„Už ani ty ke mně nechodíš, Ruysi…“ řekl. Stáli jsme za ním a znělo to, jako kdyby nemluvil k jednomu z nás, ale do té tmy vonící mokrým listím.

„Nechtěl jsem tě rušit,“ řekl skladatel tiše.

„Ano, to znám…“

Odmlčel se, jako kdyby naslouchal větru.

„Jednou jsem pozval po přednášce studenty — bylo to ještě na Zemi, aby ke mně přišli. Žádná recepce, jen tak, trochu se projít po zahradě, pohovořit. Nepočítal jsem ovšem, že by přišli všichni, ale větší společnost. Seděli jsme se ženou dlouho do noci a čekali na hosty. Nepřišel nikdo. Později jsem se ptal, proč? Myslili si: mnoho lidí bude Goobara vyrušovat. Někdo se toho musí zříci. A myslili si to všichni…“

Rozmluva probíhala tak tiše, jako kdyby nablízku někdo spal. Ruys neodpověděl hned.

„Na Zemi to bylo něco jiného… býval jsem u tebe snad až příliš často. Ale teď jsi přetížený prací a unavený…“

„Unavený?“ podivil se Goobar. Ale za chvíli dodal:

„Máš pravdu.“

A z toho, jak to řekl, bylo vidět, že si na to sám dosud nevzpomněl.

„Dobře, žes přišel na koncert,“ pokračoval Ruys, „hudba je naprosto nepostradatelná!“

„Ale vždyť jsem tam spal!“ přerušil ho Goobar v návalu vnitřního veselí a jeho hlas zněl úplně stejně jako tenkrát na plese, když se mnou mluvil po prvé.

Ruys umlkl, překvapen, nebo snad pohoršen, ale Goobar vysvětlil:

„Nemohu spát. Abych usnul, musím zapomenout na všechno. Při hudbě zapomenu a usnu…“

„Musíš zapomenout? Nač?“

Nastalo ticho. Od prvních slov tohoto rozhovoru jsem cítil, že jsem nezvaný vetřelec; desetkrát jsem si říkal, že musím odejít a jen jsem čekal na vhodný okamžik. Zdálo se mi, že právě nastal, ale sotva jsem se pohnul, Goobar začal:

„Devátý rok už pracuji na vlivu gravitace na životní procesy. Je to dlouhá cesta. Narazil jsem na les problémů a každý z nich si zaslouží, aby mu člověk zasvětil život. Nešel jsem za žádným z nich. Velké zrychlení, rychlosti blížící se rychlosti světla, to byl můj úkol. Co se stane s člověkem, který překročí rychlost 190 000 kilometrů za vteřinu? Smrt — řekne žák základní školy. Totéž říkám dnes já, s jistotou znásobenou devítiletou prací. Co dál?“ opřel se o křídlo skleněných dveří, stáli jsme, park šuměl.

„Už řadu měsíců každý, s nímž se stýkám, lhostejno za jakých okolností, má na rtech jednu otázku. Pravda, nepoloží ji. Kolegové z laboratoře znají stav výzkumů tak dobře jako já, a přesto i oni, dokonce i moji nejbližší dokonce i Calla… Co jim odpovědět? Spolehnout se na domněnky, naděje? Jakým právem? Autorita — to je odpovědnost. Tak nás učili. Čím větší autorita, tím větší odpovědnost. A všichni čekají. Dívají se a čekají. Věří v Goobara. A v koho má věřit Goobar?“

Nekřičel. Ba ani hlas nezvýšil — a přece to bylo slyšet na celé palubě. Ale bylo tam prázdno. Přímo naproti — dlouhá šňůra modrých nočních světel. Vpravo v černých otvorech dveří šuměl neviditelný park.

„A dokonce i teď v tomto okamžiku, kdy vám to říkám, myslíte si:,No ano, ale co si Goobar myslí? S čím počítá? Jaký je jeho názor? … Nemám pravdu?“

Mlčeli jsme. Měl pravdu.

Nastalo ticho. Goobar zvedl k očím hodinky a narovnal se.

„Nu, co dělat? Musím jít, začít.“

„Co?“

„Nový den.“

Pozdravil nás úklonem hlavy, prošel chodbou v celé její šíři a zmizel ve výtahu.

Byly tři hodiny v noci.

Když horská bystřina narazí při své cestě na skalní hradbu, začne vyplňovat údolí. Trvá to měsíce a léta; malá, neustále prýštící nitka vody je neviditelná mezi černými masívy, přesto však se jednoho dne údolí změní v jezero a bystřina přelévající se přes jeho břehy nastupuje další cestu.

Zrovna tak nezkalená, sobě věrná trpělivost tkvějící u základů činnosti přírody, která z atomů bloudících ve vzduchoprázdnu tvoří hořící hvězdy, hvězdy ledové i hvězdy zelenající se zahradami, právě taková trpělivost je charakteristickým znakem Soledad.

Po celá čtyři léta pracovala sochařka na díle, pro které se vydala s námi na cestu. Byla to socha astrogátora.

