Hypothesa mladého vědce nenašla odezvu, jaké bychom se nadáli. Byla příliš odvážná. Někteří vědci soudili, že lze uvést málo fakt, která by ji dokazovala, jiní namítali, že na místo záhady meteoritu staví tato hypothesa záhadu meziplanetární rakety, a ještě jiní ji označili za fantasii, hodnou spíše romanopisce než střízlivého meteorologa.
Přes to, že skeptických hlasů bylo hodně, zorganizoval mladý vědec novou expedici do tajgy, aby prozkoumal radioaktivitu na místě dopadu. Bylo bohužel třeba počítat s tím, že nestálé zplodiny rozpadu atomů za uplynulých dvaačtyřicet let vyprchaly. Povrchové jíly a slíny v kotlině vykazovaly při rozboru pouze nepatrný obsah radioaktivních prvků. Tak nepatrný, že z toho nebylo lze vyvozovat žádné závěry, protože mizivá množství radioaktivních částic se vyskytují i v obyčejné půdě. Rozdíly se pohybovaly v mezích nepřesnosti měření. Mohly znamenat velmi mnoho nebo velmi málo, podle osobního přesvědčení toho, kdo prováděl zkoušky. Problém zůstal nevyřešen. Zakrátko utichly poslední ohlasy polemik ve vědeckých časopisech, denní tisk ještě nějakou dobu přetřásal otázku, odkud asi mohlo letět meziplanetární letadlo a jaké bytosti v něm cestovaly, avšak tyto plané spekulace ustoupily zprávám o pokrocích stavby gigantických elektráren povolžských a donských a o definitivním proražení Turgajské brány pomocí atomové energie, o převedení vod Obu a Jeniseje do kotliny Aralského jezera. Daleko na severu vyrůstaly neprostupné masivy tajgy na vrstvách vyvrácených kmenů, propadajících se čím dál tím hlouběji do mokřinaté půdy. Ukládaly se nové vrstvy rašeliny, vody podmílaly říční břehy a nanášely nové, sněhy tály, ledovce ustupovaly a vracely se — všechny tyto erosní procesy se navzájem prostupovaly a zahlazovaly poslední stopy katastrofy. Zdálo se, že její tajemství navždy utone v nepaměti.
RAPORT
Roku 2003 bylo ukončeno částečné přemístění vod Středozemního moře do nitra Sahary a gibraltarské hydroelektrárny poprvé napojily proudem severoafrickou síť. Mnoho let již uplynulo od pádu posledního kapitalistického státu. Těžký, bolestný a velký úsek spravedlivého přetváření světa se chýlil ke konci. Bída, hospodářský chaos a války se již nestavěly do cesty velkolepým plánům obyvatel Země.
Kontinentální sítě vysokého napětí, neomezovány hranicemi států, volně se rozrůstaly, vznikaly atomové elektrárny, továrny-automaty, kde nepracovali lidé, a fotochemické transmutátory, v nichž sluneční energie přeměňovala kysličník uhličitý a vodu na cukr. Tento proces, odehrávající se v rostlinách po miliardy let, stal se již vlastnictvím člověka.
Věda neměla již nikdy sloužit výrobě zkázonosných prostředků. Ve službách komunismu se stala nejmocnějším ze všech nástrojů ku přebudování světa. Zdálo se, že zavodnění Sahary a vpuštění vod Středozemního moře do turbin elektráren je dílo, které na dlouhou dobu zůstane nepředstiženo, ale hned následujícího roku byly zahájeny práce na projektu tak nesrovnatelně odvážném, že zastínil dokonce i Gibraltarsko-africký hydroenergetický kombinát. Mezinárodní ústav pro řízení podnebí přešel od řízení dešťových mraků a přemisťování vzdušných mas k přímému útoku na největšího nepřítele lidstva — mráz, který po stamiliony let vládl v oblasti zemských pólů. Věčné ledy, pokrývající šestý díl světa, Antarktidu, krunýřem silným několik set metrů, věznící ve svých okovech také Grónsko a souostroví Ledového moře, zdroje ledových podmořských proudů, měly jednou provždy zmizet. Aby bylo možno dosáhnout tohoto cíle, bylo nutno oteplit prostory oceánů a pevnin, rozmrazit tisíce kubických kilometrů ledovců. Potřebné množství tepla bylo měřeno na triliony kalorií. Energii tak gigantickou nemohl poskytnout uran. Všechny jeho zásoby byly pro tento účel příliš nepatrné. Na štěstí objevila astronomie, věda, o níž se dříve soudilo, že patří k vědám nejvíce vzdáleným životu, zdroj energie, udržující věčný oheň hvězd. Tímto zdrojem je atomová přeměna vodíku v helium. V horninách a v atmosféře Země je vodíku poskrovnu, avšak vodstva oceánů jsou jeho nevyčerpatelnou zásobárnou.
Myšlenka vědců byla prostá: zřídit v blízkosti pólů obrovské „ohně“ s teplotou Slunce, které budou ozařovat a oteplovat ledovcové pustiny. Uskutečnění tohoto plánu se stavěly do cesty překážky zdánlivě téměř nepřekonatelné.
Když začali lidé přeměňovat vodík v helium, ukázalo se, že teplotám milionů stupňů, vyvíjejícím se při této reakci, nemůže odolat žádná na Zemi známá látka. Nejodolnější šamotová cihla, lisovaný asbest, křemík, slída, nejušlechtilejší wolframová ocel, vše se měnilo v páry ve styku s oslepujícím atomovým žárem. Lidstvo tedy mělo palivo, způsobilé rozpustit ledovce a vysušit moře, měnit podnebí, ohřívat oceány a vytvořit v polárních krajích tropické džungle — nemělo však materiál, z něhož by bylo možno pro takové palivo zbudovat ohniště.
Protože však nic nemůže zadržet lidstvo spějící k vytčenému cíli, byly i tyto překážky odstraněny.
Neexistuje-li materiál, z něhož by se dalo zbudovat ohniště na přeměnu vodíku v helium — uvažovali vědci — není je vůbec třeba budovat. Vždyť atomový oheň také není možno zapálit na povrchu Země, protože by povrch okamžitě roztavil, propadl by se do hlubin a způsobil by katastrofu. Je tedy třeba udržovat je v atmosféře jako mraky, ale takové mraky, které lze podle potřeby řídit.
Vědci tedy rozhodli, že utvoří umělá subpolární slunce ve formě koulí rozžhavených plynů v průměru několika set metrů, jimž budou dmychadla z dálky dodávat vodík, a ve stejně bezpečné vzdálenosti zbudované stroje vytvoří mohutná elektromagnetická pole, která budou umělá slunce udržovat v žádoucí výšce.
V prvním údobí prací, rozpočtených na dvě desítiletí, bylo započato se stavbou elektráren, které měly řídicí stroje zásobovat energií. Tyto elektrárny, stavěné v severním Grónsku, na Grantových ostrovech, na souostroví Františka Josefa a na Sibiři, měly dohromady tvořit tak zvaný atomový řídicí prstenec. Do mrazivých, liduprázdných hornatých krajin vyjely celé továrny na kolech a pásových podvozcích. Stroje mýtily tajgu a nivelisovaly terén, stroje vyráběly teplo, rozmrazující zemi po miliony let zledovatělou, stroje kladly hotové bloky betonu, z nichž vznikaly dálnice, základy domů, hráze a v údolích ochranné bariéry proti ledovcům. Stroje kráčející na ocelových nohách, drapáky, exkavátory, vrtací věže a jeřáby pracovaly ve dne v noci. Vzápětí za touto první linií postupovaly další: stavěly stožáry pro vedení vysokého napětí, transformační stanice, obytné domy, budovaly celá města a letiště, na nichž ihned začínala přistávat obrovská dopravní letadla.
Tyto stavby se těšily nesmírné popularitě. Pozornost celého světa se soustředila na oblasti za polárním kruhem, kde v mrazech a sněhových bouřích, za teplot klesajících na šedesát stupňů pod nulou vyrůstaly postupně betonové věže a ocelové antény atomového prstence, který se měl v budoucnu ujmout vlády nad platinově lesklými koulemi vodíku planoucího v atmosféře.
Jedním z těchto stavenišť byla oblast Podkamenné Tungusky. Tam, mezi haldami slinu a hlíny, v hlubokých výkopech proražených v nerozmrzající zemi tvrdé jako kámen, na obrovských betonových pilotách byly montovány katapultové stanice raket, nahrazujících železnice. Při práci vyrval drapák ze dna sedmimetrové jámy kus půdy, který se dostal po transportéru do drtičky, rozemílající kamení na drobný štěrk. Tam kus uvázl. Mohutný stroj se na okamžik zastavil, a když strojník zesílil proud, zapraštěly zuby z tvrdé cementované oceli a vylomily se. Když stroj rozebrali, našli mezi zuby jeho válců vklíněný kus horniny tak tvrdé, že na ní pilník nezanechal téměř žádnou stopu. O nálezu se náhodou dověděli vědci, kteří v Podkamenné Tungusce čekali na letadlo do Leningradu. Prohlédli si záhadnou horninu a vzali ji s sebou. Příštího dne již ležela v laboratoři leningradského Ústavu pro meteoritiku.
