„Zvýšit tlak pod zvonem!“

Pochopil jsem. Schrey se pokoušel dostat vyhřezlý mozek zpět aspoň částečně tím, že zvětšoval vnější tlak. Bylo to neslýchané riskantní, hrozilo to poškozením báze mozku, centra dýchání; ostatně, pomyslil jsem si, jsou-li v prodloužené míše výrony, je celé naše zoufalé úsilí marné. Všechny tyto pochybnosti mi prolétly hlavou jako blesk, ale bez váhání jsem rozkaz vykonal. Mozek lenivě ustupoval. Krevní oběh se nepatrně zlepšil; po dalších desíti minutách jsme mohli vypnout umělé srdce, otvor v prsou jsem definitivně zašil, stejně tak rány po tracheotomii. Nyní dostával bezvědomý pilot víc a více ohřáté krve s glukózou a bílkovinou; také Schrey končil. Lebka byla uzavřena, shora splývaly kovové tampóny podobné aluminiové fólii, zatikal šicí přístroj, stříkačka naposledy vychrlila praménky tekutiny, pak se rozsvítily velké bílé lustry na stropě a matnice ztemněla.

Schrey vstal, či spíše odvrávoral od stolu. Uchopil jsem ho v podpaždí, rty se mu třásly, chtěl něco říci, odmítnout; odstrkoval mě; zdálo se mi, že jsem zachytil slova šeptaná sípavým dechem: „já sám,“ ale nepustil jsem ho. Anna přišla k nám a všichni tři jsme vyšli ven za zástěnu.

Před námi, na šikmo se zvedající tabuli, leželo nahé jinošské tělo. Od štíhlých nohou běželo ke kyčlím; z jejich svalnatého svorníku se zvedaly oblouky hrudníku. Krk jako silná bílá lodyha podpíral stranou nachýlenou, čepcem obvazů obtíženou hlavu, s víčky zamčenými spánkem. Dech, ještě slabý, hned prohluboval, hned změlčoval stíny v jamkách nad klíčními kostmi. Stáli jsme bez hnutí, ale hrud se rozpínala, žebra hrála a bylo už vidět, jak neviditelným proudem pulsuje v těle krev. — Tu mě zaplavila nesmírná radost, jako kdybych po prvé uviděl jeho krásu vyrvanou smrti.

První astronauti, kteří se před jedenácti stoletími vypravili dobývat vesmír, představovali si krajinu letu jako černou, jiskrami posetou hlubinu, rozdělenou prstencem Mléčné dráhy na dvě polokoule; věděli, že uvidí souhvězdí známá ze Země jako obrovská mračna světel plasticky se vznášející v propastech; jejich očekávání se splnilo, zároveň se však přesvědčili o něčem, co si nedovede představit nikdo, kdo sám nebyl mezi hvězdami.

Mořeplavci minulosti byli nadšeni rozlohou oceánu, letci nezměrným prostorem atmosféry, první dobyvatelé polárních krajů opěvovali nekonečné pláně bílého ticha, avšak čím jsou všechny zemské rozlohy ve srovnání s prázdnem, v němž hoří miliardy světů. Není pravda, že obrovský prostor je stejný jako prostor malý, jak ve starém příběhu vypráví čínský filosof. City, zvyky, naděje zrozené na Zemi se rozpadají hned při prvním styku s nekonečnem.

Jakýkoli optický odhad vzdálenosti je tady nemožný. Nějaká jiskřička, kterou zpozorujeme, může stejně dobře být světlem druhé rakety letící blízko nás, jako hvězdou, která vysílá své paprsky přes triliony kilometrů pustiny. Předměty zasažené slunečním světlem se znenadání objevují, když se však dostávají z jeho dosahu — když je třeba zakryje stín nějakého nebeského tělesa — zmizí tak rychle, jako kdyby neexistovaly. Zároveň mizí pocit pohybu. Raketa může utkvět bez hnutí nebo letět nejvyšší rychlostí, hvězdné nebe zůstává stejně nehybné. Každá změna pohybu rakety, každý obrat nebo zatáčka jeví se člověku pouze jako pohyb hvězdné sféry a všechny smysly se spojují, aby klam byl úplný. Na Zemi laskavě změkčuje vzdušná perspektiva ostrost kresby předmětů v pozadí a zařadí každou věc na správné místo prostorové stupnice. V kosmickém prostoru jsou však věci viditelné buďto dobře, nebo vůbec ne; nejsou tady žádné přechody, přísvity, půltóny, existuje pouze absolutní světlo a stejně absolutní tma.

