„Neměl jste nás vzbudit?“
Podíval jsem se na hodinky. Spal jsem bezmála pět hodin. Zmaten jsem vyskočil.
„Jistě je to tím, že jsme na jiné planetě,“ zamumlal jsem. Arseňjev probudil Soltyka a Rainera. Snědli jsme poslední tabletky vitaminového výtažku a vydali jsme se na další cestu. Bylo klidno, mlhy ležely nehybně. Tam, kde se hřeben snižoval, brodili jsme se po kolena v mléčných oparech a chvílemi jsme v nich úplně mizeli. Každý krok byl nebezpečný. Postupovali jsme kupředu velmi pomalu a uplynulo mnoho hodin, než pod našimi botami zaskřípělo kamení ssutiska. Dospěli jsme k ústí velkého žlabu, který se hluboko zařezával do úbočí horského vrcholu, k němuž jsme směřovali.
Výstup nebyl nesnadný, ale nadmíru únavný. Skafandr tížil čím dál tím víc. Měl jsem chuť strhnout přilbu a aspoň jednou se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Bezděky jsem se ohlédl. Druhům, méně než já zvyklým pochodu v horách, bylo jistě ještě daleko hůř. Shrbeni, stoupali co noha nohu mine v mlhách, plazících se vzhůru po úbočí v malých chomáčcích. Vrcholek nám již dávno zmizel s očí; rozervanými plochými skalisky se hora rozestoupila na dvě strany, jako by tudy projela radlice nestvůrného pluhu. Dno úžlabiny pokrýval bělavý suchý štěrk, vysoko nad okraje srázů čněly nažloutlé, šedé a rudohnědé skalní útesy. Od úpatí jejich hrozivě vyčnělých žeber rozbíhaly se kužele ssuti. V osm ráno, sedmnáct hodin po katastrofě, vystoupili jsme po velkých zvětralých balvanech na vrchol.
Mrtvými, ztuhlými vlnami spadal horský hřbet k východu. Pod námi bezbřežné moře mlh, žíhané tenkými nitkami stínů, hrajícími v dálce šedě a fialově. Po nejzazší hranice obzoru nic než mlha, rozčesaná v drobné praménky. Svah našeho štítu sestupoval do ní mohutně vyklenutým ramenem, které bylo v půli přerváno skalní branou. Touto průrvou se převlékaly mraky, pod nimiž prosvítaly plochy hlouběji ležících skalisek.
Arseňjev rozložil mapu na balvan, určil za daných podmínek s největší možnou přesností směr, kde byl Kosmokrator, a rozestavil nás ve vzdálenostech několika desítek metrů od sebe na nejvyšších bodech. Volali jsme své druhy radiem. V sluchátkách, v směsici vzdálených, jakoby z celého vesmíru současně přicházejících šelestů, ozývaly se v pravidelných intervalech signály. To se hlásil každých patnáct vteřin dvěma přerušovanými tóny automatický vysilač rakety. My jsme raketu slyšeli, ale ona na naše volání neodpovídala. Snad byla vzdálenost příliš velká nebo se od Mrtvého lesa šířily prostorem radioaktivní mraky, které tlumily slabé vlny našich vysilačů — fakt je, že jsme se po hodině shlukli kolem Arseňjeva, zachmuřeně mlčíce. Astronom rozložil mapu a zamyslil se nad ní.
„Tak přece jen strávíme noc pod širým nebem,“ řekl. „Dnes, za takových osm devět hodin, nastane soumrak. Je třeba, aby nás zastihl v bezpečném úkrytu. Můžeme čekat prudkou bouři.“
Pohlédl na mlhy, prostírající se několik set metrů pod námi.
„Cestu si vybrat nemůžeme,“ řekl, „a proto půjdeme takto!“
Zakreslil do mapy ve směru rakety čáru rovnou jako podle pravítka.
„Musíme si však odpočinout,“ řekl jsem, „nejméně půl hodiny. Sestup, jak jistě víte…“
„Sestup bude lehčí než výstup,“ řekl Arseňjev rychle, a když jsem na něho udiveně pohlédl, položil mi s výmluvným gestem ruku na rameno. Umlkl jsem. Když po chvíli Rainer poodešel, přiložil profesor svou přilbu k mé. Protože se obě kovové přilby dotýkaly, mohli jsme se domlouvat bez pomoci radia. Arseňjev vypnul svůj vysilač a řekl:
„Není nutno říkat všechno naplno.“
„Z ohledu k Rainerovi?“
Přikývl. Protože se chemik přiblížil, nevyměnili jsme již ani slovo. Opřeni zády o drsné balvany, dívali jsme se do propastí mlhy očima únavou jen polovidomýma. Za nějaký čas se nahoře začalo něco dít. Mraky houstly jako vroucí voda, v níž se rozpouští klih, rozplývaly se v prstencích, svíjely se, stávaly se stále těkavějšími a průzračnějšími, až najednou se v nich ukázal otvor. Ihned zmizel, ale opodál se objevil další.
Prosvitlo jím nebe. Vítr rozvíval načechrané chomáče dál a dál.
„K sakru!“
„Proč klejete?“ zeptal se astronom.
