„Dnes už je možno zhruba vypočítat,“ říkával, „že naše Slunce za nějakých deset nebo dvanáct miliard let vyhasne a budeme si pak muset hledat jiné. Co jednoduššího než této události předejít a udělat nyní z vlastní vůle to, k čemu budeme v budoucnosti donuceni!“
Přiznám se, že mi nejvíce zaimponovalo zájmeno „my“, jehož užil, jako kdyby měl docela vážně v úmyslu dočkat se epochy po dvanácti miliardách let, ale on nedělal nikdy nic, aby někomu zaimponoval, na tom mu nijak nezáleželo. Se svými často nezvyklými názory býval v menšině, nezřídka se omezující pouze na jeho vlastní osobu; pak mluvíval o „vzpourách“ svých kolegů a spolupracovníků; je dobře připojit, že se rád smál. V pološeru observatoře se často rozléhal jeho basový chechtot, když prosvětloval nějaký snímek a nalézal na něm potvrzení svých domněnek. Rád jsem se díval na toho člověka, nabitého nezničitelnou energií.
V Trehubově kolektivu pracovali Borelovi. Pavel, planetolog, na Zemi vášnivý horolezec, štíhlý, šedivějící, přihrblý, s kůží ošlehanou od větru a slunce. Od očí zvyklých pevně se přivírat v záři ledovců rozbíhaly se hustě drobné vrásky. Marie, jeho žena, byla nenápadná. Když stála v hloučku lidí, pohled neznámého ji snadno minul. Až později jsem poznal skrytý, těžko srozumitelný půvab její tváře, který se jen velmi zřídka rozhořel naplno, v nějaké radosti nebo smutku, jako nejryzejší nahota, když najednou spadnou závoje.
Manželé pracovali zpravidla odděleně, on u teletaktorů nebo spektroskopů, ona u matematického stroje. Při rozhovorech přerušovaných dlouhým mlčením, při nichž k porozumění stačila jednoslabičná slůvka, při jednotvárné, soustředěné práci, bylo možno ojediněle zachytit ve vzduchu pohled, jaký Borel vysílal své ženě. Ani zvlášť výmluvný, ani silný, naprosto ne, prostě krátký, jasný záblesk očí, konstatování „jsi tady…“ a pak se znovu pohroužil do své práce, ale nikoliv tak, jako kdyby se k ní vracel, protože tento pohled ho z bádání nevytrhoval.
V této době se mi Anna vyhýbala. Její jednání a výraz tváře mi často bývaly nepochopitelné. Mizela na celé dny; když jsem se jakoby mimochodem ptal, svalovala vinu na práci u Čakandžanové; když jsem navrhoval společnou procházku nebo návštěvu koncertu, měla právě práci, kterou nemohla odložit, ale pak se nečekaně objevila taková jako na začátku, plna dobré nálady, důvěřivá a klidná. Někdy z ničeho nic zesmutněla, ale ihned zaplašovala tyto drobné, dětské starosti úsměvem. Naše schůzky se nějak komplikovaly; hned jsem se pokoušel oplácet jí klid klidem, ale měnilo se to v nucenou lhostejnost, hned zase jsem se snažil být k ní upřímný, onou vynucenou upřímností, která kromě prchavých nálad se nemá z čeho vyznat. Jednou jsem hlásal myšlenky tak zvané „hluboké“, po druhé osnoval piány na náš příští život. Naslouchala pozorně, ale do jejího úsměvu se mísila jiskřička ironie — snad nebrala vážně ani to, co jsem říkal, ani mě samého.
Tu se nit hovoru trhala, řeč vázla, vlekla se a musel jsem vynakládat úsilí, abych ji udržoval; zlobilo mě to, měl jsem pocit, že jsem na pohyblivém písku. Po každé jako bych musel znovu hledat onu Annu z večera po Beethovenově Deváté. Když jsem se k ní blížil, musil jsem překonávat neviditelný odpor, který nebyl jak se zdálo ani v ní, ani ve mně, nýbrž mezi námi.
Jednou jsem se jí zeptal:
„Je ti se mnou dobře?“
„Ne,“ odpověděla, „ale bez tebe je mi hůře.“
Přilnul jsem k ní. Rád jsem se díval, jak ráno připravuje snídani; ve volném světlém županu, s rozčechranými vlasy, nakláněla se nad sklem a míchala ovocné ingrediencie se soustředěním hodným starověkého alchymisty. „Anna z hvězd“ — tak jsem jí říkal, ale nepověděl jsem jí, že tato asociace vznikla jako kontrast k „Anně ze Země“.
