Inženýr vysvětloval, že stroj může stejně dobře pěstovat exotické květiny, jako zakládat zahrady i zabíjet lidi. Neměl žádná bezpečnostní opatření, jako mají naše dnešní automaty, nepřipomínal je vůbec ničím. Byl to barbarský, divoký automat, miliónkrát větší než pyramida.

Tam se tedy zastavili a zavládlo ticho. Přestože u stropu zářilo sedm lustrů, pohlcovaly černé stěny světlo. Turing měl být doopravdy spuštěn až později, ale nejstarší inženýr, aby se vlichotil do přízně svých chlebodárců, přivedl je na myšlenku, aby provedli zkoušku ihned. On sám žil už po řadu let v horečce očekávání a na dně jeho myšlenek dřímala jediná, kterou skrýval, protože chápal, že ten, kdo se postaví k mikrofonu zapnutého Turinga, bude mít větší moc než asyrští a babylónští mágové, jimž sloužívali démoni. A tak, když řekl první vládce:,Ale co musíme udělat, aby to začalo fungovat? odpověděl: ‚Pane, stiskneš-li tento černý knoflík, zvednou se stavidla v přehradách a vody Řeky svatého Juana se vřítí do přívodů sedmi turbín a vznikne proud, který nasytí kovové útroby Turinga a pak začnou jeho žíly pulsovat elektrickým tepem. Tu se onoho vládce zmocnilo vzrušení, protože miloval věci velké a zvláštní a zmáčkl jakoby náhodou knoflík tlustým prstem. A tu se roztančila světla, všechny ciferníky se zachvěly, lampičky otevřely červené oči a pohlédly na ně a nad jejich hlavami ožilo a otřáslo se prostranství statisíce akrů.

Stroje běžely a hučely, tisíce elektronek se rozhořívaly šarlatem, relé se pohybovala sem a tam a všemi cévami, solenoidy, závity proběhl proud. Ale v černé komnatě bylo vidět pouze nehybně osvětlené kotouče ciferníků a v ampliónu se ozval dutý zvuk, protože obluda s měděným mozkem byla probuzena k životu, ale ještě spala a jako kdyby chrápala.

Tu najednou pochopili vládcové, že stojí před bytostí všemohoucí, že je to bůh, kterého oni sami stvořili, a když mu dají rozkaz, udělá všechno. A když se nad tímto slovem zamyslili, ulekli se v hloubi svých srdcí, jako kdyby pohlédli do propasti, protože nebyli zvyklí, aby mohli všechno.

Každý si myslil, že na jeho rozkaz zničí automat jmění i život ostatních šesti, ale potlačoval tuto neodbytnou, nesnesitelnou myšlenku ve prospěch nové války, kterou společně dojednali. Avšak osmému z nich bylo osmnáct let a byl synem vládce železa, nejbohatšího ze všech, protože ze železa se vyráběly nástroje na zabíjení. Vládce železa dovedl prodávat krev za zlato jako nikdo jiný, a v jeho hutích bušily tisíce ocelových bucharů proto, aby v dalekých zemích přestaly bít tisíce živých srdcí. Ale jeho syn byl ještě chlapec, bledý a melancholický. Znal chuť všech plodů Země, všech jedů, dráždících ospalé nervy, a všech rozkoší, které je možno koupit za zlato. Proto se mu svět zdál být plný bezmezné nudy a při hledání nových vzrušení rád se nořil do labyrintů temných filosofií. Nikdo z lidí, kteří stáli nepohnutě, se neodvážil promluvit, zdrcen vlastní nicotou tváří v tvář stroji, a jen napjatě naslouchal rytmickému bzučení proudu, který teď zněl, jako kdyby netvor dýchal v napjatém a pokorném očekávání.

A tehdy ten bledý chlapec znenadání předstoupil a zeptal se:

‚Proč žijeme?

Jeho otec sebou trhl, chtěl ho pokárat, ale ještě neotevřel ústa, když Turing už začal pracovat. Světla se začala třást, osvětlení zesláblo, tma stěn se plížila k nim a hned zase od nich ustupovala. Vtom vylétl z reproduktoru železný vzdech, za ním druhý, třetí, čtvrtý, stále prudší a prudší. Podlaha se zatřásla, zvedl se z ní prach, nohy se jim podlamovaly od strašných nárazů; najednou v bouři skřípavého hřmotu a rachotu se všichni zároveň vrhli ke dveřím, šlapali po sobě, rvali se v panickém útěku, pochopili totiž: stroj se smál…!“