Starověcí mořeplavci příliš neuvažovali o hlubinách ležících pod hladinou moří, neboť hlubiny nebyly jejich nepřítelem, nýbrž nepříznivé větry; bouře, tajfuny na ně útočily a potápěly jejich lodi, ale posílaly viditelné předzvěsti. Nepřítel ohlašoval svůj příchod vzedmutými vlnami, chaosem vod a mraků. Když mu stáli tváří v tvář, byli vystaveni jeho mocným úderům a ránám, odráželi je a buďto vítězili, nebo hynuli v boji. Mezi hvězdami nic takového neexistuje. Dokud nebyla vynalezena stálá radiolokační clona, byly rakety vydány na pospas zásahům přilétajících meteorů — zlomek vteřiny často dělil úspěšnou cestu od zkázy při smrtelné srážce. Pak byly vytvořeny a krok za krokem zdokonalovány ochranné prostředky. Stále placeny oběťmi, začaly se tvořit zákony a pravidla hvězdné plavby, nepodobné zákonům pozemským.

Tak se na příklad mluví o setkání raket. V palubní knize je vzdálenost raket letících mimo sebe několik tisíc kilometrů označena jako „blízká“; na Zemi se tato vzdálenost rovná protilehlým břehům nejrozsáhlejšího oceánu. I když se míjejí ve vzdálenosti rovné zemskému průměru, je tato vzdálenost zapsána jako „setkání“. Musí tomu tak být, protože kdyby se lidé pokoušeli přenést beze změn pozemské zvyky do cest v propastech vesmíru, odsoudili by se k absolutní samotě. Jak vyplývá ze základního výpočtu, mohly by mezi planetami kroužit nikoli milióny, ale miliardy raket a přesto by uplynula tisíciletí, než by proletěla jedna tak blízko druhé, aby ji bylo možno spatřit pouhým okem.

Každý z nás, lidí současnosti, se domnívá, že zná krajinu hvězdných cest. Zvykáme si na ni od nejútlejšího mládí, poznáváme její bezednou tmu i ledovou pustinu, protože však je let bezpečný, rakety dokonalé a my jsme stále ve styku s černým nebem rozkládajícím se za okny střel, jsme tomuto pohledu nějak zvyklí: cestující čím dál tím víc věnuje svou pozornost planetám, které jsou pro vzduchoprázdno tím, čím pro zemskou krajinu pahorky, stromy, řeky, tím, co na sobě nese znaky proměnnosti, sice jen mizivé, ale přece jen pozorovatelné — to již znamená mnoho. Kotouče jedněch hvězd se zmenšují, jiných zvětšují, měsíce a planety vstupují do různých fází, putují po nehybném hvězdném pozadí a my se tak na vlastní oči přesvědčujeme, jak cesta pokračuje, protože máme pod kontrolou zraku — jinak než na Zemi — zároveň místo startu i cíl letu.

Z dějin kosmonautiky jsou známa líčení hrůz, jaké se zmocňovaly cestovatelů, když se Země na čas skryla za nějakým nebeským tělesem. Nejeden mladý muž považuje takové přiznání za známku slabosti, neboť čím může být, myslí si, pro člověka dívajícího se ze vzdálenosti miliónů kilometrů modravá světelná skvrna, na níž ani nelze rozeznat obrysy kontinentů a oceánů. Ale stejně jako se staří kosmonauti přesvědčili o tom, že meziplanetární prostor není totožný s prostorem zemským, stejně jsme také my, lidé GEY, poznali prostou, ale krutou pravdu, že se krátká cesta v ničem nepodobá dlouhé pouti.

Jak víte, GEA se nepohybovala od začátku směrem k jižnímu pólu galaxie, ale proletěla napřed celou sluneční soustavu v rovině ekliptiky. A tak jsme minuli mimozemskou sféru malých planet, v níž víří asi dvě stě šedesát miliard asteroidů, pak za Marsem jsme proťali — na hvězdných mapách jako černé čáry viditelné — dráhy četných komet z rodiny Jupitera, z nichž tento obr naší sluneční soustavy učinil své zajatce tím, že je vylovil z prostoru silou své daleko sahající gravitace. Mění stále jejich dráhy, až je vyžene za hranice sluneční soustavy, nebo je umístí na stálou oběžnou dráhu. Ve dvaceti osmi dnech, kdy GEA letěla přes vnitřní oblast sluneční soustavy rychlostí blížící se tisíci kilometrů za vteřinu a hledala si cestu v hemžení planetek, meteorů a komet, byla vystavena zatěžkávací zkoušce všechna její navigační zařízení. Po celou dobu jsme žili událostmi, které přicházely zvenčí; zřídkakdy navštěvované planety za Jupiterem se zvětšovaly a rostly a umožňovaly nám pozorovat pouhým okem obrovské plynné obaly zmítané víry hlubokých proudů; sotva jejich průměry lenivě dosáhly maxima, začínaly se zmenšovat; jedna velká planeta za druhou ustupovala obklopena rojem vychladlých, ledových družic, až se konečně skryla jako nepatrná světelná skvrnka daleko za zádí GEY. Zároveň se postup cesty projevoval slábnutím slunečního svitu; konečně ve výšce Pluta stalo se Slunce jednou z hvězd na nebi, ovšem hvězdou nejjasnější. Zemi nebylo vidět už mnoho dní; tato slabá jiskřička zanikala v proudech světla, které tryskalo z mateřské hvězdy.