Odešel jsem z laboratoře o málo moudřejší, než jsem do ní vstoupil. Problém jsem chtěj nechtěj odsunul, ale nepodařilo se mi docela se ho zbavit; záhadné bytosti mě pronásledovaly ve snu, hned jako slizovité mraky, podobné trojúhelníkovitým plachtám, hned jako chobotnice v kovovém krunýři. Ameta poznamenal, že má fantazie tvoří pouze slepeniny známých obrazů a že to ani jinak být nemůže: něco, co neznáme ze skutečnosti, nemůžeme si nikdy představit ani v celku, ani v podrobnostech.

Když jsme se po třech týdnech přiblížili k Proximě, vyplňoval její kotouč desetinu nebe. Chladicí přístroje GEY pracovaly naplno, aby udržely v raketě normální teplotu. Astrofyzikové už téměř vůbec neopouštěli své observatoře.

Když jsem osmnáctého dne ráno vystoupil na palubu, pocítil jsem nehybný tlak horka, které sálalo skrze stěny. Kotouč Šarlatového trpaslíka se zdánlivě nepohyboval; přebíhaly po něm tmavší skvrny, obklopené věncem plamenných jazyků. Přes to, že chladicí zařízení pracovalo velkou silou, stoupala teplota na raketě o pětinu stupně za hodinu a v poledne již dosáhla 32 °Celsia. Na hvězdné palubě člověk těžko vydržel déle než několik minut a chladný vítr, vháněný do galerie ventilátory, marně bojoval s vedrem.

Kotouč Trpaslíka, ba spíš vlastně šikmá, nesmírná plocha ohně se rozkládala na všechny strany až po hvězdný horizont. Ať již to byl následek optického klamu, nebo skutečný rozptyl jeho paprsků v prachu vzduchoprázdna, obloha nad GEOU dostávala barvu sedlé krve. Z šarlatově rudé tmy nebe se těžko klubaly nejsilnější hvězdy. Na palubu stále přicházeli zvědavci, ale brzy ji opouštěli, zaliti potem, udýchaní, s lesknoucíma se očima, jako kdyby v nich ještě nesli odraz plamenů, do nichž zírali. Chvílemi vypadalo rudé slunce jako nějaký trychtýř obrovských rozměrů s ohrnutými okraji; z jeho dna se zvedaly protuberance, některé tak pomalu, že bylo možno sledovat pouhým okem změny jejich tvarů, jiné pohyby prudce rozpínavými, jako kdyby z chromosféry vyskakovali nějací ohniví ještěři. Zaoblený horizont se odrážel od tmavšího nebe rozevlátými plamínky. Otáčení Trpaslíka se oku jevilo jako majestátní pohyb temněji granulovaných skvrn mezi oslnivými pláněmi žáru.

Toho dne dosáhla teplota dokonce i ve vnitřních místnostech 40°. Večer se v ambulatoriu hlásil mladý Kanopos, druhý asistent astrogátora Pendergasta. Stěžoval si na silnou bolest hlavy, píchání ve svalstvu zad a celkovou slabost. Tep měl podivně zpomalený. Předepsal jsem mu povzbuzující léky; pak jsem sdělil Yrjólovi, že podle mého názoru vyvolalo Kanoposovu nemoc nadměrné zvýšení teploty v raketě. Umístil jsem ho v nemocnici v separaci, která byla zvlášť dobře chlazena, takže se tam udržovala teplota na 25°, zatím co na palubách přes noc vystoupila na 44°.

Příštího dne mě Kanoposův stav vážně znepokojil. Horečka stoupla, slezina byla zvětšená, subjektivně se cítil velmi špatně, krevní obraz ukázal úbytek leukocytů. Kolem poledne pacient začal blouznit.

Léky, jichž jsem používal, nepřinášely žádné zlepšení. Pozval jsem na konzultaci Schreye a Annu. Obraz nemoci nám byl nepochopitelný. Když bylo po konziliu, zajel jsem znovu za Yrjólou. Tentokrát jsem se kategoricky domáhal přerušení letu k slunečnímu kotouči. Astrofyzikové to přijali s velkou nelibostí, protože podle plánu měli jsme se k Proximě přibližovat, dokud teplota na raketě nedosáhne 56°, a dosáhla teprve 47°. Přesto jsem trval na svém. Trehub mě upozornil, že kromě Kanoposa se ještě nikdo neroznemohl, a ptal se, jsem-li si úplně jist, že jeho nemoc souvisí se zvýšením teploty v raketě. Třebas jsem si tím jist nebyl, trval jsem na své žádosti a astrogátoři rozhodli, že jí vyhoví.

Ve tři odpoledne zpomalila GEA svůj let, udělala velkým obloukem zatáčku a začala se vzdalovat od slunce každou vteřinou o padesát kilometrů. Nemocnému zatím bylo stále hůř. Seděl jsem u něho do půlnoci; blouznil, horečka stoupla na čtyřicítku, a srdce začínalo slábnout, jako by bylo zasaženo tajemným jedem. Protože jsem byl vzhůru i minulou noc, byl jsem tak unaven, že jsem jen s největší námahou přemáhal ospalost; ve dvě v noci mě vystřídala Anna. Šel jsem domů s úmyslem, že se několik hodin prospím, ale již ve čtyři hodiny zvonil telefon.

