující v prostoru, náhodou umělého původu, jako na příklad obuv nebo lidský oděv?“ ptal se Entreul a přelétl nás pohledem, který jako by říkal: „Chtěl mě přechytračit, ale padla kosa na kámen.“ Trehub neodpověděl ihned a po starcově tváři se začal rozlévat výraz triumfu, který hasl postupně, jak astrofyzik vysvětloval:

„Nevím, co na této bytosti je umělé a přirozené. Také mimozemská bytost by nevěděla, kde končí náš oděv a začíná tělo. Snad by se domnívala, že jisté partie lidského těla pokrývá zaschlý výměšek hřbetních žláz, jak by mohla nazvat oděv. Kdyby pak uviděla člověka na koni, mohla by si myslit, že je to nějaká odrůda centaura a kdyby na konec uviděla, že jezdec seskakuje s koně, byla by ochotna si myslit, že je to akt disociace jednoho individua ve dvě… Tak možná to, co vidím, vůbec není jednou bytostí, ale dvěma a možná dokonce, že celým jejich konglomerátem…“

Entreul se rozčiloval, ale po chvíli rozmýšlení řekl:

„Snad si uděláš jasno o tom, která část bytosti jsou okončetiny podle činnosti, jaké zastávají.“

„Ptáš-li se takto, dopouštíš se omylu. Jak vidím, začínáš se shodovat s mým názorem, že bytost je utvářena tak odlišně od člověka, že je nemůžeme spolu srovnávat, avšak přijímaje to, myslíš, je-li její tělo ničím nepodobno tělu lidskému, že si jsou snad podobné jeho činnosti; ale tu opět, ovšem bezděčně, upadáš do antropocentrismu. Bytost skutečně vykonává různé pohyby, ale jejich význam je mi zcela nejasný.“

„Dobrá,“ řekl Entreul, „zkusme to jinak.“ Přimhouřil oči, jako kdyby skrýval ostří následující otázky, a řekl:

„Je to obratlovec?“

Trehub potlačil úsměv.

„Abys poznal stavbu těla oné bytosti, chceš se utéci k morfologii a fyziologii. Nu, tímto způsobem by se ti podařilo dovědět se o ní mnoho, ale, abych ti mohl odpovědět, musel bych ji napřed sám podrobit zkoumání. Měl jsem však odpovědět výlučně na otázky, týkající se jejího vnějšího vzhledu. Tak co, můžeš ji načrtnout, třeba co nejzběžněji?“

Starý astrozoolog mlčel.

„V základech myšlení každého z nás,“ promluvil Trehub, „skrývá se atavistické, mimovolné přesvědčení, že rozumové bytosti z jiné soustavy hvězd musí nám být tělesně aspoň nějak podobné, třebas v rysech co nejvšeobecnějších, karikujících a dokonce nestvůrných. Zatím tomu může být úplně jinak. Ten, kdo takovou bytost uvidí, může mít pocit člověka od narození slepého, jemuž jednoho dne operace navrátila zrak. Místo známého, nám utříděného prostorového světa, který má rozměry a je vyplněn různě zabarvenými a utvářenými předměty, vidí tento člověk pouze chaos pohybujících se skvrn tmavších a světlejších a musí se dlouho učit, než si srovná tento nový svět se starými zkušenostmi ostatních smyslů. Možná, že budeme muset (než se naučíme opravdu vidět, to znamená jediným pohledem obsáhnout a pochopit stavbu těl těchto bytostí) napřed poznat dějiny vývoje života na jejich planetě, podmínky prostředí, jaké je utvářelo, množství druhů, které je předcházelo, a teprve potom se to, co na první pohled vypadá jako chaos, objeví se jako řád a nutnost vyplývající z přirozeného vývoje.“

Když Entreul uzavíral diskusi, neuznal samozřejmě, že byl poražen. Udělal dlouhou přednášku, v níž popisoval anatomii a fyziologii obyvatel systému Centaura, jako kdyby je znal již celá léta. Podle jeho názoru jsou jejich těla utvořena z tkání vysoce proniknutých kovy, aby vnitřek organismů byl chráněn před pronikavým radioaktivním zářením sluncí, v minulosti jasnějších než naše. Trehub se už nepřihlásil o slovo, jen po skončení schůze řekl, jakoby pro sebe.

,Se stroji je konverzace příjemnější, nepokoušejí se naparádit své omyly.“

Entreul, který byl obdařen bystrým sluchem, třískl pěstí do katedry, až to zadunělo, a křikl přes celý sál:

„Fakta rozhodnou, kolego Trehube, fakta rozhodnou!“

Astronom se svému odpůrci dvorně uklonil.

Míjel už sedmý rok cesty a blížila se chvíle, kdy se všechno naše očekávání, plány a naděje měly střetnout se skutečností.

