Bylo ticho a bušení tepu slábnoucí, jako by naše srdce zmírala. Přitiskla se ke mně silně, důvěřivě. Neměl jsem na to právo.
„Anno,“ zašeptal jsem, „poslyš, já…“
Uvolnila ruku a zavřela mi ústa dlaní. Jak zapomenout na toto gesto ženské moudrosti!
„Neříkej nic…“ zašeptala tiše.
Neviděli jsme se. Bylo tma. Zející prázdnota nás oblehla ze všech stran a číhala na každý pohled. Zdálo se mi, že se pancéře GEY rozpadly. Zapochyboval jsem o pevnosti opory pod nohama. Jen to štíhlé tělo skýtalo ochranu. Přitiskl jsem rozpálené čelo na její chladné rameno a stáli jsme tak nevím jak dlouho. Tu jako by mi usedl na vlasy pták. Pták, tady? Na GEI nebyli ptáci, nemohli tu být, utloukli by se jako slepí o stěny vylhaného obrazu Země…
Hladila mě po hlavě. Přitiskl jsem ústa na její hrdlo a cítil jsem její srdce: tep se pravidelně ozýval, jako kdyby z hloubi jejího těla na mne mluvil někdo neobyčejně milý a dobře známý. Vykročili jsme přivinuti k sobě, mlčky, jako by už všechno bylo řečeno.
Chodba se zatáčela, minuli jsme schody, osvětlené modrým mžením nočních lampiček, pak dlouhá odbočka, veliká síň… Stáli jsme před mým pokojem. Annina paže neznatelně ztuhla v mé dlani, ale sama zvedla ruku, stiskla kliku a první překročila práh. Obrácen zády, hledaje tápavě křídla dveří, abych je za sebou zamkl, zachvěl jsem se najednou, jako zasažený bleskem. Anna se ke mně přitiskla, marně. Už jsme byli rozděleni tmou, tou tmou, z níž vyrazil a dále se nesl dlouhý, táhlý, dutý tón sirény. GEA zvětšovala rychlost.
PORADA ASTROGÁTORŮ
Každá hvězda existuje proto, že v ní trvá boj dvou sil opačného směru; gravitace, stahující její hmotu ke středu, a záření, které se snaží svým obrovským tlakem hmotu rozpínat. Hvězda vrhá do vesmíru proudy hmoty proměněné v energii a tak trvá po miliardy let.
Když atomové palivo dochází, slábne zářivá energie, ten výboj záření, vyrážející zevnitř hvězdy současně všemi směry. Nitro hvězdy počíná chladnout rychleji, protože unikání energie jejím povrchem pokračuje. Tlak rozpínající plynnou kouli slábne, nemůže již odporovat přitažlivosti, která kouli smršťuje. Hvězda se začíná srážet, stálý moment otáčení trhá vnější obaly atmosféry a vrhá je do prostoru ve formě rozpálené koule plynů, nafukující se rychlostí mnoha tisíc kilometrů za vteřinu. Tu se odliv energie skrze obnažené, žhavé vrstvy hvězdy ještě více zvětšuje. Pak se u některého druhu sluncí může stát, že se hvězda začne smršťovat neobyčejně rychle. Obrovský tlak a teplota vtlačují volné elektrony do atomových jader; dochází k neutralizaci elektrických nábojů a celá hvězda se promění v masu neutrálních částic, neutronů. A ty, protože se neodpuzují, mohou se k sobě přiblížit daleko více než jádra obyčejných atomů. A tu nastane něco, co je možno označit slovy, „hvězda se do sebe propadla“.
Koule rozpálené hmoty, která by mohla vměstnat do svého nitra celý planetární systém, změní se v kouli kilometrového průměru; zhuštěná drť neutronů vytváří nejpodivuhodnější a nejhustší druh vesmíru hmoty. Takto stlačená hmota celé Země vešla by se do stometrového pahorku. Uvolněná energie vybuchuje do prostoru nestvůrnou erupcí; po několik málo dní září hvězda intenzitou zastiňující stamilióny sluncí dohromady; pak plamen této kosmické exploze uhasíná a hvězda, či spíše do bělá rozžhavené těleso, které z ní zůstalo a jehož hmota je nesmírně zhuštěna, zapadá do nekonečné tmy.
Právě takový úkaz, který se v každé mimogalaktické mlhovině vyskytuje jednou za několik set let, očekávali astrofyzikové GEY.
Čekání na vzplanutí supernovy se stalo senzací dne. K observatoři táhla celá procesí zvědavců už několik dní před stanoveným termínem, který byl ostatně určen s přesností půl druhého týdne, protože je nemožné přesně zjistit některé faktory podmiňující okamžik výbuchu.
