„Ano… ale větvičky… bez… podej…“

Skočil jsem ke stolku. Ve skleněné kádince stála kytička suchých větviček. Když jsem se s nimi vrátil, už nedýchal.

Tu jsem zakryl jeho tvář, odešel do vstupní komory, navlékl skafandr, vzal přístroje a odešel do úkrytu automatů. Společně s nimi jsem montoval déle než tři hodiny nové segmenty do reflektorů antény, znovu stavěl stožár, svařoval jej, napínal lana… To vše jsem dělal jako ve snu, nesmírně skutečném a strašlivě reálném, ale v hloubi duše tkvělo hluboké přesvědčení, že procitnu, budu-li si to velice, ale opravdu velice přát.

Vrátil jsem se, vystoupil jsem nahoru k rádiové stanici a zapnul jsem proud. Ozvalo se duté šumění reproduktorů. Najednou naplnila nevelkou místnost zvučná, silným, čistým hlasem pronesená slova:

,…a čtyřikrát koordinovány. Zítra ráno v šest hodin místního času přejde GEA na váš kurs a za dvanáct dní doletí k asteroidu. Jsme neobyčejně znepokojeni vašim mlčením. Budeme vás po celý den dále volat. Mluví Yrjóla z paluby GEY v šestém dnu po navázání spojení s Bílou planetou.. Teď promluví Anna Ruysová.“

Reproduktor cinkl a na okamžik ztichl. Ale já jsem slyšel jen ta předcházející slova, jimiž zvučela má krev: vyskočil jsem, padl na dveře a seběhl dolů s drásavým křikem:

„Já ti nelhal, Zorine! Všecko je pravda! Pravda!“

Vzal jsem velké tělo do náruče a třásl jsem jím, až světlé vlasy těžké hlavy poletovaly po polštáři.

Nechal jsem ji klesnout. Padla bezvládně. Padl jsem na tvář a plakal. Do mého vědomí se něco dobývalo, něco mě volalo, žadonilo, prosilo… vzpamatoval jsem se. To byla Anna. Annin hlas. Chtěl jsem utíkat nahoru, ale neodvažoval jsem se nechat Zorina samotného. Šel jsem pomalu ke schodům, pozpátku, s očima upřenýma na jeho ztuhlou tvář. Tu mě Anna zavolala jménem a já jsem se odvrátil od mrtvého. Její hlas byl bližší a bližší. Když jsem vystupoval po schodech, podíval jsem se nahoru a spatřil jsem v čočkovitém okénku na stropě, jehož okenice byla opět odsunuta, Jižní kříž a doleji bledé, mlhavé mráčky: chladným, klidným světlem tam zářily Mraky Magellanovy.

Tuto knihu jsem psal před osmi lety. Dnes bych nepoložil děj do XXXI. století. Přiblížil bych jej naší době o celá staletí — nemusím snad vysvětlovat proč. Ale přílišnou opatrností jsem nezhřešil pouze v oblasti astronautické techniky. O astronautice jsem psal, když to ještě byl prázdný pojem, psal jsem o něčem, co nejenže nebylo, ale co neexistovalo ani v zárodku, ani ve svých prvých pozemských projevech. Kromě dalších příčin snad i to vtisklo románu ráz utopický a tak trochu idylický. Dnes jsem přesvědčen, že se všechno odehraje rychleji, ale i obtížněji. Že se hned v prvém kosmickém letounu nevyskytne nějaký geniální Goobar, který pouhým svým objevem přinese lidem snadno a rychle vysvobození z okovů mezihvězdné pustiny. Že bude třeba více obětí, navenek možná méně efektních, a že skutečnost bude drsnější a vítězství tíže dosažitelné. Zkrátka a dobře, že pohádkovost knihy je spíše svědectvím o pisatelově naivitě než o jeho odvaze. Román K Mrakům Magellanovým bych dnes napsal jinak. Není to bohužel možné — znamenalo by to psát jednu a tutéž knihu, na léta ji odkládat, vracet se k ní, měnit, opravovat a tak stále dokola. Dávám přednost tomu psát knihy nové. Tato kniha je již uzavřena. Neznamená to samozřejmě, že bych se Mraků Magellanových zříkal. Země bude bez pochyby jednou vysílat expedice na hvězdy. Ale těžko můžeme předpokládat, že by hned ta prvá byla korunována plným a naprostým zdarem. Po té prvé průzkumné výpravě budou následovat další, dokonalejší a všestrannější, poučené na jejích nezdarech. Budiž i mně dovoleno jednat stejně — podnikat nové výpravy obraznosti do dálek budoucích věků, za jejich lidmi, na hvězdy — a učit se na chybách výprav předchozích.

STANISŁAW LEM

Krakov, na rozhraní roku 1960/61.