V den prvého výročí odletu ze Země, konal se na GEI společenský večer, který jsme později žertovně nazývali „ples“.

Jubileum bylo pouze záminkou; astrogátoři sledovali hlavně cíl osvěžit a rozšířit lidské vztahy v uzavřeném kruhu obyvatel GEY. Večírku se měli účastnit všichni, dokonce i ti nejznamenitější, prací nejvíce přetížení, a proto zřídka se objevující vědci, kteří tentokrát svým druhům neobětovali svou práci, nýbrž sami sebe. Slavnost měla rozvířit stojaté vody společenského života, čím dále tím více se uzavírajícího do buněk jednotlivých laboratoří. Bylo podniknuto mnoho, aby byly od základu změněny všem tak dobře známé sály rakety. Už týden přeď slavností se zamkla skupina videoplastiků v barokním sále, do něhož byl přístup co nejpřísněji zakázán. Když se s námi setkávali v době jídla, dělali videoplastikové narážky na nádheru, jakou připravují, avšak podrobnosti halili závojem tajuplného mlčení.

Onoho dne ráno jsem dostal pozvání vytištěné ve starosvětském stylu na kartičce papírové hmoty, poloprůhledné a žíhané jako mramor. Pod mým jménem figurovala dvě slova: „Tropický oblek“. Vyvolala ve mně náladu raného mládí, kdy jsem se jako chlapec horečně vypravoval na jarní zábavu.

Přesně v šest hodin odpoledne jsem si oblekl nejbělejší ze svých obleků a odebral se na palubu ve třetím patře. Před vchodem do barokního sálu stáli všichni videoplastikové ve společnosti třetího astrogátora s havraními vlasy — Songgrama.

Vyměnili jsme obřadné úklony; vzrušená atmosféra, slavnostní gesta, naše elegantní úbory, to vše bylo komické a všichni jsme to cítili. Přes oficiální obličeje každou chvíli probleskovaly poťouchlé úsměvy videoplastiků a nejmladší z jejich skupiny, Mája Moletičová, sestra historika téhož jména, vzala mě pod paží, poručila mi zavřít oči a uvedla mě do sálu. Ucítil jsem teplý závan větru, do chřípí udeřil vzduch nasycený vlhkým horkem i nasládlá a přitom trpká vůně exotických květů.

„Už!“ zvolala Mája.

Otevřel jsem oči a zůstal jsem stát jako vrytý do země.

Octl jsem se v síni tak obrovské, že zabírala snad polovinu prostoru celé rakety. Její stěny, zvedající se zprvu kolmo vzhůru, blížily se k sobě ve výši několika pater mírnými oblouky; uviděl jsem dole ještě jakési dlouhé tmavé galerie a bílé pilastry vzpínající se ke stropu; tu však moji pozornost — jako každého, kdo sem přicházel — upoutalo panoráma na protější straně. Byla tam široká terasa, lemovaná kamennou balustrádou, spojená se sálem řadou vysokých, dokořán otevřených dveří. Když jsem tam šel, spatřil jsem už z dálky nekonečné moře, ztuhlé ve slunečním jasu. Vstoupil jsem na terasu. Dole se prostírala slunečná pláž, pokrytá vlnovkami, negativem v písku obtištěných mořských vln, které s neustálým hluchým šuměním postupovaly od obzoru, tříštily se na mělčině u břehu a zalévaly pobřeží zelenavou záplavou.

Ve vzdálenosti asi dvou kilometrů se jasná barva moře měnila tam, kde vřel příboj na bariéře podmořských útesů. Za nimi se temná hlubina dotýkala žhavého nebe nehybnou ultramarínovou modří.

Téměř uprostřed obzoru, až docela vzadu, dýmal vulkán změkčený modravým polostínem. Z jeho kužele stoupala šikmá stužka nažloutlých plynů rozplývajících se líně v prostoru. Když jsem se naklonil přes balustrádu, spatřil jsem srázný, rozrytý svah skalního masívu, na jehož vrcholu terasa ležela. Od moře vanul velmi mírný, sotva znatelný vánek. Olízl jsem si rty, byly slané. Obrátil jsem se, protože někdo za mnou klel nadšeným hlasem. Byl to pilot Yerioga. Oči mu zářily:

,U jádra starých atomiků!“

Myslil jsem, že ho tak nadchl tento obraz, řekl však:

„Ale člověk by si zaplaval, co?“

Opřel se o balustrádu, jako by uvažoval, má-li skočit dolů, potom do ní bouchl pěstí a odešel do sálu. Šel jsem za ním.

