Nadzvedl jsem se ještě výš a vtom jsem uviděl neznámé těleso.

Podobalo se vřetenu se špicí a zádí stejně zaoblenou. Tu středem tělesa zasvítila vzdálená hvězda. Napadlo mě, že je průhledné, ale brzy jsem pochopil svůj omyl. To nebylo kosmické letadlo, nýbrž jakási primitivní umělá družice. To, co jsem považoval za zašpičatělý trup, byl ve skutečnosti prstenec, který jsme viděli v bočním zkrácení.

Takzvané letadlo se rychle zvětšovalo. Nadouvalo se, jako kdyby bylo nafukováno obrovskou rychlostí; je to klam typický pro vzduchoprázdno. Takhle tedy vypadá blížící se cíl cesty. Ameta opět zapnul decelerátory a udělal obrat. Letadlo proplulo dole pod námi. Podobalo se velkému kolu s loukotěmi se zploštělou hlavou. Pomalu se otáčelo a trubice jeho loukotí se líně pohybovaly na černém pozadí hlubin, jako by mlelo hvězdy. Uprostřed se zvedala kruhová plocha letiště, podepřená mřížovatou věží. Kroužili jsme, zatím co první raketa již přistávala. Nezastavila se na ploše letiště, nýbrž se snesla níž a přizpůsobila svůj pohyb otáčení prstencovité obruby satelita; zastavila se nad ním, blýskajíc rytmicky plameny motorů, vymrštila z brzdicí trysky ve špičce krátký plamen, vysunula magnetické záchyty a přilepila se na družici v místě, kde se na jejím povrchu černala nepravidelná skvrna.

Ameta neznatelně pohnul pákami. Padali jsme dolů. Plochý kruh přistávací plochy rostl obludně před očima, zakryl nebe, zdálo se, že jej prorazíme naskrz jako projektil. Těsně nad ním raketa zvedla špičku prudce vzhůru a vzlétla kolmo do černého prostoru. Náš dlouhý stín prolétl jako blesk po žlábcích vlnitého plechu, matně se červenajících v rudém světle Proximy. Teď, když jsme znovu nabrali výšku, uviděl jsem písmena, která běžela přes celou šířku přistávací plochy:

Ameta udělal přemet a dostal raketu na kruhovou oběžnou dráhu okolo umělé družice. Octli jsme se v rovině jejího obvodu a pohybovali jsme se po uzavírající se spirále. Stříbrný prstenec družice, střídavě zaplavován tmou a plamennou září Šarlatového trpaslíka, se zvětšoval, až vyplnil celé okénko a vytlačil černé, hvězdami poseté nebe. Jak Ameta přitahoval brzdy, bylo toto střídání světla a tmy stále pomalejší.

Ztráceli jsme rychlost. Několik desítek metrů za okénkem ubíhal prudce zpátky kovový bok družice. Temně na něm vystupovaly jakési značky, nečitelné, protože je rozdíl rychlosti měnil v roztřesené šmouhy. Poslední výtrysk plamenů ze špičky; stříbrná stěna pohybující se proti nám zpomalila svůj pohyb tak dalece, že se špinavé pásy rozpadly v písmena. Četl jsem:

Ameta naposledy zapnul decelerátory. Přes bledý plamen, který šlehal ze špičky, bylo vidět ubíhající písmena:

V okně se mihlo mřížované rameno jeřábu a objevila se další slova:

Projela mimo prázdná část bortu, tak pomalu a tak blízko, že bylo vidět zesílená místa svarů. Pak se mihla velká pěticípá hvězda a opět písmena:

Nápis se opakoval. Opsali jsme úplný kruh.

„Co znamenají ta slova?“ ptal jsem se Amety.

„Nevím,“ odpověděl, aniž odvrátil hlavu.

Raketou proběhl otřes. Zůstali jsme stát těsně vedle druhé rakety. To, co vypadalo jako skvrna, byl vlastně velký otvor proražený v plášti prstence. Druhy jsem neviděl, jistě už vstoupili do družice. Ameta otevřel zadní dveře, zavolal mechanoautomaty, odepjal pasy a vyšel ven.

Druhové upevnili na povrchu prstence lano, napjaté mezi provizorními záchyty. Pevně jsme se ho přidrželi, protože se umělá družice otáčela, a odstředivá síla, která vznikala, lehce nás mohla vymrštit do prázdného prostoru. Stáli jsme na velkém stříbrném kole. Otáčelo se lenivě i s námi. Měli jsme pocit, že družice nehybně stojí pod majestátně se otáčející černou polokoulí hvězd. Daleko nad námi, jako plamenná koule, kroužil Šarlatový trpaslík. Plošina ústředního letiště, vyvýšená nad úroveň prstence, vrhala v jeho světle dlouhý stín, který nás hned pohlcoval, hned opouštěl. Ještě jsem chtěl vyhledat pohledem GEU, jistě byla někde na pozadí hvězdného mraku Střelce, ale Ameta již zmizel v otvoru. Šel jsem za ním.

