„V putování po horách jste nejobratnější vy. Spoléháme na vás.“

„Vyrazíme hned?“ zeptal jsem se.

„Myslil jsem, že bychom měli prozkoumat vodu v jezeře, možná, že bude pitná.“

„Seběhněte tam tedy,“ řekl jsem, „a já se zatím rozhlédnu a pokusím se najít cestu. Půjčil byste mi svůj triedr?“ požádal jsem Arseňjeva, jehož dalekohled byl silnější než můj.

Druhové začali sestupovat do kotliny a já jsem zamířil ke skupince štíhlých skalních útesů. Ještě při poradě jsem si vyhlédl dva, stojící tak blízko sebe, že vypadaly jako rozpolcený kamenný obelisk. Vmáčkl jsem se do skalního komína, pracoval jsem střídavě zády a nohama, pomáhal jsem si při tom rukama, a tak jsem rychle stoupal vzhůru. Nějakou dobu jsem ještě slyšel úryvky rozmluvy, kterou vedl Soltyk s Arseňjevem; později, když zmizeli za balvany, hlas v sluchátkách umlkl.

Vrcholek jehly nebyl nijak zvlášť špičatý, bylo tam možno pohodlně usednout a spustit nohy do prázdna. Zvedl jsem dalekohled k očím. Nad propastí, která se v kruhovém zorném poli zřetelně rýsovala, vypínaly se dva vrcholky. Řídká mlha, vznášející se ve vzduchu, propůjčovala jim olověnou barvu a stírala menší podrobnosti utváření jejich povrchu. Objevil jsem skalnatý hřeben, který stoupal od písčité pláně a upínal se na hlavní masiv. Jednu chvíli se mi zdálo, že náhle mizí bělavý mrak, plazící se po jednom z vrcholků. To mohlo znamenat, že mezi oním vrcholkem a námi leží ještě jedno údolí. Díval jsem se pozorně, ale neobjevil jsem už nic, co by mohlo zaplašit mé pochybnosti. Rozhodl jsem se, že o tom svým druhům nepovím. Brzy nato se v sluchátkách ozvaly jejich hlasy.

„Jaká je ta voda?“ zeptal jsem se a schoval jsem triedr do pouzdra. Upevnil jsem dvojitě složené lano k výčnělku skály.

„Je to bohužel vlastně roztok formalinu,“ řekl Arseňjev.

Jeho hlas, ozývající se v rozhlasovém přístroji, zněl zvučně, což, zvláštně kontrastovalo s obrazem, který jsem viděl: druhové se blížili k úpatí jehly, na níž jsem seděl, a vypadali z výšky několika desítek metrů jako šedí mravenci s velkou hlavou.

Silně jsem se odstrčil nohama a slaňoval jsem se dolů. Pevně jsem držel lano, které se mi pohybovalo pod levou paží. Za několik desítek vteřin jsem byl u přátel.

Zatáhl jsem za konec lana; spadlo shora v mírných křivkách.

„Doufám, že jste nám vybral cestu méně vzdušnou,“ řekl Rainer, který se trochu podezřívavě díval, jak si omotávám lano přes rameno. Uhodl jsem, že má před výstupem trochu trému — byl totiž z nás ze všech nejméně obeznámen s horami.

„Půjde se nám skvěle,“ těšil jsem ho a přednesl jsem svůj plán: „Nejprve po kamenitém svahu na hranici ložiska magnetitu až ke stěně, pak krátký travers vlevo a dále vzhůru po skalním hřebenu. Zdá se mi, že na jednom místě je převis… tak buďto znovu přetraversujeme, anebo na něj vyšplháme s druhé strany…“

„Jak to, buďto — anebo?“ zeptal se Rainer. „Snad přijdeme blíž?“

„Blíž přijdeme zcela určitě, protože lepší cesta tam není.“

Pustili jsme se určeným směrem. Nad jezerem ležely balvany tak rozervané a neschůdné, že jsme je často museli přelézat po čtyřech, ale později jsme došli k dlouhým balvanům, plochým a drsným, po nichž se šlo docela dobře.

„Jednu věc nechápu,“ řekl jsem Arseňjevovi, který šel vedle mne. „Proč procházel potrubím proud právě v tom okamžiku, kdy jsme přistáli? Byla to skutečně náhoda, nijak nesouvisící s naší přítomností?“

„A proč ne? Zdá se, že potrubí je součástí obrovské energetické sítě, v níž se periodicky vyskytuje proud s obrovským napětím… začíná to pomalým zvyšováním napětí… vzpomínáte si na zvuk, který jsme definovali jako "zapnuté elektronky"? Pak následují vlny čím dál tím vyšší… to bylo dunění u Bílé koule… a konečně dosahuje intensita vrcholu. Takový úkaz se může opakovat jednou za několik hodin nebo jednou za den.“

„A balvany byly z tohoto místa odhozeny předcházejícími nárazy proudu, viďte?“

„Ovšem.“

Stoupání po svahu čím dál příkřejším znesnadňovalo rozmluvu. Umlkli jsme. Pod botami nám skřípala holá skála. Blížili jsme se k hřebeni horského valu, obepínajícího údolí. Obrátil jsem se, abych se ještě naposled podíval dolů.

