„Flirt s automatem? Nebyla to nějaká knížka, velice stará, z dvacátého nebo dvacátého druhého století?“ zeptala se Mája. Ovívala se úzkým dlouhým pouzdrem svého zápisníku.

„Je ti horko? Počkej, já hned…“ řekl mladý člověk, který byl jejím společníkem.

„Ne, ne,“ vzala ho za ruku, „zrovna dnes se chci trápit v horku, ať je nám docela starosvětsky a prehistoricky. Podívej, dokonce automaty dnes vypadají, jako by přišly rovnou ze středověkého hradu.“

„Ve středověku nebyly automaty,“ opravil ji Moletič.

Mája, ještě stále se ovívajíc, pohlédla na mne zdola.

„Doktore,“ řekla, „začínáme diskusi o lásce, to znamená, kterému povolání se nejvíce podobá — já sama jsem to vymyslela. Co nám řekneš ty, doktore?“

„Ale měli jsme přece zachovat pořadí,“ poznamenal její mladý společník.

„Tak ať to jde podle abecedy… Začni ty,“ obrátila se na Songgrama.

„Ale mé jméno začíná na S.“

„Ano, ale jsi astrogátor a to začíná na A.“

„Výborně,“ přelétl nás očima a začal:

„Láska přináší bezesné noci — jako astrogacie; při jedné i druhé se člověk musí mít na pozoru. Kdo miluje, nedovede říci proč. Stejně já nevím, proč jsem se stal právě astrogátorem. Láska překonává vzdálenost mezi lidmi jako astrogacie mezi hvězdami. Jedna i druhá si vyžaduje celého člověka, u obou každý objev přináší plno radosti i neklidu…“

„Tu máš,“ přerušil ho výkřikem chlapec. „Tys nám to provedl! Mluvíš první a řekneš všechno, co jsem já chtěl říci o matematice.“

„A já o fyzice…“ řekl temně Rudelík, díval se mezi námi do prostoru, který se rozkládal za dveřmi otevřenými na terasu.

„No, a ty, doktore, co ty řekneš?“ zeptala se Mája, pokoušejíc se zachránit svůj nápad.

„Nevím,“ začal jsem. V tom okamžiku jsem spatřil Annu. Stála mezi Zorinem a Nilsem.

„Nu?“ naléhala Mája. Najednou pohlédla na nehnutě stojící přátele a upadla do rozpaků.

„Počkej…“ řekla mně a jim: „Poslyšte, mně se to líbilo, protože to byl můj nápad, ale teď už se mi to tak nelíbí… Což, abychom toho nechali?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Nonna.

„Bavit se takto není asi příliš chytré?“

„Hm,“ přikývla hlavou Nonna, „také si myslím.“

„Nevím, je-li to chytré, rozhodně trochu riskantní,“ poznamenal Songgram.

Mája se začervenala.

„Falešníci!“ dupla, „a předstírali jste, že jste nadšeni,“ energicky vykročila. Všichni šli za ní. Zase jsem zůstal sám. Stále jsem se díval na Annu. Nils jí něco horlivě vykládal. Naslouchala mu, jak dovedla naslouchat jedině ona. Očima, úsměvem, celou tváří. Pohnul jsem se, chtěl k nim přistoupit, ale sám nevím proč, upustil jsem od tohoto záměru a vyšel jsem na terasu. Bezmezná plocha vod se rytmicky pohybovala, jako kdyby oceán dýchal. Přes balustrádu, o niž jsem se opřel, visela větev popínavé rostliny. V jejím napůl rozvitém listu, jako v pootevřené dlani, třpytila se krůpěj vody. Uviděl jsem v ní svůj vlastní odraz. Vtom se miniaturní obraz potáhl stínem. Zvedl jsem hlavu. Vedle mne stála Callarla.

„Co tam vidíš, doktore?“

„Před rokem jsem byl u tebe a za oknem padaly kapky deště, ale na to si jistě už nevzpomínáš.“

„Vzpomínám. Jak je ta kapka modrá! Úplně stejné padaly tenkrát z okapu. Proč na to vzpomínáš?“

„Nevím. V této kapce mohou plavat tisíce améb, že?“

„Mohou.“

„Azur, odrážející se v kapce, je pro ně hranicí, kterou nemohou překročit. Hranicí světa, nebem.“

V Callarliných černých očích se mihl záblesk zájmu.

„Pokračuj,“ řekla.

„Tisíce pokolení nevěděly, že je možno prorazit nebe, modré nebe, a opustit je tak jako améba, když vyplave za hranici své kapky…“

„To musí být strašné, pro amébu, myslím,“ zašeptala.

„Jak dobře to znáš!“

Nehlasně se zasmála.

„Vyznám se v amébách. Ale na tom, cos ty říkal, je zrnko pravdy — protože my jsme v nebi.“

„Ne,“ vrtěl jsem hlavou, „my nejsme v nebi. Nebe končí bílými mraky, modrým vzduchem Země. My jsme ve vzduchoprázdnu.“

Ženské oči vedle mé tváře ztemněly.

„Je to zlé?“

Mlčel jsem.