Octli jsme se v chodbě, která vedla v prstencovité trubici. Velký otvor udělal nepochybně nějaký meteor, který prorazil trubici skrz naskrz. V okolí díry byly stěny silně pokřiveny. Roztrhané plechy krytu ukazovaly zkroucené žebrování a podlaha, smáčknutá jak harmonika, tvořila vysoké záhyby, které jsme museli překračovat. Rozsah škod byl důkazem špatné jakosti konstrukčního materiálu.

Došli jsme k prvním dveřím ve svislé ploché mezistěně. Plocha dveří byla do kříže hustě pobita cvočky ležícími vedle sebe. Inženýři mi pak řekli, že to byly tak zvané nýty, jimiž kdysi bývaly spojovány kovové pláty.

Dveře byly pootevřené. Čtyři rýhy na povrchu svědčily, že právě tudy předtím pronikly do vnitřku družice automaty vyslané z GEY. Úzkou chodbičkou jsme se dostali do jakési čtvercové předsíně. Ve stěně byly další dveře dokořán otevřené. Ameta tam vstoupil první. Přes jeho rameno jsem uviděl druhy.

Stáli uprostřed dlouhé, dosti prostorné místnosti; všichni rozžali náramenní reflektory skafandrů, takže tam bylo dost světla. Na stěnách byly skřínky, některé pootvírané; uvnitř se lesklo sklo. Na dvou řadách stolů ležely hromady porcelánových a skleněných baněk, destilačních přístrojů a kádinek; pod stoly se válely v hromadách keramikových střepů ampulky kapkovitého tvaru. V jednom koutě stál jakýsi odsavač kouře, v druhém byl čtverhranný otvor; někdo z druhů vrhl dovnitř proud světla; odrazilo se na obrovských baňatých nádobách naplněných červenohnědou ztuhlou kaší. S úžasem jsem zjistil, že strop, stěny i podlahu této místnosti pokrývá olověný pancéř. Na střepině skla trčící z hromady jiných střepů zahlédl jsem nějaká písmena: chtěl jsem ji vzít do ruky, vtom říká Grotrian zvýšeným hlasem:

„Ničeho se nedotýkat! Jděte rovně, tudy,“ ukázal na uličku mezi stoly.

„Co je to?“ zeptal jsem se. Uteneut manipuloval s mechanoautomatem.

„To jsou bakteriové kultury,“ odpověděl Grotrian. „Mohly vydržet v nízké teplotě.“

„Kosmické záření je přece muselo dávno zahubit,“ začal jsem, ale nedokončil, protože jsem najednou nad slunce jasněji pochopil význam olověného filtru.

Grotrian vrhl proud světla na šedavé obkládání stěn.

„Ten pancéř bakterie chránil, ale my hned všechno vysterilizujeme.“ Mechanoautomat zvedl hlavici vyzařující paprsky; vrhal snopy ultrafialových paprsků, které ničily mikroorganismy. Astrogátor nařídil, aby účinku paprsků byly vystaveny i naše skafandry, pak jsme šli dál.

Tak začala naše procházka umělou družicí. Temná, stále stoupající chodba byla zaplavena absolutním, vše pohlcujícím tichem kosmického prostoru, v němž naše kroky bez ozvěny zanikaly. S podlahy vzlétal při každém kroku v chvějivých oblacích lehounký prach a halil nás až po ramena; líně se vlnil, hned se zaleskl stříbrně v paprscích náramenních reflektorů, hned krvavě červenal ve světle Šarlatového trpaslíka, které padalo shora kulatými iluminátory ve stropě. Průhledné přilby těch, kdo šli přede mnou, rubínově se v něm rozhořívaly. Z poloprůzračných chomáčů prachu nebo mlhy se vynořovaly stěny a předměty, všechny pokryty šedým povlakem, hustě namačkány, stojící na dosah ruky. Vypadalo to, jako by vnitřek tohoto prstencového kola zastavěli nějací liliputáni, tak se tísnily přístroje a přepážky, tak nízko jsme museli sklánět hlavy ve dveřích. Prošli jsme jakýmsi skladištěm zavaleným ocelovými lahvemi; dál zase pokračovala chodba s kruhy rudého světla, které se rozplývaly v mračnech prachu. Končila dveřmi většími než ostatní. První z návštěvníků setřel rukavicí bílou jinovatku s tabulky upevněné nad nimi. Byl tam nápis: