Probudilo mě ostré světlo. Nízko nade mnou zářil oslnivý reflektor. Ležel jsem na něčem chladivém a měkkém. Chtěl jsem si rukou zaclonit oči, ale něco ji zadrželo.

„Jen klid,“ řekl něčí hlas.

Hlava se mi rozjasňovala. Pohlédl jsem stranou. Tarland v bílém plášti se nakláněl nad vozíkem. Stály na něm skleněné příklopy a přístroje. V trubicích zářilo světlo. Moje levá ruka ležela na gumovém polštářku, do předloktí byla vbodnuta jehla, k ní vedla gumová hadička. Skleněnou trubičkou, která ji spojovala s přístrojem, protékala světlečervená tekutina. Cítil jsem, jak mi do žil vniká lechtavý, teplý proud.

„Copak,“ podivil jsem se, „transfuse?“

Bylo mi stále tepleji. Všechno kolem mne bylo zvláštně klidné a neskutečné. Tarland odsunul přístroj, rychle vytáhl jehlu a přitiskl na ranku čtvereček gázy.

„Kdo to tady zpívá?“ zeptal jsem se. Slyšel jsem vysokou, konejšivou melodii. Bylo mi dobře. Myšlenky plynuly lenivě. Objevovaly se jakési temné obrazy: putování mrtvými, světélkujícími soutěskami, rozštěpené křišťálové stěny, tmavé štoly, galerie… kde to všechno jen bylo? V ledovci? V Himálaji nebo ve snu? Naráz se mi vynořil v paměti poslední útržek skutečnosti, prožité v plném vědomí: jeskyně, černé, slabě osvětlené balvany a dva dráty, nad nimiž jsem se sklonil, abych…

Zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, padl můj pohled na kotouč televisoru na protější stěně. Na černém pozadí ležely malinké jiskry.

„Hvězdy?“

Zpěvem byl hlas motoru. Letěli jsme. Do kajuty vešli dva lidé: Rainer a Arseňjev.

„Jak je vám?“ zeptal se astronom.

„Dobře.“

Nevím, proč se mi v hlavě vynořila otázka, kterou jsem ihned položil:

„Proč to město svítilo? Byl to lucit?“

Muži stojící nad lůžkem na sebe pohlédli.

„Ne, to byla baryosodíková sklovina, která nemá s lucitem nic společného. Svítí, protože byla ve chvíli výbuchu vystavena účinku záření,“ hovořil Rainer, nanejvýš spokojený, že mi může dát tak zevrubnou odpověď.

„Výbuch? No pravda… ten kráter…“ řekl jsem, „poslyšte…“

Tarland mě přerušil:

„Nesmíte mluvit. Času je dost, všechno se dovíte.“

Požádal oba vědce, aby opustili kajutu. Slyšel jsem, že jim ve dveřích povídá něco o otřesu mozku a o tom, že musím být ušetřen jakéhokoli rozčilování.

„Ale co se stalo potom?“ protestoval jsem slabě, když se vrátil. „Uvolnil se průchod?“

Tarland mi změřil puls:

„Profesor Arseňjev vás vynesl z temnot na světlo a já — jsem vás znovu stvořil.“

Usmíval se. Ještě na něco jsem se ho chtěl zeptat, ale všechno se pomíchalo, popletlo, odplulo někam daleko. Uviděl jsem modrou oblohu… zpívali ptáci… Usnul jsem.

Trvalo to dlouho, než jsem se dověděl z ohleduplných řečí, které stále a stále přerušoval můj ošetřovatel Tarland, jak mě Arseňjev vynesl z podzemí, když byla chodba uvolněna, jak se snažil ucpat trhliny v mém skafandru, jak se mu jednu chvíli zdálo, že už jsem v agónii, jak se potom objevilo raketami přivolané pásové auto a dopravilo nás do Kosmokratoru.

V bezvědomí, napolo zadušeného jedovatou atmosférou, která vnikla trhlinami do skafandru, s nalomenými žebry, položil mě biolog na operační stůl. Než jsem po prvé otevřel oči, uplynulo třicet šest hodin. Potom však jsem se začal rychle uzdravovat, spával jsem téměř celý den, a když se blížila hodina jídla, probouzel jsem se s vlčím hladem. Když jsem začal chodit, nařídil mi Tarland vdechování umělého horského vzduchu a ozařování horským sluncem. Ještě pořád jsem se nesměl vyptávat svých druhů na mrtvé město a na obyvatele Venuše. Biolog to odůvodňoval tím, že jsem přestál otřes mozku a musím se vystříhat rozčilování. Marně jsem mu vysvětloval, že neukojená zvědavost je neobyčejně silným důvodem k rozčilování. Ve své odpovědi mi radil, abych se zdržoval v centrále u velkých obrazovek, protože měl za to, že v době rekonvalescence nepůsobí nic dojmem tak uklidňujícím jako pohled na hvězdné nebe. Po mém úrazu kroužil Kosmokrator ještě přes šest dní nad planetou, pak se od ní vzdálil spirálou ve větších a větších závitech a nastoupil zpáteční cestu k Zemi.