Pod mračny, která se lenivě táhla k východu, ležela mrtvá a pustá skalní propast, spadající k temným vodám jezera. Bílá koule se změnila v malý bod, sotva viditelný na šedém pozadí skalní ssuti.

Trhl jsem sebou. Někdo mi položil ruku na rameno. Byl to Arseňjev.

Díval se, stejně jako já, na místo, kde nás stihla pohroma. Mlčeli jsme, ve skráních nám rychle bušil puls, z výše sem dolétal tlumený svistot větru drásaného hranami útesů.

„My se sem ještě vrátíme!“ temně řekl Arseňjev. Chvíli postál, pak vykročil na další cestu. Jeho skafandr se chvílemi ztrácel, splývaje s šedohnědou barvou skal, pouze kovová přilba se leskla mezi velkými balvany. Vysoko nad námi se zvedal mračny zahalený štít hory, která byla naším cílem.

Ukázalo se bohužel, že má domněnka je správná. Když jsme stanuli na hřebeni hory, spatřili jsme před sebou druhé údolí. Rozlévalo se v něm moře převalujících se mlh. Byla to skalní kotlina, položená výše než údolí u Bílé koule, sevřená černými zubatými stěnami. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že jižní údolí obejdeme po stupňovitě klesajícím horském hřbetu, který přecházel na severovýchodě v terasovité planinky velkého horského štítu. Prchavé, pohyblivé chomáče mlh se mísily, roztahovaly a pozvolna, ale neustále houstly a zaplavovaly úbočí. Spojeni navzájem lanem, postupovali jsme po hřebeni, jehož oba svahy pohlcovala mléčná záplava. Čas od času šplhal vzhůru prchavý, větrem polapený mrak, zachytával o skálu a proplouval mezi námi. Tehdy jsem viděl jen černavý, zveličený stín Arseňjeva, který šel přede mnou. Vypětí sil vhánělo krev do tváří a očí a promítalo světelné skvrny a obrysy hvězdicovitých přízraků na projekční stěnu mlh; stačilo však několikrát zamrkat očima, vše zmizelo — a zůstávala pouze mlha.

Pohlédl jsem na hodinky. Byli jsme na cestě již devět hodin. Cítil jsem, že mi chybí trening. Na těle vyvstával bohatý pot, stékal po šíji, po krku, po čele na tvář.

Vrcholek hory tyčil se ve stále stejné dáli, nehybný uprostřed převalujících se mraků. Stavěl nám na odiv své mohutné zvlněné svahy, zbrázděné úžlabinami. Horský hřbet klesal. Jeho černý hřeben se rozplýval v přílivu mračen. Toto místo vypadalo jako dlouhý úzký poloostrov, oblévaný se všech stran bílým oceánem. Když jsme dorazili k jeho okraji, navrhl jsem odpočinek. Moji druhové byli velmi unaveni, Rainer klopýtal i na místech poměrně schůdných. Utábořili jsme se na místě, kde hřeben tvořil vyvýšeninu. Na štěstí zde nehrozil nejúhlavnější nepřítel velehorských výprav na Zemi — mráz. Skála byla teplá, jakoby vyhřátá sluncem. Slyšel jsem, že chemik říká něco o čokoládě.

„Chtěl jsem si vzít tabulku s sebou a zapomněl jsem… teď by byla dobrá.“

„Nefňukejte, kamaráde,“ broukl Arseňjev. „Jak dlouho zde zůstaneme?“ obrátil se na mne.

„Kdo to dovede, ať se pokusí usnout,“ řekl jsem. „Nic lepšího v této chvíli nemůžeme dělat. Čtyři hodiny vám musí stačit. Vzbudím vás, umím spát, jak dlouho chci.“

„Vzácné nadání,“ řekl někdo. Tato slova ke mně dolétla jakoby z velké dálky. Pohřížil jsem se do příjemného klidu.

Táhlo ke mně nesmírné množství stříbrných broučků. Neměl jsem z nich strach, naopak, náš vzájemný vztah byl docela přátelský. Jednu chvíli jsem si všiml, že mi jeden z nich sedí na ruce a křičí; žádal mě, abych se ihned vznesl do vzduchu a letěl k raketě, protože naši druhové mají obavy o náš osud. Ostatní broučci, lezoucí po zemi, podporovali ho sborovým pískotem. Marné bylo všechno mé vysvětlování, že neovládám umění létat. Konečně, rozzloben, zamával jsem rukama a vzlétl jsem do vzduchu. Plácal jsem sebou nízko nad zemí, těžkopádně jako slepice, když vtom mě něco stáhlo dolů, a to tak řádně, že jsem procitl vsedě. Nade mnou se skláněla kuželovitá kovová báň s obrovským skleněným okem. V prvém okamžiku jsem myslil, že je to snový přízrak, a uplynula hezká chvilka, než jsem poznal Arseňjevovu přilbu.