Supernova měla zazářit v přímém prodloužení podélné osy rakety, proto tedy byla osmimetrová obrazovka hlavního teletaktoru neustále, zamířena k jižnímu pólu galaxie. Výběžek Mléčné dráhy, který tam ležel, rozpadal se v gigantickém zvětšení silného přístroje na nesčetné hvězdičky, ale všechny byly dále viditelné jako pouhé body, neboť proti hlubině, která nás dělila, bylo bezmocné dokonce i mnohamilionové přiblížení. Zato mezi kulovitými kupami Omegy Centauri a Jižního kříže bylo vidět zagalaktické mlhoviny jako bledé kotouče s temnějším okrajem prachu; každý takový obláček byl soustavou mnoha set miliónů hvězd.
Ohniskem zájmu astrofyziků byl Malý mrak Magellanův, a zvláště ta jeho část, v níž určili vzplanutí supernovy. Přes ustavičné návštěvy pokračovali ve své každodenní práci. Malý matematický automat byl neustále v chodu a prováděl komplikované výpočty; z ruky do ruky šly zvětšené fotografie a pásky spektrogramů, označené číslicemi; celý tento organizovaný ruch působil na příchozí podivuhodně uklidňujícím dojmem. Cítili jsme se tady jako lidé, kteří pod vedením ozbrojených krotitelů navštěvují oblast hemžící se dravou zvěří. Pro astrofyziky nebylo nic zneklidňujícího ani v oblastech věčné noci, ani v bezedně se rozpínajících mracích černého mrazu a bílého žáru; jejich věcný, popisující vztah k nekonečnu přenášel se i na nás; zpozoroval jsem, že se znovu plnily hvězdné paluby, v poslední době liduprázdné.
Poněkud mě udivoval rozruch, jaký vedoucí výpravy vyvolali okolo blížícího se úkazu; zmínil jsem se jednou před Yrjólou, že proudy zvědavců mohou ztížit práci astronomů, ale inženýr se jenom usmál a prohodil jen tak mimochodem, že „se to vyplatí“.
Když přišly dny skutečného čekání, mohla hala observatoře sotva pojmout všechny návštěvníky. Přesto však se nepřihodilo nic ani první, ani druhý, ani třetí den. A tak jsme se — zklamáni a unaveni — rozcházeli pozdě po půlnoci chodbami a mhouřili jsme oči, které si zvykly na čerň observatorních obrazovek.
Čtvrtý den už se objevilo lidí méně, pátý den pouze čtvrtina a ráno šestého dne supernova konečně vzplála jako oslnivě bílý bod v Malém mraku. Snad proto, že se čekání příliš protáhlo, nebo že nám naše fantazie kreslila tento úkaz monumentálněji, fakt je, že jsme tuto skutečnost přijali celkem lhostejně a všecko, co se potom v observatoři říkalo, bylo daleko spíše gesto zdvořilosti vůči astrofyzikům než projev skutečného obdivu. Tak poněkud uměle vyvolaná vlna zájmu opadla a pohasla daleko rychleji, než se počala v rovnoměrném svitu Mraku ztrácet a rozplývat jiskra supernovy.
Koordinátorem skupiny astrofyziků byl profesor Trehub; znamenitý badatel zagalaktických mlhovin, lovec hvězdných mraků kroužících na hranici dosahu nejsilnějších teleskopů. Stačilo vidět ho jednou, aby si ho člověk zapamatoval navždy. Jeho hlava seděla mezi rameny — podobna ptáku, rozčepýřenému jako koule — s mohutným nosem vyčnívajícím jako tupý, dopředu vysunutý zobák, s obočím staženým ke kořeni nosu v kosmatý, chvějící se živý uzel, který signalizoval všechno důležité, co spatřily oči, vždy jako oslněné jasem dne. Mluvil v krátkých větách, aniž zvýšil hlas, který vždycky doletěl i přes největší hluk k tomu, na koho se obracel. Příchozí přijímal v observatoři s přehnanou zdvořilostí, ale svou práci ani na okamžik nepřerušoval. Někdy si člověk mohl myslit, že chce toho, s kým mluvil, ohromit neobvyklými výroky. Jednou, když jsem se zmínil o Zemi, řekl:
„Také tam jsme mezi hvězdami; od vzduchoprázdna nás dělí trochu vzduchu a vrstvička země pod nohama. Stačí jen zvednout hlavu.“
Byl autorem plánu, který způsobil velký rozruch, ačkoliv nikdo kromě něho se neodvážil vážně o něm přemýšlet; řekl, že by bylo nejlepší, vypravit se na cestu mezi hvězdy nikoliv s raketou velkou nebo malou, nýbrž s celou Zemí, a to tak, že by zeměkoule byla vyšinuta ze své dráhy mocnými nárazy atomové energie a pomalu roztáčena po spirále, vzdalující se čím dál tím více od Slunce. Nu, a tak by se mohla konečně rozletět ke zvolené hvězdě. Teplo a světlo na této kosmické pouti temnotami měla pozemšťanům dodávat četná umělá atomová slunce.