Chemikové, kteří dříve pouze kopírovali přírodu a snažili se vyrábět v laboratořích látky vyskytující se na Zemi a na hvězdách, naučili se tvořit látky nikde neexistující tak libovolně jako architekt, který podřizuje tvar a konstrukci stavby svým tvůrčím záměrům. Na požádání mohli vyrábět hmoty tvrdé jako diamant a pevné jako ocel, plastické látky lehké a průhledné jako sklo, které však bylo možno kovat a obrábět, tmely spojující látky silou nýtů, materiály isolační, výhřevné, tlumící zvuk, pohlcující záření a dokonce i částice atomů. Takto vznikl lucit, synthetický materiál, který pohlcoval ve dne sluneční paprsky a ve tmě vydával jejich energii a zářil rovnoměrným bílým světlem. Vědci, kteří se naučili rozbíjet a znovu skládat atomy, soustředili svou pozornost na dosud nepokořené atomové jádro. Šlo jim o to, aby se atomy, uvolňující svou energii, nerozpadaly jakkoli, nýbrž způsobem přesně vymezeným, a aby tento rozpad uvolňoval částice, které by bylo možno zaměřit libovolným směrem.

Lehce se to říká, ale jak obtížné bylo dosáhnout cíle! Atomové jádro je uzavřeno plochou potenciálu, k jejímuž rozbití je třeba energie miliónkrát větší, než je energie nejstrašnějších třaskavin. Vzhled fysikálních laboratoří se od základu změnil. Kdysi v poměrně malých sálech stály na stolech a policích křehké přístroje se skleněnými zátkami, kdežto nyní se v masivně klenutých halách s betonovými stropy zvedaly obrovské stroje pro urychlování částic, které velikostí i vzhledem připomínaly bašty středověkých opevnění. Tato mohutná atomová artilerie, jíž užívali vědci bombardující nedobytnou tvrz atomového jádra, měla nejrůznější kalibry: od starých, ještě někdy v třicátých letech postavených cyklotronů přes synchrotrony, algotrony, kavitrony, mikrotrony, rhumbatrony a falitrony až k obludným bevatronům, v nichž miliardy a miliardy voltů uváděly částice do pohybu dosahujícího téměř rychlosti světla. V těžkých ochranných oděvech, s tvářemi zakrytými maskami z olovnatého skla, blížili se vědci k otvorům v betonových zdech, jimiž šlehal svištící bílý plamen nukleonů, aby vystavili jeho působení špetku nějakého nového prvku. Takto vzniklo r. 1997 communium, bleděstříbřitý, velmi těžký kov ze skupiny radioaktivních prvků, prvek neexistující v celém vesmíru, který zaujal 103. místo v Mendělejevově periodické soustavě. Tento kov, za normální teploty chemicky neutrální a stálý, rozpadal se při zahřátí na 150 000 stupňů a uvolňoval deuterony, jádra těžkého vodíku. Aby bylo dosaženo teploty rozpadu a potřebné regulace průběhu reakce, bylo použito myšlenky velkého ruského fysika Kapici, podle níž Sovětský svaz získal lehkou atomovou energii již v roce 1947.

Tato myšlenka se zakládala na rychlém vytváření a zanikání neobyčejně silného magnetického pole. Mezi póly elektromagnetu vznikají tak teploty řádu 250 000 stupňů. Avšak elektromagnet mohl být ještě něčím více než „zapalovací svíčkou“ v motoru; podobně jako soustřeďuje čočka světelné paprsky, tak on mohl soustředit proud atomových částic a vrhat je jedním směrem. A tak vznikl ideální atomový motor, umožňující meziplanetární raketě cestu na libovolné místo ve vesmíru. Tak povznesla soustředěná usilovná práce mnoha tisíců inženýrů, techniků, chemiků a fysiků pozemskou civilisaci na nový, vyšší stupeň vývoje, kdy let do vesmíru už nebyl smělou fantasií jednotlivců ani projektem vynálezce snílka, nýbrž hlubokou potřebou celého lidstva, které se navždy osvobodilo od otrocké fysické práce a obrátilo pohled k nekonečným prostorům vesmíru, aby tam hledalo nové záhady a tajemství přírody, s nimiž by mohlo změřit své síly.

Tak vznikl Kosmokrator, obrovské meziplanetární letadlo, které mělo r. 2006 nastoupit let na Mars. Ale známé nám důležité události změnily poslání letadla.