Je samozřejmé, že pohled na hvězdy mě vůbec neuklidňoval a docela určitě nemohl ukojit můj hlad po vědění. Mořil jsem Tarlanda tak dlouho, až jsem ho konečně třetího dne cesty, když mi vytahoval stehy ze zacelených ran, zahnal tak do úzkých, že svolil, abych se již dověděl všechno.

Vědci pracovali v kabině maraxu. Nějakou dobu jsem se procházel po chodbě. Toho dne ráno byly vypnuty motory a raketa letěla jen vlivem přitažlivosti Slunce. Vládlo ticho tak naprosté, jako by bylo kusem věčnosti. Když jsem vstoupil, stáli vědci kolem ústředního stolku maraxu. Stropní světla byla ztlumena; lidé se rýsovali jako tmavé siluety na pozadí zelenavě zářících obrazovek. Elektromotory jednotvárně bzučely. Z maraxu se odvíjely kotouče drátu z jakéhosi kovu, běžely po drážkovaných deskách k elektromagnetům a znovu se navíjely na cívky, upevněné na stojanech. Čandrasékhar přehodil páku. Konec posledního drátu se chvilku kroutil po hladké desce stolku jako kovový červ, zachvěl se a zmizel na cívce. Bzučení proudu utichlo. Všechny obrazovky se potáhly šedí, v níž se rozplývala ztuhlá spleť zelených hieroglyfů. Rozsvítila se kulatá zářivka.

Arseňjev udělal několik kroků kabinou sem a tam, přejel si čelo hřbetem ruky a pohlédl mi do očí:

„Chcete to vědět?“

Přikývl jsem.

„Není snadné složit ze zachráněných fragmentů dějiny bytostí neznámého druhu… tím spíš, jsou-li to dějiny jejich vyhlazení…“

Poslední světélka doutnající na obrazovkách zmizela. Stály teď kolem nás šeré a mrtvé.

„Kroniky, které máme, zachycují zlomkovitě údobí asi stoosmdesáti let. První srozumitelný úryvek obsahuje plán invase na Zemi. Zprvu jsem se domníval, že ovládnutí Země pro ně znamenalo naplnění náboženského mythu; za jeho symbol jsem pokládal znamení dvou kružnic proťatých přímkou, s nímž jsme se setkávali ve zříceninách, ale kroniky nám dávají obraz naprosto odlišný. Planetu obýval rod tvorů chladně uvažujících. Když před půl druhým stoletím přikročili k provádění svého plánu, přemýšleli, mohou-li jim lidé být nějak prospěšní. Když zjistili, že se jim k ničemu nehodí, rozhodli se nás odstranit. Prostředek, jehož k tomu chtěli užít, neměl způsobit škody na našich městech, silnicích, továrnách… aby jich později mohli sami používat. Výboj záření měl vyslat na Zemi radioaktivní mrak. Pak, až by klesla ionisace, začala by Bílá koule odpalovat tisíce raket, které by přistávaly na povrchu Země již mrtvé, tedy připravené, aby je přijala. Chtěli zničit život, ale zachovat vše, co nebylo životem… Přestože však uvažovali tak ledově přesně, přestože vzali v úvahu všechny veličiny, na jednu přece jen v rozpočtu zapomněli: na sebe. Když obrovské paprskomety a Bílá koule byly již téměř hotovy, v poslední fázi uskutečňování plánu, pustili se do boje sami mezi sebou. Podařilo se jim dosáhnout vytčeného cíle… ale na své vlastní planetě!“

Vše, co Arseňjeva obklopovalo, stíralo se a ztrácelo. Zahleděn do jeho tváře, vnímal jsem ji jako bílou skvrnu na tmavém, neurčitém pozadí. S kamenným klidem pokračoval:

„Není nám jasný jejich vztah k strojům. Snad to byl nějaký vrcholný vládní orgán. Buď jak buď, právě stroje vypracovaly podrobný plán útoku na Zemi. A stroje také dělaly válečné plány a posílaly je na smrt.“

„Oč bojovali?“

Arseňjev zvedl na desce ležící klubko drátu, jako by je vážil na dlani.

„To není jasné. Snad o právo usadit se na Zemi. Byl to národ na vysokém stupni civilisace, rasa vynikajících konstruktérů a budovatelů, osnujících smělé plány — ničení a vládnutí. Taková společnost se nutně musela dříve nebo později obrátit sama proti sobě. Než válka skončila děsivou pohromou, vlekla se desítky let. Některé její fáze jsou nám zhola nepochopitelné, bez ohledu na široké časové mezery, které zejí v kronikách podzemního archivu. Ukryti v podzemí, zasazovali si rány výboji obrovských kvant energie, zasypávali se mraky jedovatých prášků, vyvolávali umělé přesuny a tektonické poklesy půdy. Vyplýtvali ve válce spousty energie, která mohla jejich planetu přetvořit v kvetoucí sad.