Byla krásná. Na Zemi se setkáváme s krajinami, lhostejno zda majestátními nebo tichými, které v nás vyvolávají dojem, že je příroda stvořila v jakémsi zamyšlení nad sebou, opájejíc se vlastní krásou. Něco takového bylo v Anně. V temnosti vlasů, bujných jako vlny, v pravidelnosti dechu, v obloucích obočí, zastavených na hranicích rozletu, ve rtech zavřených jakoby nad něčím, co dozrává velmi zvolna, ale neustále. Vzpomínám si, jak jsem jednou s dojetím pozoroval její spánek, nejjemnější záchvěvy řas, pohyb ňader, zvedajících se teplým dechem; znenadání pod mým pohledem procitla a jako by mi vycházela ze spánku vstříc, dívala se na okamžik rozšířenýma očima a pak se celá zapýřila: ruměnec se jí rozlil po tváři, hrdle, ba dokonce i po uších. Hned jsem zahájil křížový výslech, abych poznal příčinu ruměnce. Dlouho nechtěla odpovědět, konečně — nerada — pravila přísně:
„Zdálo se mi o tobě,“ nic víc nechtěla říci.
Takto — neustále se znovu navazuje i trhaje — pokračoval náš nevšední vztah, v němž se skrývala — v pozdních hodinách nočních — něha smíšená s čímsi hořkým i pečlivě zatajovaný boj.
Zatím plynul život na GEI dál svým obvyklým chodem. Laboratoře pracovaly, večer jsme se shromažďovali u zemských rádiových pořadů, scházeli se na videoplastických představeních, ve sportovních halách trénovala mužstva na turnaje, koncerty bušily chóry zvuků do klenby koncertní síně. Všechno, pozorováno z dálky, vypadalo jako dříve, ale zároveň se projevovaly předzvěsti toho, co se blížilo a co vypadalo, jako kdyby — roztaženo po celé nekonečné délce cesty pronikalo nepozorovatelně hermetickými pancéři rakety a otravovalo mysli i srdce.
Začalo to snad sny. Aspoň já jsem nasbíral takové poznatky. Mé vlastní sny se staly v této době zároveň plastickými a bohatými, ale bohatstvím nevítaným a nežádoucím, ba dokonce nesnesitelným. Míval jsem sny neodbytné, vracející se, táhnoucí se z jedné noci do druhé; některé se rozvětvovaly v několik příběhů, které se mi zdály postupně. Zvláště se mi vryl do paměti sen o městě slepců. Byl jsem slepý a žil jsem v šeru jakýchsi spletitých větevnatých tvarů; v tomto snu jsem měl komplikovanou, dlouhou minulost, naprosto odlišnou od minulosti skutečné. Byly tam jakési daleké cesty, jakási setkání s lidmi, ale všechno bez jediného paprsku světla. Věčně v černi drtící hlavu i hruď. Onen sen, či spíše celá jejich plejáda, vlekoucí se po týdny, mne tak vyčerpávala, že jsem po prvé v životě počal brát prášky pro spaní, které vyřazovaly z činnosti mozkovou kůru; dostavoval se tvrdý spánek, když jsem však lék přestal užívat, tíživý sen se vracel.
V ambulatoriu se objevovali lidé a stěžovali si na noční můry. Přicházeli a obvykle se styděli za bezvýznamnost svých stesků a předstírali, že je to spíše jejich vrtoch než projev neodvratné nutnosti; vyslechl jsem je však pozorně, poučen vlastní zkušeností. Předpisoval jsem jim léky pro uklidnění, které jsem já sám užíval. Setkával jsem se však často s odporem. Za našich časů neradi užíváme léky; medicína je totiž spíše zaměřena k tomu, aby nemocem předcházela, než aby je léčila.
Moji pacienti ovšem hlavně nechtěli spát tvrdým spánkem beze snů, naopak, chtěli, aby se jim zdálo, ale o… Zemi; k tomu se přiznávali pouze mezi čtyřma očima. „Bohužel,“ odpovídal jsem, „neumíme dosud vyvolat sny na libovolné téma.“ Musel jsem je poslat domů s prázdnou a doporučit jim pouze, aby se více věnovali sportu a tělesným cvičením a pohybovali se na čerstvém vzduchu.
Zmínka o parku GEY vyvolala často bezděčné gesto odporu; dílo videoplastiků, na něž byli tak pyšni, stalo se téměř kamenem úrazu. Nějakou dobu se diskutovalo o otázce přetvoření našeho parku a byl podán návrh, aby byl přestavěn a aby byla vytvořena nová konfigurace jak části skutečné, tak i obrazu, který ji obklopoval. Ale anketa ukázala, že si to na štěstí nikdo doopravdy nepřeje. Místo toho byly vzneseny četné námitky, na příklad: že „déšť je umělý a každý hned pozná, že je to švindl“, že „tam nejsou ptáci, a to člověka připraví o iluzi“, ba dokonce — a to hned několikrát — že „nebe a mračna nesou pečeť klamu a vůbec se pozemským mračnům nepodobají“.
Těmito poznámkami se cítili videoplastikové dotčeni. Ujišťovali nás, že umělý obraz je jistě dokonalý, protože byly vzaty v úvahu všechny faktory, které působí na lidské smysly, a aparatura že nyní funguje stejně jako na počátku cesty, kdy všichni, sotva přišli na raketu, s uznáním prohlašovali, jak je iluze plná a dokonalá.