Proxima zářila purpurem čím dál jasnějším. Příručními teleskopy bylo vidět planety tohoto šarlatového trpaslíka — vzdálenější těleso velikostí přesahující Jupitera i bližší rozměry odpovídající Marsu. Dvě jiné části této hvězdné soustavy, slunce? a â Centauri, mely velké rodiny planet. Obě zářily na našem nebi jako hvězdy oslňující bělostí, vzdálené od sebe o několik obloukových minut. Jinou, daleko slabší dvojicí byly Sirius a Beteigeuze, které tvořily modročervenou zdánlivou dvojhvězdu.

Šarlatový trpaslík — Proxima Centauri — zatím rostlo pomalu, takže ani ze dne na den, ani z týdne na týden nebylo možno pozorovat rozdíl jeho průměru; přesto však tma hvězdných palub sotva znatelně řídla, jejich čerň slábla, vytlačována neobyčejně slabounkým šerem.

Jednou ráno začali si lidé něco ukazovat v této síni, zalité nejtmavším purpurem: naše těla a předměty začaly vrhat na palubu stíny.

Když se vzdálenost, která nás dělila od Šarlatového trpaslíka, snížila na šest set miliard kilometrů, ozval se dávno neslyšený zvuk varovných signálů, a od této chvíle se každý večer opakoval: GEA snižovala rychlost. Překvapující bylo, jak jsme ve vzpomínkách hledali ty drtivé pocity, jak v nás probouzel kdysi tento signál, který dnes zněl jako fanfáry vítězství. Po šestnácti týdnech brždění zpomalila naše raketa rychlost na 4000 kilometrů za vteřinu a blížila se již k prvé planetě Šarlatového trpaslíka. Její ekliptika svírala se směrem letu GEY 45°: astrogátoři záměrně nevedli raketu do roviny oběhu planet, neboť se dalo předpokládat, že je vyplněna— podobně jako oblast našeho Slunce— meteorickým prachem, který ztěžuje manévrování. První planetu jsme minuli ve vzdálenosti čtyř set miliónů kilometrů, astrofyzikové a planetologové měli nepřetržité denní i noční služby u svých pozorovacích přístrojů. Nepřibližovali jsme se k planetě, protože to byl skalnatý zledovatělý svět, pokrytý vysokou vrstvou zmrzlých plynů.

Devatenáctého dne potom, co minula její dráhu, pohybovala se GEA v nepatrné vzdálenosti — sotva čtyři sta tisíc kilometrů od ekliptiky; na kosmický prach jsme stále ještě nenarazili. Pozdě večer, když jsem si šel lehnout, ozvaly se reproduktory, které hlásily, že za okamžik podá observatoř zvláštní hlášení. Po minutě čekání se ozval hlas astrofyzika Trehuba, který řekl, že před čtvrt hodinou proťala GEA pruh plynu překvapivého chemického složení a nyní manévruje, aby našla jeho stopu.

Chvatně jsem se oblékl a vyjel na hvězdnou palubu, která se hemžila lidmi, přestože už bylo po půlnoci. Daleko dole, pod levým bortem hořel v temnotách Šarlatový trpaslík, ve zdánlivě nehybné obrubě plamenných jazyků. Záře, jakou vydával, byla sotva jednou dvacetitisícinou záře sluneční, přesto však byl kosmický prostor nasáklý krvavě zbarvenou mlhou. Výše se však rozkládala stále stejná temnota. V tom se ze všech prsou vydral výkřik.

GEA vletěla do pásma plynu, který svítil při styku s pláštěm rakety. V okamžiku zahalil borty bledý, chvějivý svit: hořel a rozstřikoval se v pruhy a hasl daleko zpět za zádí, takže jsme se řítili mrakem přízračných záblesků. Zakrátko GEA opět vlétla do vzduchoprázdného prostoru a znovu, ještě více zpomalujíc rychlost, takže téměř zůstala stát v prostoru, zvedla špičku vzhůru (všechny tyto manévry vyvolaly jako obyčejně dojem, že krouží a točí se nehybné sféry hvězd) a znova narazila na vrstvu neviditelného plynu. Byl nesmírně zředěný a když do něho raketa vlétla pomalu, nerozsvítil se, teprve až naše rychlost vzrostla na devět set kilometrů za vteřinu, začaly ionizované atomy zářit, v důsledku srážky s pláštěm rakety, a okolo stěn paluby se znovu zatřepetaly bledé světelné jazyky.

Objevil se mezi námi astrofyzik, který právě skončil službu. Vyprávěl, že podle analýzy vrstva plynu, v němž se pohybujeme, je molekulární kyslík. Vyvolalo to všeobecný údiv, protože v mezihvězdném prostoru se s pásmy volného kyslíku nesetkáváme.