„Chtěl bys být někde jinde než na GEI?“

„Ne.“

„Tak vidíš!“

Po chvíli jiným hlasem:

„Když jsem byla malá, hrávala jsem si na ‚převlékání do lidí . Představovala jsem si, že jsem někdo docela, ale docela jiný. Tak jako kdybych si na zkoušku oblékala cizí život. Bylo to neobyčejně kouzelné, ale ne dobré.“

„Proč?“

„Protože člověk musí být sám sebou. Vždycky sám sebou. Ze všech sil sám sebou. Tím víc, čím je to těžší; nepřevlékat se do cizích osudů, ale…“

„Ale?“

Callarla zavrtěla hlavou, až se její sluncem prozářené vlasy zavlnily zlatem, usmála se a odešla.

Zahleděl jsem se na temně šumící oceán.

Když jsem tak stál, zachycoval jsem bezděčně útržky blízkých rozhovorů:

„Prosím tě,“ říkal silný hlas, „měla to být taková freska: řada chlupatých divochů se žene z jeskyně; takoví pralidé při magickém tanci; póza současně náboženská i divošská, něco zvířecího i lidského zároveň. Trápil jsem se s tím nemožně, a nic… Jednou potkám profesora a začíná mi vykládat o svých trampotách, nudil mne snad hodinu —“ hlas klesl na dunivý šepot, „blábolil o usazeninách a povídal a rozohňoval se, přímo přede mnou tančil. Jakási přednášecí extáze, víš. Najednou — ale to už jsem ho neposlouchal, zkroutil se tak nějak, vykouzlil takovou piruetu a do mne jako by udeřil blesk:,Už to mám! — Chápeš? V mžiku jsem zachytil osu celé kompozice! Hned jsem začal skicovat a on si chudák myslel, že si zapisuji to, co mi povídá!! Báječné, co?“

Ozval se smích, vzdalující se zvuk kroků a — ticho.

Neskutečné slunce se sklánělo k západu. Nebe hořelo mohutnými ohni červánků. Byla to pozemská věčnost, kterou jsme odhodili tak prostě, jako kdybychom si neuvědomovali její nesmírnou, převzácnou cenu. Stál jsem vykloněn, s rukama opřenýma o drsné kameny zábradlí. Zdola připlýval šumot vln, jednotvárný, ospalý, utišovaný závany večerního větru, který unášel mé myšlenky, ale v sále za mými zády se ozýval živý šum, probodávaný jehlami ženského smíchu; slyšel jsem cinkot skla, přípitky pronášené uměle zvučnými hlasy, výbuchy křiku a náhlé zámlky.

Stále jsem se díval do moře. Nad obzorem vycházela Venuše, velká, bílá, jako přezrálá kapka světla, večerní hvězda tak neobyčejně naše a blízká. Soumrak pomalu houstl, modral a v jistém nezachytitelném okamžiku jsem spatřil v temnějící hlubině nebes obrys vzdálené sopky, jako obtažený rubínem. Rozžíhaly se hvězdy; musel jsem tak stát nejméně hodinu; večer dosáhl zenitu, jeho sytá fialová barva přecházela v noc. Najednou, jako kdybych nabyl vědomí, pochopil jsem, že jsem sám. Rozhlédl jsem se a zachvěl, když jsem těsně vedle sebe spatřil druhého člověka. Díval se před sebe opřen o balustrádu stejně jako já. Jak tmy přibývalo, svítila vzdálená sopka červení stále jasnější, její odlesk už zaléval jemným přísvitem blízké předměty. Člověk vedle mne stál tak blízko, že jsem se na něho nemohl podívat, aniž to upoutalo jeho pozornost. Přesto jsem to udělal. Jeho tvář měla v tomto polosvitu šedavou barvu kamene; podíval se na mne, nebo spíš mimo mne, nevidoucíma očima. Poznal jsem ho. Chtěl jsem promluvit, ale neodvážil jsem se; jistě to uhodl a sám lehce přikývl hlavou — první.

„Goobar, biofyzik,“ řekl.

Znali jsme se jen od vidění, totiž já jsem ho znal. Řekl jsem své jméno a povolání. Dlouho jsme mlčeli, ale jinak než před tím. Společně. Pak znenadání, nevím, jak k tomu došlo, zeptal jsem se ho:

„Profesore… znáš Ametu?“

Ožil.

„Znám, samozřejmě. Kdysi se mnou pracoval.“

„Jako pilot?“ zeptal jsem se hloupě.

„Ne.“

Goobar vypadal, jako by se zamyslil.

„Potřebovali jsme tehdy matematika, a to ne ledajakého. Ameta… jak bych ti to, doktore, vysvětlil? Jsou někdy dětské výroky, které by nevymyslil nejgeniálnější básník. Jsou to takové bezděčné věci, které se zrodí samy a dítě samo je nedovede ocenit. Mohou mu být milé, ale stejně milé mu mohou být malichernosti. Ameta také mívá někdy skvělé nápady, ale neumí je ani odlišit od bezvýznamných, ani zpracovat. Nejednou tak zazářil, jako kdyby nám ukazoval další cestu. Jinak to nedovedl.“