Vytržen ze spánku, jako opilý, uslyšel jsem prvá Annina slova: „Náhlá srdeční slabost, stav kritický!“ Vyskočil jsem z lůžka, hodil na sebe plášť a běžel do nemocnice.

Nemocný byl v bezvědomí. Dech se svištivě dral z okoralých rtů; celým jeho tělem zmítal suchý, prudký kašel; ručička pulsoměru překročila sto třicet. Zapnuli jsme kyslíkový přístroj, dal jsem injekci pro povzbuzení oběhu a uvažoval jsem dokonce, nemáme-li použít umělého srdce, avšak všeobecné příznaky otravy byly vážným momentem, který proti tomu mluvil. Vzbudil jsem Schreye, který se v několika minutách objevil. Všichni tři společně jsme se pokoušeli znovu zjistit příčinu záhadného onemocnění. Bylo již úplně jasné, že nemá nic společného s úžehem. Znovu jsme dělali bakteriologickou analýzu krve. (Na GEI vůbec žádné bakterie nebyly; počítali jsme však stále s možností zavlečení choroboplodných zárodků z umělé družice Atlantiďanů.) Byla však negativní.

Když jsme udělali vše, co bylo v dané situaci možné, vyšel jsem si na chvilku na prázdnou hvězdnou palubu — bylo již bezmála pět ráno. Bylo slyšet dutý, monotónní zvuk chladicích zařízení, která pracovala na plné obrátky. Šel jsem zamyšlen a ani jsem si neuvědomoval, jaké panoráma se otvíralo za okny; najednou mě oslnilo světlo bijící přímo do očí. Zastavil jsem se.

V prvním okamžiku jsem viděl pouze hořící červeň, nikoli to nehybné, těžké světlo rozžhavené oceli, nýbrž chvějivý, napůl tekutý oceán chromosféry. Když jsem se rozhlédl, začal jsem rozeznávat podrobnosti. Zdánlivě jednolitá stěna plamenů, která zastírala tři čtvrtiny oblohy, vypadala, jako by žila. Svíjely se tam jakési purpurové lesy, přes schumlané houštiny vystřelovaly protuberance, rozvětvovaly se, ztrojnásobovaly, množily, rozdýmaly do jakýchsi ohnivých, krvavě svítících maškar, do jakýchsi groteskních tlam, utvořených z přežvykujících čelistí; několik okamžiků tak zůstaly, nakláněly se a rozprchávaly a na jejich místě vybuchovaly nové, měnící se, jako by neviditelnou vichřicí rozbíjené granulace. Občas předcházel výbuchu protuberance úkaz dvou prchavých, dvěma opačnými směry se točících vírů ohně tmavšího než jeho okolí; jinde se zase plamenná plocha nejprve propadala do víru, pak začínala prudce narůstat a vytrhovala ze sebe obludnou rychlostí vyletující blesky; čím výše letěly, tím více slábly, matněly, rozplývaly se, až se jejich záře oslňující zrak změnila v oranžový přísvit, kterým proráželo světlo hlubokých, neustále se chvějících vrstev chromosféry.

Nepopsatelný dojem. Po letech tmy bez hranic, mrazivého vzduchoprázdna, v němž se, ztuhlý mrazem, měnil v kámen nejprchavější plyn, zvedala se nyní za tenkou stěnou GEY ne hora, ne moře, nýbrž celý gigantický svět ohně. Vypadalo to, že se raketa rozpadá, taje — mizivá pilinka kovu vznášející se nad oslnivou propastí.

Jak je ten vesmír nemilosrdný, pomyslil jsem si, jak úzká a vzácná jsou pásma mírná a střední, na nichž se může narodit a nějaký čas trvat život, tak křehký a bezbranný vůči bílému žáru i černému mrazu, těmto dvěma extrémům bytí… ale, myslil jsem dále, tento křehký život se odvažuje mnoha věcí — hle, jsme nad hvězdou, nad jedním z těch slepých ohňů, z nichž jsme vzešli.

Tak jsem uvažoval. Cítil jsem při tom, jak se zabodává do tváře, očí a kůže jakoby miliónem neviditelných jehel žár Šarlatového trpaslíka, který byl vůči hvězdám starcem, ale vůči lidem netvorem.

Tu jsem si uvědomil přítomnost druhého člověka; dva kroky ode mne stál Trehub.

Toužil jsem, aby mi pomohl znovu nabýt ztracené rovnováhy, a jistě jen proto jsem se zeptal:

„Profesore… co by se stalo s Trpaslíkem, kdybychom do něho vypálili plný náboj Larocheova dezintegrátoru?“

Nerozmýšleje se ani vteřinu, odpověděl: