Nehybně doutnaly hvězdy. Mlčel jsem. Ameta znovu promluvil, jako kdyby navazoval na přerušený rozhovor:

„Máš nějaký program na dnešní večer?“

„Ne.“

„Přijď za hodinu do dětského parku. Přijdeš?“

Byl bych snad odmítl, ale uchopil mou ruku a krátký, pevný stisk, který jsme vyměnili, mě smířil se vším. S tím podivným proslovem před tváří hvězd, se zvláštním pozváním a konečně i s ním samým, s pilotem Ametou.

Dětský park se říkalo sálu, který připomínal nevelkou botanickou zahradu. Nerostlo tam příliš mnoho stromů, všechny byly nízké, se silnými a pokřivenými větvemi, jak dělanými pro šplhání. Byl zde písek pro nejmenší děti a malá, balvany obklopená jeskyně ve skále, i vodotrysk uprostřed.

Dnes stromy a písek zmizely. Videoplastikové proměnili sál v kouzelnou zahradu, protože se tady měly konat zvláštní závody — soutěž o titul nejlepšího vypravěče pohádek. Uchazečů o titul vítěze bylo mnoho. Postupně zaujímali místo na pódiu, obklopeni hloučkem naslouchajících dětí, které měly v ručkách malé stříbrné zvonečky.

Zvonily jimi, když byla pohádka u konce, a tak vyjadřovaly své pocity; velký automat, převlečený do groteskního kostýmu, poloskrytý ve stínu palmy, neomylně měřil intenzitu hromadného cinkotu zvonků. Ukázalo se, že jedním z nejlepších vypravěčů je Zorin; pilot, obyčejně málomluvný, nás překvapil pohádkou o radioaktivních obrech z hvězdy Algolu; přesto však palmu vítězství dobyl Tembhara, jehož jméno za doprovodu výbuchů bengálského ohně vyhlásil automat přestrojený za čaroděje.

Vychovatelé pomalu odváděli děti do ložnic, a to se neobešlo bez nářků nejmladších, které ještě čekaly na něco nevídaného. Nakonec, když jsem se rozhlédl, uviděl jsem samé dospělé lidi a srdce mě zabolelo jakýmsi bezděčným smutkem, jako kdybych se sám — odchodem dětí — neodvolatelně rozloučil s mládím.

Ale tu lehkým krokem vystoupila na opuštěné pódium Callarla a zeptala se s úsměvem:

„Čekáte na další pohádku? Povím vám ji, budete-li chtít, abyste se všichni necítili tak staří…“

Poslušní spontánního impulsu, posbírali jsme stříbrné zvonečky, pohozené dětmi, a veselé hlásky rolniček naplnily celý sál. Callarla pak s mnohoslibnou a tajuplnou tváří začala vyprávět:

„Pohádka, kterou vám budu povídat, je téměř pravdivá a jmenuje se O smějícím se Turingovi.“

Zavládlo ticho, v němž se ještě nějakou dobu ozývaly kroky obsluhujících automatů. Pak i ty utichly, ale Callarla ještě stále mlčela a v koutcích úst jí bloudil lehounký úsměv. Snad na něco čekala. Nač? Třeba na návrat té nálady, jíž jsme podlehli všichni, dokud ještě byly v sále děti.

Nakonec řekla:

„Slyšela jsem ji od své babičky, ženy neobyčejně konzervativní, která… ale u pohádek snad jsou komentáře zbytečné. A tak tedy začnu…“

Už se na nás nedívala. Její oči utkvěly na blýskavém biči vodotrysku a tlumený hlas se mísil se zvukem vody dopadající na okraj kamenné nádrže.

„Za dávných, pradávných časů, více než před tisíci lety, byl svět rozdělen na dvě poloviny. Jedná vládli Atlantiďané. Každý člověk, v dobách dávno minulých stejně jako dnes, má nějaké touhy. Také Atlantiďané je měli. Jejich touhou bylo zničit druhou polovinu světa, která se osvobodila z jejich nadvlády. Proto shromaždovali jedy, aby mohli otrávit vzduch i vodu, smrtící radioaktivní látky a výbušniny. Ale čím více jich měli, tím větší hrůza na ně padala. Kupovali tedy za zlato vědce, aby jim sestrojovali dokonalé stroje na zabíjení. Jednou se dověděli, že na jednom dálném ostrově za mořem bydlí vědec jménem Turing, který umí stavět automaty. Tehdy ještě nebylo po automatech ani slechu a nikdo dobře nevěděl, k čemu mohou být dobré. Turing stavěl všelijaké automaty: jedny vyráběly stroje, jiné pekly chleba, další počítaly a logicky uvažovaly. Tak se lopotil čtyřicet let, až vymyslil automat, který mohl dělat vše, co vůbec bylo možné. Automat dovedl tavit kovy z rud i šít boty, přeměňovat prvky, stavět domy a stejně jako pracovat fyzicky dovedl i myslit: dovedl odpovědět na každou otázku a rozřešit každý problém; nebylo věci, kterou by nevykonal, byla-li mu nařízena. Vládcové Atlantidy vyslali své zvědy, aby Turinga koupili, ale vědec na to nechtěl přistoupit. Tu ho uvěznili a plány vynálezu mu ukradli. Nejstarší z Atlantiďanů je prohlédl, svolal ostatní a řekl:,Až budeme mít ten automat, zeptáme se ho, jak zničit ty netvory, kteří chtějí na věky odstranit válku.