Musím se přiznat, že mi vrtalo hlavou, proč sochařčina volba padla právě na Songgrama. Vždyť na palubě rakety byli astrogátoři jako ocelový Ter Akonjan s očima bdělýma, vždycky vzdálený více než kdo jiný svému okolí, byl zde Grotrian s hlavou myslitele ostříbřenou hebkými vlasy, byl zde Pendergast, kterého bylo zřídkakdy vidět, vysoký, s kosými rameny, jakoby znavený vlastní mohutností, Pendergast s očima, před nimiž jako by prchaly nesmírné dálky a které byly od nočního bdění staženy v drobné body. Ale Soledad si vybrala nejobyčejnějšího z nich. Těžko by hledala postavu méně patetickou. Songgram, tento poněkud přitloustlý černovlasý muž, se velice rád smál nejen mezi lidmi, ale i když byl sám. Nejednou, když jsem šel mimo jeho pracovnu, slýchal jsem prudké výbuchy jeho veselí. Válel se smíchy nad svou oblíbenou četbou, díly starověkých astronomů. K smíchu mu byla, jak říkal, ne ubohost jejich vědomostí, nýbrž jejich sebevědomí. Není náhoda, že právě k němu přišla delegace dětí se smrtelně vážným návrhem, aby jim udělal nějakou katastrofu, „malou, ale opravdickou, protože je tady strašná otrava.“

Sochu jsme uviděli v předvečer čtvrtého výročí startu se Země. Stála ještě v ateliéru. Sochařka v šedém pracovním plášti posypaném kamenným prachem stáhla hrubou plachtu, která sochu zakrývala. Nevytesala ho v těžkém kamenném skafandru, ani s hlavou vztyčenou, aby jeho pohled zdánlivě letěl k hvězdám. Na prostém podstavci stál jeden z nás, trochu sehnutý, jako by právě chtěl vykročit a jen by si ještě chtěl vzpomenout na něco, co vyvolalo zkřivení rtů, jež vypadá hned jako úsměv, hned jako záchvěv neklidu. Je to něco důležitého, soustředil se tedy, avšak nerozplynul se v něm ještě lehký údiv, že stojí sám, vyvýšen na žulový podstavec.

Songgram, když se ho sochařka ptala na jeho názor, řekl pouze:

„Máš ve mne více důvěry než já sám…“

Čtyři léta se černaly na vypouklém kotouči umístěném před hlavní armaturou kormidel číslice „281,4°“ a — 2,2°“, které označují v stupních galaktickou délku a šířku našeho kursu. Stříbrný bod představující raketu se blížil na velké hvězdné mapě k polovině dráhy, avšak nebe zůstávalo nehybné. Jen nečetné, nejbližší hvězdy se líně pohybovaly na černém pozadí. Modře zářící Sirius se zvolna plazil k červené Beteigeuse, hvězdy Centaura zářily stále nádherněji, avšak kromě astrofyziků nikdo neměřil běh času změnami tak mizivými ve srovnání s věčně mrtvou propastí, která ležela kolem nás. Zdálo se, že dokonce i čas zamrzá uvnitř rakety, každý nastávající den byl podoben uplynulému, umělý cyklus ročních dob už žádného neklamal a změny jsme pozorovali pouze na nových lidech, kteří se mezi námi objevovali, přestože jsme byli uzavřeni v hermetickém plášti rakety.

Jednou, když jsme si hráli, zeptal se mě čtyřletý Tembharův syn (narodil se už na raketě):

„Strýčku, jak vypadají opravdoví lidé?“

„Co to říkáš, chlapče,“ zvolal jsem, „jací opravdoví lidé?“

„No, ti na Zemi.“

„Ale přec my jsme se Země,“ odpověděl jsem, přemáhaje vzrušení. „Tvůj otec, tvá matka, my všichni… přesvědčíš se o tom sám, až se tam vrátíme. Vídáš ostatně všelijaké příběhy o životě na Zemi a víš, že lidé na Zemi jsou úplně stejní jako my.“

„Ale,“ odpověděl chlapec, „to není pravda, to je jenom video…“

Starší děti nám připomínaly svou existenci někdy nadmíru živelně; vlastní park pro ně byl příliš těsný a při rostoucí expanzi svých her pořádaly velké honby a lovy s řevem rozléhajícím se přes celá patra GEY.

Čas plynul. Chlapci se stávali muži, děvčata dospívala v ženy, v ateliérech a laboratořích se objevovaly stále nové mladé tváře. Změny se neomezovaly samozřejmě pouze na doplňování vědeckých a uměleckých kolektivů. Mnoho z nás má mezi svými nejbližšími, kromě příbuzných, kolegů, přátel, také mladé lidi, kteří buďto přicházejí s důvěrnými sděleními, anebo hledají radu a pomoc. Takto navázané známosti se nezřídka mění v přátelství. Je to úkaz radostný i zarmucující. Radostný, protože mládí přitahují jen ti, kdo vlastním životem vytvořili hodnoty hodné následování. Zarmucující — protože první takový host zpravidla zvěstuje, že jsme překročili hranice vlastního mládí. Nils Yrjóla mě navštěvoval často. Byl to teď neobyčejně hubený, vytáhlý chlapec, který ukazoval zuby nejen při úsměvu, ale i při řeči, jako kdyby vyřčená slova nakusoval jako malé, šťavnaté plody. Byl neobyčejně bystrý a jeho vlohy byly tak smíchány s podivínstvím napůl dětinským, že jeho automaty ve snaze oddělit ryzí kov od strusky se při této práci přímo zalykaly. Staří odborníci, když si prohlíželi jeho matematické práce, kleli a zároveň se usmívali, protože i jeho podivínské výtvory měly zvláštní rozmarný půvab. Tvořili nerozlučnou dvojici s Viktorem, o rok mladším synem profesora Trehuba; mohli jste je najít na nejnepravděpodobnějších místech, zabrané v debatách, z nichž odcházeli s rozpálenými hlavami.