Už dávno jsem se nezmínil o Petrovi, ale jeho stav se také nezměnil za celých dvacet měsíců, které uplynuly od první operace. Zachránila mu život, ale to je všechno. Jizvy, jaké vznikly na jeho mozku, postavily hráze cirkulaci myšlenek. Nemohl mluvit, psát a číst, a kromě toho trpěl „slepotou mozkové kůry“. Neznamená to, že neviděl, naopak, jeho oči na světlo reagovaly, ale mozkové centrum zraku bylo jako ostrov, oddělený jizvami od center paměti, a tak Petr pouze viděl nepochopitelný chaos skvrn a tvarů. Úplně ztracen ve svém okolí, pohyboval se téměř jako slepec; tento stav trval až do následující operace, kterou jsme provedli v druhém roce cesty. Rekonvalescence se táhla dlouho. Petr získával pomalu a s námahou zpět své duševní schopnosti. Mluvit ani tak nezačal, jako se tomu spíše naučil. Byl jsem druhem jeho večerních studií; hodiny, které jsem s ním trávil, vyžadovaly mnoho trpělivosti a soustředěnosti, ale nelitoval jsem jich, tak bohaté přinášely ovoce. Koncem druhého roku nelišil se Petr již téměř od žádného z nás, nebereme-li v úvahu skutečnost, že většinu podrobností o své minulosti znal jako věc naučenou a nikoliv prožitou. O jeho vlastních osudech jsme mu vyprávěli tak, jak nám to prostřednictvím rozhlasu sdělila Země; to, že zprávy přišly se zpožděním, nemělo na štěstí význam, neboť v době, kdy zprávy stíhaly raketu, neměly ještě pro Petra cenu.

Mladík už sedával v hlubokém křesle, byl neobyčejně vyhublý, ale každým dnem se mu vracely síly a zmiňoval se stále častěji o svém úmyslu připojit se ke kolektivu mladých, kteří studovali kosmonautiku. Toto přání jsme vítali s opravdovým zadostiučiněním, přesvědčeni, že mu práce usnadní co nejplnější návrat do normálního života. Když jsme dospěli k závěru, že se může už dovědět všechno, co se s ním dělo, v posledních dvou letech, tím spíše, že neznalost vlastních osudů z této doby v něm vzbuzovala neklid, vyprávěli jsme mu s Ter Haarem, jak se octl na GEI. Velmi šetrně jsem se zmínil o památném pokusu při zkoumání jeho mozku. Petr to vyslechl klidně, i když se později trochu rozčilil a oči se mu začaly lesknout, takže jsem se bál, zdali to není recidiva nervové horečky, která ho takovou dobu trápila. Večer prohlásil, že by rád vyprávěl těm, kdo mu zachránili život, jedinou vzpomínku, kterou si uchoval. Z počátku jsem se snažil odvrátit ho od této myšlenky, ale vracel se k ní tak tvrdošíjně, že jsem mu to po konzultaci se Schreyem a Annou dovolil. Kromě lékařů a Ter Haara zúčastnil se vyprávění také Ameta, jehož společnost působila na našeho pacienta neobyčejně blahodárně. Petr mluvil v krátkých větách, vyprávění často přerušoval a pohlížel tázavě hned na mne, hned na Annu, jako v mlčenlivé naději, že se domyslíme, jaké slovo právě potřebuje napovědět; jeho vyprávění přerušované dlouhými pauzami pokulhávalo. Někdy se zamýšlel a pokoušel se v narůstajícím tichu, se zavřenýma očima, vyvolat v sobě nějakou mlhou zastřenou podrobnost. Občas se mu to podařilo, ale občas potřásl hlavou s lehkým, bezradným úsměvem, který říkal „zapomněl jsem“. A přece přesto, a snad právě proto, tento příběh, který před našima očima rekonstruoval tak, jako člověk vracející se do rodného kraje pouze silou své fantazie kreslí obraz rodného domu obráceného v prach a popel, a stoje na spáleništi, zvedne každou chvíli nějaký úlomek a dotváří si z něho plný tvar, viditelný pouze jeho zrakům. Snad právě proto tento příběh, prostý a drsný, námi tak otřásl. Seznamuji vás s ním, nikoliv v té zmrzačelé podobě, v jaké jsem jej sám slyšel, nýbrž napsaný znovu, doplněný podle zpráv došlých ze Země. Hle, to je příběh Petra z Ganymedu, trosečníka kosmického prostoru, jediná vzpomínka, která přetrvala katastrofu.

Časné mládí trávil jako většina chlapců jeho věku. Do sedmi let bydlil u dědečka a babičky, ve velké Rezervaci eurasijského přírodního parku na úpatí Pamíru, a pouze dva měsíce v roce žil ve starém domě svých rodičů na Visle. Pak začala škola, to znamená stálé cesty po zemských mořích a pevninách, spojené s vyučováním zeměpisu a geologie, návštěva starých muzeí a sbírek při přednáškách z dějin, výlety do hor, letní plavby po proudu řek, první raketové lety ve společnosti vychovatelů a spolužáků, samostatné fyzikální a chemické pokusy, prohlídky modelů planet v Dětském kosmickém parku, konečně pak první čtrnáctidenní pobyt v observatoři na Šesté kosmické stanici.