Bylo zamračené červnové ráno. Po dálnici vedoucí do závodu pro stavbu meziplanetárních letadel ujížděl velký zájezdový autobus. Asfaltová stuha, vinoucí se mezi hlubokými příkopy, leskla se v dešti jako voda. Příkré stěny kuželů suti dosahovaly až k betonovým obrubám, zrcadlily se v hladkém povrchu silnice a vyvolávaly v cestujících dojem, že jsou na palubě parníku, který pluje skalnatým kaňonem řeky. Mladí chlapci, kteří jeli v autobuse, natlačili se k oknům. Během jízdy se skalní hřbety přeskupovaly, otáčely, skrývaly jedny za druhými a místo nich se vynořovaly nové. Jejich úbočí byla pokrytá černým masivem lesa. Za hodinu se vysoko nad korunami jedlí zableskla střecha hvězdárny. Brzy nato, když se autobus blížil k nejvyššímu bodu průsmyku, minul v jisté vzdálenosti obrovskou, jako plod rozkrojenou kupoli, z níž vyčnívala nosná konstrukce velkého zrcadlového dalekohledu. Za chvíli si motor vydechl a jeho namáhavé supění vystřídal zpěvný sykot brzd. Sjížděli do údolí, v němž ležel závod.

Ještě několik minut projížděl autobus rychle serpentinami. Mezi široce se rozestupujícími hřebeny hor, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích, rozprostírala se planina s mřížemi ocelových věží, s komíny a obrovskými plechovými nádržemi, které se v dešti leskly, jako by byly ze skla. Uprostřed se černal masivní osmiboký hranol zdí závodu.

Když zazvonil telefon, popíjel inženýr Soltyk právě kávu v liduprázdné rýsovně. Vrátný hlásil, že přijela exkurse. Soltyk se ani nezamračil, jen řekl: „Ať počkají, hned jsem tam,“ a zavěsil. Dopíjel kávu a ohříval si na šálku ruce zkřehlé ani ne tak chladem, jako spíše únavou. Den předtím vykonalo letadlo před velkou cestou svůj poslední, jedenáctihodinový zkušební let. Inženýr se ho zúčastnil jako první navigátor. Raketa záměrně přistávala v noci, za zvláště těžkých podmínek, kdy byla nepatrná viditelnost a silná vrstva mračen. Soltyk byl v závodě už asi měsíc jako technický zástupce výpravy. V době nočního letu nezamhouřil oka, neboť sledoval kontrolní přístroje, účastnil se po přistání prohlídky aparátů a před polednem měl se závodními konstruktéry ještě prohlédnout snímky pláště rakety. Pořizovali je od chvíle, kdy byla raketa dopravena do haly, to znamená od jedné v noci. Schůze komise byla svolána na jedenáctou. Soltyk se podíval na hodinky. Bylo devět, měl tedy ještě dvě hodiny času. Předtím si řekl, že si chvilku zdřímne, ale když zavěsil sluchátko, uvědomil si, že to nestojí za to. Bude průvodcem ještě i této exkursi. Dělal to od chvíle, kdy přijel do závodu, protože zdejší inženýři, zabraní horečně do práce souvisící s blížícím se startem, na to nikdy neměli čas. Soltyk chvíli chodil sem a tam prázdnou místností, mechanicky se dotkl plánů rozházených po stolech, podíval se z okna, za nímž se v drobném dešti šeřily hory, a vstoupil do výtahu, který ho dopravil o tři patra níže. Na hustém trávníku mezi vnitřní a vnější zdí závodu červenaly se trsy neobvykle velkých pivoněk. Exkurse již byla v čekárně za tunelem, jak mu řekl kolemjdoucí technik. Sešel tedy ještě o poschodí níž. V prostorné místnosti stála skupinka chlapců. Sotva jim oznámil, že je bude provázet, shlukli se okolo něho a zahrnuli ho otázkami:

„Je to pravda, že se dnes v noci konal zkušební let?“

„To je škoda, to je škoda, že jsme nepřijeli včera!“

„Budeme si moci prohlédnout letadlo hned teď?“

„Jsou zde, prosím, všichni členové výpravy?“

„Smíme se podívat dovnitř?“

Otázky se sypaly jako krupobití. Inženýr se ani nepokoušel odpovídat, nýbrž střásal je se sebe a ustupoval jako před proudem vody, až došel ke dveřím.

„Všechno uvidíte na vlastní oči…“ řekl. „Tak pojďte.“

Přišli do dlouhé chodby. Uzavíraly ji velké, těžké dveře s čočkovitým okénkem. Když se k nim příchozí přiblížili na několik kroků, dveře se zvolna samy otevřely na obě strany jako vrata plavební komory. Za dveřmi vedla dolů šikmá plocha. Zelená světla, planoucí ve výklencích zdí, nezvykle ozařovala obličeje. Pak šikmá plocha končila. Vešli do nízké, rozlehlé síně s drsnými zdmi a stropem z portlandského cementu. Otevřely se poslední dveře a za nimi — tentokrát v modravém osvětlení — se objevil vnitřek jakéhosi velkého vagónu.