A druhý vládce, šedovlasý a všemi vážený, dodal:,A také nám poví, jak odnaučit naše poddané myslit, protože lidé, kteří myslí, neradi umírají pro čest a slávu našeho zlata.

Těmto slovům všichni zatleskali a rozhodli: Postavíme velký Generální Turingův Automat a pak se staneme všemocnými, takže nikdo na světě se neodváží postavit se nám na odpor.

Pak povolali sedm tisíc počtářů (protože tehdy lidé počítali z hlavy) — aby vypočítali, kolik zlata bude třeba na stavbu, a pak svolali sedm tisíc inženýrů a konstruktérů, kteří po sedm let rýsovali plány. Ještě dříve, než byly hotovy, vydaly se první pracovní čety na určená místa. V Alamogordu, v srdci velké písečné pouště Nového Mexika, bylo soustředěno sedmkrát sedm tisíc dělníků. Bydlili v barácích z plechu, v noci trpěli ledovým chladem a ve dne ukrutným žárem. Slaný písek jim leptal plíce i oči, ničily je nemoci a na místa těch, kteří zahynuli, byli přiháněni noví a noví; a tak kopali hluboké jámy pro základy, proráželi ve skalách štoly a chodby a nad nimi kráčely dlouhokrké drapáky, podobné ještěrům, jací žili před sedmdesáti milióny let. A ta stavba trvala sedm let a ještě jednou sedm let a tak po čtrnácti letech vysoké věže a budovy pokryly sto tisíc akrů půdy, obklopených vysokou zdí; konečně nadešel den, kdy odešly zbytky těch, kdo přežili titánskou práci, a brány se zavřely.

Staveniště se vylidnila, nastalo ticho, jen vítr svištěl ve vysoko natažených drátech a po stezkách vysypaných pískem přecházeli hlídači se psy. Tak tomu bylo po sedm dní, až konečně za tmavé, bezměsíčné noci se před východní zdí zastavil vůz, zvaný obrněný automobil, z něhož vystoupilo osm lidí, kteří vládli v Atlantidě. Prvnímu patřilo její železo, druhému uhlí, třetímu nafta, čtvrtému spoje, pátému obilí a maso, šestému elektřina a sedmému armáda.

Z podzemí jim vyšel vstříc hlavní inženýr stavby a hluboce se jim uklonil. Vládcové vystoupili z auta a uviděli lampy, houpající se vysoko nade zdmi na drátěných lanech, a v jejich neklidném světle — černé věže a bloky nakupené jeden vedle druhého jako šiky vojáků. To byla jen nevelká, na povrchu země viditelná část Turingova Generálního Automatu, který se táhl hluboko pod zemí ve štolách a chodbách, vyhloubených ve skalách pouště. Z obou stran se přiblížily stráže, černé dveře ve zdi se rozestoupily a příchozí vstoupili dovnitř, kde na ně čekal zasklený motorový vůz, který se dal ihned do pohybu.

Projížděli sály se studeným modrým osvětlením a paláci, jakoby obrácenými dolů a vtěsnanými do skály, a nad jejich hlavami se černala neproniknutelná spleť kabelů, obtížená velikými rolničkami izolátorů. Míjeli hnízda tlumivek zapuštěná do zdi, protínali napříč šachty, v nichž stály na stráži automaty v nerozbitných helmách, a motorový vozík zajížděl do větší a větší hloubky; inženýr jim všechno vysvětloval a říkal, že jen hlavních velínů je v podzemí více než vteřin v lidském životě. Jeli dál, sestupovali z jednoho poschodí do druhého, za sklem se vinuly chodby, pohled bloudil v lese přívodů, vagón projížděl pod silnými měděnými dráty, časem v dáli zamžikalo rubínové světélko, tma houstla a otřásající se vozík klesal níž a níž.

Ale celý tento širý a nezměrný labyrint byl mrtvý, ani jediný impuls proudu ještě nikdy neproběhl miliardami zkroucených žil, které opřádaly měděný mozek stroje. Jeli dlouho; konečně za okny zablikala světélka, ozařující vlhkou skálu tunelu. Motorový vozík sebou trhl a zastavil se. Byli u cíle. Pod strašlivou stavbou, v jejím nejhlubším srdci, byla nevelká vejčitá pancéřová místnost. Vstoupili tam. Na černých stěnách bylo vidět ukazovatele kontrolních přístrojů, sedm set sedmdesát sedm ciferníků a uprostřed — stupeň. Na něm černý mikrofon a pod diamantovým zvonem tlačítko — více nic. Odtud měly být Velkému Univerzálnímu Turingovi udělovány rozkazy.