Tento nový způsob cestování,“ pokračoval Goobar, „musí s sebou přinést i významné důsledky psychologicko-sociologické. Především je to vůbec první dostupný nám způsob libovolného brždění času a jeho zpomalování, a eo ipso také stárnutí našich těl: je to způsob, jehož pomocí člověk ve stavu překonatelné smrti může nějak přeskakovat celé věky a dožít se nejvzdálenější budoucnosti. Naskytuje se nesmírně mnoho problémů, zmíním se však jen o jednom.

Skupina lidí nastupujících výpravu do hlubin galaxie vrátí se na Zemi po několika stech letech, ba možná po tisíci letech. Tito lidé opouštějí Zemi nacházející se v určité vymezené etapě vývoje, zanechávají na Zemi své milé, přátele, jsou vychováni v konkrétní kulturní formaci, mají ustálené zvyky, záliby v oblasti umění, denního života, vědecké práce, atd. Vracejí se však do společnosti, která je jim úplně neznámá, neboť se neustále po celá staletí vyvíjela, zatím co oni se zastavili v té etapě, jaká byla v okamžiku, když opouštěli Zemi. Vznikají z toho velké nesnáze. Vracející se kolektiv lidí bude do značné míry vyobcován z pozemské společnosti; stanou-li se transgalaktické výpravy všeobecným úkazem — a k tomu podle mého názoru dojde — budou se každou chvíli vracet na Zemi rakety s lidmi ročníku 3100, 3200, 3500, 4000 atd.; vznikne tak nezvyklé sousedství různých pokolení a budou muset být vynalezeny nové formy vzájemného soužití, které urychlí splynutí oněch vracejících se kolektivů se společností.

Jsou to ovšem problémy velmi vzdálené budoucnosti a ona sama se s nimi bude muset vypořádat; zmínil jsem se o nich, protože myslím, že pro pokrok je charakteristický proces výskytu těžkostí v okamžiku, kdy se před námi otvírají nové oblasti života… To je vše, co jsem chtěl říci.“

Goobar odložil křídu.

„Máte nějaké dotazy?“ zeptal se, hledě do sálu. Snažil se marně setřít kapesníkem s prstů zatvrdlý křídový prach. Již ke konci přednášky vystoupilo několik desítek lidí před první sedadla. Nyní opouštěli všichni svá místa a sestupujíce uličkami dolů, tísnili se před tabulí, jako kdyby je přitahoval řetěz vzorců napsaných neúhledným rukopisem. Trehub, který šel kolem mne, hleděl před sebe nevidoucíma očima, pohnul rty, jako by chtěl něco říci, ale nevydal ani hlásku a zase se obrátil k tabuli.

Podíval jsem se na Goobara. Byl velmi unaven, opíral se oběma rukama o stůl. Hledal jsem na jeho tváři hrdost, triumf z nadlidského úspěchu, kterým před lidmi otevřel celý vesmír. Nic podobného v ní nebylo. Hleděl na lidi stojící bez pohybu, ještě stále mlčící a usmál se téměř nepozorovatelně — stejným úsměvem, který jsem zahlédl ve vzduchoprázdnu na jeho tváři obrácené do nekonečné hlubiny vesmíru.

Těžko zachytit náladu, jaká se nás zmocnila po Goobarově přednášce. Když se rozplynul první dojem, když podrobná zprava byla vyslána k Zemi proudem rádiových vln (měla k ní doletět přibližně za dva roky), zvlášť za tím účelem utvořená meziskupinová organizační rada začala rozdělovat mezi kolektivy badatelů programy nových prací, spojených s problémy transgalaktické plavby. Konstruktéři se pouštěli do výpočtů raket nového typu, schopných překonat překážku mezní rychlosti; mechaneuristé měli vypracovat nové typy automatů, nutných pro řízení rakety: práce bylo nad hlavu a bylo jasné, že se kolektivu GEY podaří zvládnout ztěží nepatrnou část úkolů. Goobar a ostatní biofyzikové rovněž neměli v úmyslu odpočívat na vavřínech, nýbrž hledali další důsledky teorie. Všechno se to dělo s jakousi, řekl bych, organizovanou vášnivostí, která lidi zachvátila; zároveň zavládl na raketě sváteční, jasný klid: tři hodiny přednášky daly nám tolik síly k vítězství nad kosmickou pustinou, že jsme si téměř přestali uvědomovat její ledové temno, dále se rozkládající okolo GEY. Večer příštího dne jsem se nemohl ubránit úsměvu, když jsem viděl na hvězdné palubě desítky přátel, procházejících se jako v prvých dnech cesty — ne, ještě nenuceněji; zastavovali se, ukazovali si vzdálené souhvězdí jako světla měst, které musí v budoucnosti navštívit.