Lidí bylo ještě málo; ztráceli se ostatně v obrovské prostoře síně. To, co jsem předtím, oslněn září přicházející od moře, pokládal za galerii, bylo obkládání stěn, přerušované oválnými výklenky — kde se třpytily obsluhující automaty. Střed sálu byl volný a přímo uprostřed se zvedala košatá palma s kmenem pokrytým zdřevnatělými šupinami, vypláznutými jako jazyky. Kolem dokola stály řady nizounkých stolečků. Nad tmavými pruhy obkládání stěn se zvedaly sloupy, podpírající strop, který se nad vchodem skláněl jako perlový vodopád zastavený v běhu. Tam nad portikem zářilo monumentální barevné oko.

Z plochého pozadí vystupovaly dvě postavy, muž a žena kráčeli brodíce se po kolena ve vysoké trávě, velicí, opálení, nazí. Jejich pohled utíkal z roviny okna a nořil se nad našimi hlavami do nesmírných dálek oceánu, kde — jak se zdálo — zářil cíl jejich cesty, viditelný pouze jim. Od portiku se táhly dvěma směry chorovody plastických scén, oddělené pruhy alabastru. Byla to jakási okna do tajuplného světa, proražená ve stěnách. V jednom otvoru se hemžili brouci se zlatými krovkami, v jiných se vznášeli dravci z říše hmyzu, pruhovaní pásy mědi a černi, jakoby zalití ve vzduchu zhoustlém ve sklo; tady táhly zástupy mravenců se silnými kusadly, tam seděly vřetenovité, chlupaté můry, jako porostlé stříbrnou kožešinou, a všechny se měnily, chvěly a vibrovaly třpytem, protože byly celé z drahých kamenů. V pohledu těkajícím z jednoho obrazu na druhý pulsovala fialová barva zirkonů, smaragdy se nalévaly zeleným plamenem, rozkřesávaly se ostré briliantové duhy, tekla krev granátů a rubínů; fosforečně zářily disteny, amfiboly, cyanity, citríny a karneoly. Déšť ostrých plaménků řezal do očí, až zrak přecházel. Když jsem se obrátil ve směru terasy, upřel jsem s úlevou pohled na čistou modř.

Nenapravitelná Nonna! Dal bych za to hlavu, že je to její dílo. Již jsem měl na jazyku jedovatou kritiku, ale když jsem uviděl její pohled plný očekávání, usmál jsem se a řekl jsem několik vlídných uznalých slov. Co dělat? Musela stůj co stůj vším marnotratně hýřit; tuto mou úvahu zpečetila jiná: jak vidět — stárnu nebo přinejmenším vstupuji do věku zralé usedlosti, jestliže se přinutím smířit se s vkusem, který se diametrálně rozchází s mým. Lidí stále přibývalo. Jednotlivě, ve dvojicích či v celých skupinách hrnuli se ze všech koutů rakety astronomové, tektonofyzikové, gravimetři, inženýři, umělci, matematici, metalurgové a mechaneuristé, piloti a biofyzikové. Velký závěs na dveřích se stále třepetal jako ptačí křídlo. Na jeho pozadí se objevovaly světlé postavy, protože všichni byli oblečeni svátečně a v bílém. Bylo vidět toalety sněhobílé a stříbrné, bělost neposkvrněnou, bělost přecházející do modra i zasaženou stínem nejsvětlejší zeleně. Dlouhé róby žen se měnily sotva nadechnutými vzorky. Najednou jsem zahlédl Zorina a nemohl jsem potlačit úsměv. On, který se vždy honosil stříbřitou kombinézou, objevil se v trávově zeleném oděvu, nad nímž se jeho světlá hlava vznášela jako planoucí pochodeň. Všichni si prohlíželi se svědomitým obdivem zázraky, které vytvořili videoplastikové, a nevěděli — jak se mi zdálo — co si vlastně mají počít; mládež odnášela skleněné stolečky na terasu, která byla za okamžik obsazena do posledního místečka a plná hluku přehlušovaného šuměním moře.

Stál jsem nerozhodně u zdi. Pohlédl jsem stranou a uviděl jsem obsluhující automat ustrnulý v nehybné póze plné ochoty; jako ostatní byl dnes úplně změněn. Všední nenápadný plášť byl dnes nahrazen jakýmsi pancéřem nebo přilbicí z tepaného stříbra; na jeho čelním plátu vystupovaly reliéfy s mytologickými výjevy. Prohlížel jsem si je zblízka, když mě z mého pozorování vytrhl dívčí hlas:

„Doktore, jakže, flirt s automatem?“

Odpovědí byl sborový výbuch smíchu. Obrátil jsem se. Přede mnou stál hlouček mladých lidí, mezi nimi Nonna, Mája, mladší Rudelík, astrogátor Songgram a dva historikové, Moletič a ten druhý, na jehož jméno jsem si jakživ nemohl vzpomenout, ne proto, že by bylo těžké, ale proto, že byl tak nenápadný; ztrácel se i ve společnosti několika málo osob a stal se součástí nepozorovatelného pozadí.