Na palubu GEY přišlo ze Země mnoho žen a mužů zralých již pro lásku, ale stále ještě hledajících, a dalo se předpokládat, že dlouhá doba cesty spojí mnoho dvojic. Toto očekávání se splnilo, ale překážky, které většina z nich musela překonávat, byly větší, než kdokoli tušil. V druhém roce cesty se stávalo, že dvojice vznikaly přechodně a rozcházely se jakoby náhodou, a tento návrat zaniklých barbarských mravů halil jakýsi tichý souhlas ostatních. Bylo to v době, kdy odvaha, sebeovládání, klid, všechny ty znaky, jimiž nás obdařila Země, staly se jakousi vnější, strnulou formou, povrchem viditelným pro jiné, který předstíral, že se nic nezměnilo, zatím co vlastní žhavá náplň života někam unikala a mizela. To byla ta strašlivá spoušť, jakou zanechává kosmická prázdnota v lidech nepřipravených na nesmírné strázně pouti mezi hvězdami.
Jestliže jsme mohli do určitého stupně klamat své druhy v práci, kolegy, ba dokonce i přátele, nebylo možno jednat tak v nejhlubší sféře citu. Odtud pokusy najít útočiště v náručích žen, propadnout se v křečích rozkoše. Věděli jsme, že nás trvale nespojí ani společná lítost, ani zoufalství, ani touha svrhnout ze sebe odpovědnost za dobrovolně přijatý osud, že to neudělá nic jiného než láska, a přesto mužové vyhledávali ženy a ony se jim oddávaly se soustředěným mlčenlivým porozuměním. Byly to pokusy o záchranu, stejně nebezpečné jako marné. Nejbližší odliv vyvrhoval náhodné milence, bezbranné a bez vedoucí myšlenky, a když se ozývalo ve tmě nad jejich hlavami výstražné houkání, opakující se noc co noc, neměli odvahu podívat se sobě do očí, protože v nich byla prázdnota, před kterou chtěli utéci, a břemeno, které na chvíli svrhli, vracelo se znovu. A tak leželi vedle sebe sami, uvědomujíce si svoji porážku.
Koho mám na mysli, když říkám tato slova? Především sebe, ačkoliv vím, či spíše tuším, že nejeden z mých druhů utrpěl podobnou porážku. Mám na mysli sebe. Pouze sebe, protože Anna vyšla z této zkoušky vítězně, třebas dlouho trpěla, ale snad právě proto, že měla odvahu trpět, zatím co já chtěl jenom zapomenout.
Když se lidské hlavy k sobě blíží k polibku, není možno obsáhnout pohledem druhou tvář, neboť je příliš blízko. Je to blízkost fyzická, která nic neřeší, ani nezavazuje. Nadarmo jsem chtěl uspíšit příchod citu, marně jsem ho hledal v dychtivých polibcích, v pevném objetí — zatím co cit byl v nějaké večerní chvilce mlčení, v úsměvu napůl skrývaném, v náhodném, nečekaném setkání rukou, z nichž jedna toužila pohladit druhou a zastavila se nesměle v půli cesty. Jak vůbec jsem nechápal Annu, jak strašně málo se mne týkalo to, čím žila. Nechci mluvit mnoho o tom, jak jsem poznal tuto pravdu. Jistě se ve mně často něco ozvalo, možná šlechetnost, možná pouhá hanba. Do paměti se mi vryla pouze jedna událost; a přece jsem se lecčehos domýšlel i předtím a jen jsem zaplašoval tyto myšlenky, jako kdybych měl nehezký strach, že budu muset vzít na sebe odpovědnost i za její osud — já, jenž jsem svůj vlastní osud nedovedl nést dále.
Uvědomil jsem si přece nejednou, že si vzpomínala na nejbezvýznamnější podrobnosti našich prvních schůzek, z nichž jsem si já nepamatoval skoro nic; připisoval jsem to dobré paměti vlastní ženám, která naopak mužům většinou chybí. Byla zde ona potají vyslechnutá rozmluva a více takových maličkostí, které jsem nechtěl chápat. Až jednou večer se stalo něco, co už jsem se neodvážil nevidět.
Seděli jsme, či spíše pólo leželi na lůžku, pokrytém těžkou bílou kožešinou. Unaven opřel jsem hlavu o Anniny zkřížené paže a díval jsem se před sebe nevidoucíma očima. Svítila nízko pověšená modrá lampička. Hovořil jsem, jak už nejednou, o tom, jak budeme v budoucnu žít spolu, jak cestou narazíme na planetu tak malou, že na ní bude místo jen pro dva lidi, a těmi lidmi že budeme my, a usadíme se tam v malinkém domečku, obklopeném hvězdami. Když jsem to vyprávěl, pološeptem, líně, uviděl jsem náhle Anninu tvář v zrcadle visícím na zdi.