Pozdě večer jsem zašel k Ter Haarovi, historik sezval přátele: Ametu, Zorina, Nilse, Tembharu, Rudelíka a mne na lahvičku vína, abychom v rodinném kruhu oslavili náš velký triumf.

Zdrželi jsme se u historika do pozdní noci. My, kteří jsme doposud mlčením přecházeli problémy galaktické kosmodromie, hovořili jsme teď o ní jako o dávno tušené samozřejmosti. V jisté chvíli, už hodně po půlnoci, řekl Ter Haar, který skoro po celou dobu nepromluvil: „Víte, že se GEA nedá přestavět na ‚nadlimitní raketu?“

„Samozřejmě,“ odpověděl mladý Rudelík, „síla motoru je příliš malá, kromě toho potřebuje úplně nové automaty.“

„Od cíle nás dělí ještě skoro tři roky,“ pokračoval historik, jako kdyby přeslechl tuto poznámku, „pak zahájíme průzkum planet Centaura, který potrvá snad dvě nebo i více let, pak osm let cesty domů — celkem sedmnáct let; nebudeme už nejmladší, až se octneme na Zemi. Příští výprava, ta „opravdová“ transgalaktická výprava neodstartuje nijak zvlášť brzy — mnoho času jistě uplyne ve zkouškách a pokusech…“

„A co na tom? Nechápu, proč to říkáš, profesore?“ zeptal se Rudelík podrážděně. Také my jsme pohlíželi nikoli bez údivu na historika, jenž pokračoval, aniž se dal zmást:

„Jistě, že nikdo z nás neodletí do prostoru galaxie… čili v našem životě se nic nezměnilo. Všechno zůstává při starém — Goobarův objev v nejmenší míře nebude mít vliv na naše osudy — ani teď, ani v budoucnosti, není-liž pravda?“

Po chvíli všeobecného ohromení vykřikl Rudelík:

„Co to říkáš? Jsi slepý, člověče, nevidíš-li to, co se děje na GEI?“

„Naopak, vidím, a právě proto bych rád poznal příčinu toho nadšení, protože, jak jsem už řekl, na naše vlastní osudy…“

„To se ti povedlo!“ dokončil rozzlobeně Rudelík. „Prý se nezmění nic na našem osudu, a já ti říkám, že se změnilo všechno. Profesore! Člověče! Což jsi s námi nebyl po ta čtyři léta, což jsi necítil ten strašlivý tlak vyčkávání, které přestože bylo potlačováno, stále zaplašováno, vracelo se znovu po každé pod novou maskou? A nebylo žádné naděje pro budoucnost — stačilo si představit, že k hvězdám o málo vzdálenějším, než je á-Centauri, poletí rakety třicet, čtyřicet let, že cesta bude věčným vězením, že mezihvězdný prostor bude pohlcovat rakety a vracet Zemi starce nebo děti neznající skutečné modré nebe, že za hranice takového Siria se nikdy nedostaneme — stačilo, když si člověk uvědomil toto a ruce mu klesaly… A teď víme, že cesty budou vypadat docela jinak, že postavíme hráz záplavě kosmické pustiny, že nejen nebude pohlcovat, ničit život tím, že ho změní v obludné čekání vlekoucí se po léta, ale že si ji lidé nebudou uvědomovat. To není všechno! Že člověk, cestující řekneme z Eurasie do Austrálie zestárne možná víc, než když bude cestovat se Země na mlhovinu v souhvězdí Honicích Psů, protože na Zemi zastavit čas neumíme, zatím co to bude na hvězdné raketě možné a dokonce nutné!“

„To všechno je velice krásné,“ trval tvrdošíjně na svém Ter Haar, „ale ty mluvíš pořád o těch budoucích výpravách. Budiž, ale co máš ty, který nežiješ na palubě toho transgalaktického ‚nadlimitního' letadla, nýbrž na ‚starosvětské GEI, co ty máš z tohoto objevu?“

Rudelík se po nás zoufale rozhlédl, několikrát pohnul rty, povzdechl, pokrčil rameny a neřekl nic.

Najednou se dal Ter Haar do smíchu. Smál se dlouho, samojediný; konečně mezi jedním a druhým záchvatem smíchu řekl: „Ne… ne… moment počkejte…“

Zavřel oči, otřel si z víček slzu a řekl:

„Musíte mi to odpustit. Neměl jsem v úmyslu bavit se na váš účet. Problém je skutečně závažný a zajímavý, totiž jak neobyčejně mnoho z toho, co tvoří nejbytostnější náplň našeho života, leží ve skutečnosti za jeho fyzickými hranicemi!“

„Ano,“ řekl Nils, „ale bude tomu tak vždycky? Budou lidé vždycky umírat?“

Zavládlo ticho, které přerušil Tembharův hlas.

„Představ si, Nilsi, předmět, skládající se ze tří rovných tyčí, jejichž konce jsou spolu spojeny. Jaký to bude obrazec?“