„Nebe, profesore, nebe!“
Nebe bylo zelené. Průzračná, bledá smaragdová zeleň, jakoby ve skle rozlitá barva prvních traviček prozářených sluncem. Ve velké výši po něm pluly řasovité, úplně zlaté mráčky.
„Pravděpodobně kysličník uhličitý,“ poznamenal Rainer. Měl jsem radost, že promluvil. Ještě ho nepřemohla naprostá apatie.
Zatím se mlha pod námi tu a tam zatřpytila pod dotekem paprsků. Tu oslnivě zahořely okraje velkého oblaku. Vyhlédl zpoza něho obrovský plamenný kotouč, již silně nachýlený k západu. V okamžiku nastalo strašlivé vedro. Povrch mlh zazářil, jako by jej zalil vroucí kov. Vzápětí za stínem, závratnou rychlostí prchajícím k dálkám obzoru, vybuchovaly orgie světel. Z hlubin vyvstávaly hory rozžhavené mědi, krvavé propasti, rokle a jeskyně s tekutými stěnami, kterými prorážela sluneční záře, vytesávající v pohyblivém, jakoby životem obdařeném magmatu zlaté síně. Celý ten oceán mlčících plamenů dýchal. Vznášely se nad ním fialové a růžové opary, v nichž se chvěly stuhy několikanásobných duh. Až se před slunce opět vedral nějaký mrak a oblačná pláň pohasla, zalita v jediném okamžiku bezbřežnou šedí.
„Za tuto podívanou jsme zaplatili vysokou cenu,“ řekl Rainer trpce.
Uvázal jsem si kolem těla lano a podal jsem druhý konec Soltykovi. Připjal karabinku na kroužek svého pásu a zamířil ke svahu. První šel Arseňjev, za ním já, pak Soltyk; Rainer, s námahou zvedající nohy, šel poslední… Tak začala naše zpáteční cesta.
Dlouhou dobu jsme sestupovali v mlze. Chvílemi mlha tak zhoustla, že v ní zmizela silueta astronoma, který šel přede mnou. Oči tonuly v šedé kapalině. Rozmazávaly se kontury cesty, nejbližších balvanů, ba i obrys natažené ruky. Zmocňoval se mne pocit, že se v mlze celý rozpouštím, rozplývám. Byl to pocit ze strašidelného snu, při němž člověk ztrácí vědomí skutečnosti, existence. V takových okamžicích jsem volal své druhy a jejich hlasy zaplašovaly na chvíli drtivý pocit osamění.
Nějakou dobu skála pod hroty cepínů zvučně resonovala, pak hrčelo kamení ssutišť a po třech hodinách chůze kroky ztichly a nohy se začínaly bořit do kypré prsti. Nevěděli jsme, je-li to rovina nebo jen kupolovitá vyvýšenina. Na údaje aneroidů jsme se totiž nemohli spoléhat. Již delší dobu se chovaly neklidně. Atmosférický tlak klesal rychleji, než se dalo předpokládat podle tempa chůze: zcela určitě se blížila tlaková níže. Souviselo to s nastávajícím soumrakem.
Zakrátko se rovný terén zase začal svažovat. Sestupovali jsme níž a níž. Pokud jsme se mohli v mlze tak husté vůbec orientovat, šli jsme v mělkém úvozu, připomínajícím řečiště vyschlé řeky, a sestupovali jsme dolů, procházejíce všemi jeho zátočinami. Znenadání jsme pod nohama ucítili pevnou skálu. Šlo se po ní jako po chodníku někde v městě, tak byla rovná a hladká. Udiveně jsem se rozhlédl, ale nemohl jsem nic rozeznat.
Soltyk, který nás vedl podle kompasu, zůstal stát.
„Tamhle něco je,“ ukázal na velkou skvrnu, černající se v šedivých mračnech.
Sehnul jsem se a přejížděl jsem rukou po skále.
„Poslyšte,“ řekl jsem, „možná, že se mýlím, ale tohle jsou čtvercové kamenné desky. Cítím pod prsty spáry mezi nimi… je to ten nejopravdovější chodník!“
„Chodník? Možná, že tu někde bude restaurace?“ zeptal se Rainer. Cestou již nám dal okusit svého trpknoucího humoru. Arseňjev obrátil indukční přístroj ve směru oválné skvrny, která se nejasně rýsovala v nevelké vzdálenosti.
„Času máme málo,“ řekl astronom, „ale… kdo z vás tam půjde se mnou?“
Přihlásili jsme se Soltyk a já a po chvíli rozmýšlení se připojil i chemik.
Hladká plocha, kterou jsem označil jako chodník, se zatáčela a pozvolna stoupala. Udělali jsme několik desítek kroků a stanuli jsme před černým otvorem. Mlha zde byla řidší. Zkřížily se v ní světelné kužele našich svítilen. V jejich světle se objevila prostorná jeskyně. Vevnitř u stěny stálo válcovité těleso. Seběhl jsem k němu po hrubém písku, sesouvajícím se pod nohama. Byl to kovový válec, zčásti zapuštěný do země, uzavřený vypouklým víkem. Opřel jsem se do něho ramenem. Mezi víkem a válcem vznikla úzká černá skulina, která se rychle rozšiřovala. S kovovým břinknutím vylétlo víko vzhůru. Vnitřek byl prázdný.