Naslouchala mi s hořkým, nepatrným zkřivením rtů, jako by říkala: „Vím, že je to všechno klam, a že to říkáš jen tak, abys jen zaplašil mlčení, a že zapomínáš každé slovo, sotva je vyslovíš, ale to nevadí, mluv dál, mluv jen dál…“
A v této vteřině jsem pochopil, jak nebezpečný to byl pokus. Nedával jsem jí nic. Byla pro mne teplým, tichým útočištěm před dlouhými, prázdnými hodinami týdnů a měsíců. Zvykl jsem si na ni, jak si člověk zvykne na nějakou krajinu; když nebyla se mnou, cítil jsem prázdnotu zvenčí, ne v sobě: kdybych ji byl cítil v sobě, znamenalo by to lásku. A ona to pochopila od samého začátku a nesla to s jakýmsi klidným zoufalstvím, protože mě milovala. Hle, nejdražší, ale přitom naprosto cizí člověk; lhostejně a bezstarostně vstoupil do jejího života, probíral se v jejích nejintimnějších vzpomínkách, přehraboval se v nich jako dítě v lesklých cetkách, na okamžik je zvedal k očím, aby je vzápětí znuděně pohodil. Občas býval něžný, a to bylo ještě horší. Ano, byl bych mohl vidět svět jejíma očima, uslyšet ty hlasy jejího srdce, které umlčovala sama před sebou. Připravena na všechno, pohlížela na svůj osud, jako by se teprve začínal, bílý a nepopsaný. Její láska se neděsila hvězd a já jsem myslel jen na to, že jí voní vlasy a že má teplou, měkkou pleť…
Umlkl jsem, neschopen vypravit ze sebe další falešné slůvko…
„A co dál?“ zeptala se tiše, kolébajíc lehce mou hlavu. Nemohl jsem mluvit, hrdlo jako by mi stiskla železná ruka, a tak připojuje ke všem předchozím hanebným skutkům ještě další, přitáhl jsem její hlavu k sobě, abych jí vtiskl polibek, do něhož jsem se skryl, aby nemohla vyčíst z mé tváře, že už vím.
Jak rád bych vám řekl, že hned potom jsem si Annu zamiloval a že jsme byli velice šťastni! Lidské vztahy se však bohužel neřeší tak prostě.
Uplynula druhá zima cesty, přišla druhé jaro. Doposud všechny stromy parku prodělávaly změny, poslušny umělého slunce: když hřálo silněji, pokrývaly se listím, rozkvétaly, nesly plody, když počínalo slábnout, oblékaly podzimní šat v nejkrásnějších barvách a pouze samojediná kanadská jedle nad potokem, zahalená do černi svého jehličí, neměnila svůj vzhled. Do země, z níž čerpala životodárnou mízu, vstřikovali botanici speciální hormony a preparáty, ale ona zůstávala nehybná, lhostejná, jako by prohlédla jejich naivní hru a pohřížila se do věčného spánku, nechtíc být součástí falešné vidiny Země. A tu, jednou ráno, prolétla celou GEOU elektrizující zpráva. Černá jedle uvěřila v jaro a přes noc vystrčila zelené prstíčky…
Shromáždili jsme se v parku ve velkém zástupu. Nikdo nemluvil. Všichni, kteří sem tak chvatně přiběhli, hnáni nepochopitelnou silou, zůstávali stát, dívali se mlčky na procitnuvší strom a jeden po druhém odcházeli. Nakonec zbylo jen několik osob; někdo chtěl utrhnout bledě zelenou štětičku, aby ji rozemnul mezi prsty a nadechl se pryskyřičné vůně, někdo jiný ho přísně napomenul. Konečně jsem zůstal sám. Posadil jsem se pod strom s hlavou opřenou o ruce. Do naivní radosti, jakou mi působil pohled na strom, vmísil se tupý žal. Vtom jsem si uvědomil něčí přítomnost. Vedle mne stáli Ameta a Zorin.
„Pojď s námi,“ řekl Ameta, „projdeme se po hvězdné palubě.“
Neměl jsem nejmenší chuti, zvláště teď ne.
„Nechce se ti?“ řekl Ameta. „Ale přesto pojď.“
Zmocnil se mne hněv na Ametu za jeho vtíravost. Vstal jsem as nelibostí jsem vykročil za piloty. Výtah nás vynesl na úroveň vyhlídkové paluby. Za chvíli jsme se octli v temnotě pod hvězdami. Nechtěl jsem se na ně dívat. Odvrátil jsem hlavu, avšak rameny, kůží hlavy, celým povrchem těla jsem cítil propast, šklebící se za mými zády. Stáli jsme ve tmě; konečně řekl Ameta jakoby k nikomu:
„Nebydlíme v domě pod oblaky, jsme ve vzduchoprázdnu. Můžeme se klamat a jednat tak, jako kdyby tomu bylo jinak, ale to je vše. Daleko lepší je jasně říci, že žijeme ve vzduchoprázdnu… ba dokonce z tohoto zjištění vyjít. Je pravda, pak se dostaví strach, protože všechno, nač jsme byli zvyklí spoléhat, bylo nám odňato. Mysl se stůj co stůj pokouší zastřít skutečnost nějakou obrovskou lží. To se nesmí dělat. My nepotřebujeme jistotu klidnou, zajištěnou před nehodami. Což neprobádaná hrozivá nejistota není mnohem víc lidská? Obzory života stále rozšiřujeme, objevujeme v nich tedy víc a víc. Nezavírej oči! To je jediná odvaha, jakou člověk potřebuje. Nezavrhuj vesmírnou prázdnotu, nereptej proti ní, vždyť právě to je náš svět. Náš svět! Musíme jen pochopit, že všechno je tím víc naše, lidské, čím je těžší, aby se stalo naším cílem, už odedávna hledaným, to, co se zdálo být cizí a hrozivé.“
