Arseňjev umlkl.

„Toho dne večer i později jsem si občas uvědomil, že se na mne otec dívá. Chtěl slyšet mou odpověď na otázku, kterou mi položil, ale já — sám nevím dobře proč, snad proto, že mi chyběla odvaha — jsem otálel. A tak jsem mu ono "stojí to za to" neřekl. Když se o půl roku později blížilo zatmění Slunce, měl jsem odjet s astronomickou výpravou do Austrálie. Otec nebyl zdráv; rozmýšlel jsem se, ale poručil mi odjet. Zemřel v době, kdy jsem byl pryč. Nebyl jsem ani na jeho pohřbu, a proto — těžko to dovedu vysvětlit, ale bylo tomu právě tak — třeba jsem věděl o jeho smrti, nevěřil jsem v ni. Když jsem se vrátil, byl jsem čtrnáct dní v Moskvě, musel jsem zařizovat spoustu věcí spojených s výpravou, s blížící se obhajobou své disertační práce, s otcovou smrtí, a tak jsem do našeho domku u Moskvy zajel až v říjnu. Přijel jsem sám, v domku nikdo nebyl. Ale v pokojích někdo uklidil a rozdělal oheň v krbu v hale. Když jsem šel okolo dveří otcova pokoje, chtěl jsem mechanicky třikrát zaklepat na znamení, že jsem doma, jak jsem to vždycky dělával. Zůstal jsem stát s pozdviženou rukou. V kožichu, jak jsem přišel, přistoupil jsem ke krbu a ucítil jsem vůni březového kouře, stoupajícího z ohniště. Teprve v této chvíli jsem uvěřil, že je otec skutečně mrtev. Stál jsem před krbem nevím jak dlouho. Jen velmi zřídka kdy se přihodí, že se za nějakým starým, otřelým slovem naráz otevře propast, do níž lze nahlédnout. Tam před tím krbem s praskajícími poleny jsem pochopil slovo «nikdy». Na zemi žijí a budou žít tisíce, miliony a miliardy lidí, lepších i horších, velkých i malých, avšak v tomto věky trvajícím pochodu nikdy už nebude žít tento člověk, kterého jsem měl rád tolik, že jsem o tom ani nevěděl. Stejně všichni milujeme Zemi a stejně si neuvědomujeme, že je všudypřítomná, samozřejmá, prostě nutná. Cenu všeho poznáme, teprve když to ztratíme. Ano. Je to pro mne vzpomínka velice bolestná, protože tehdy jsem ztratil nejen otce, nýbrž i tu nejasnou, ale mocnou, hluchou a slepou víru mládí v to, že mu nic neodolá, že všeho dobude a ničeho se nebude muset vzdát. Je to však zároveň vzpomínka nesmírně cenná, protože takové okamžiky dělají člověka silnějším a očišťují ho. Myšlenka o světě naprostého štěstí může se zrodit jen v mozku blázna, protože i v tom nejdokonalejším světě bude vždycky nad člověkem nebe vesmíru s tajemstvím nekonečnosti. A tajemství znamená neklid. To je velmi správné, protože neklid nás nutí myslit.“

Potom, když ostatní odcházeli do svých kabin, obrátil se Arseňjev jakoby mimoděk ke mně:

„Zdržíte se ještě chvilku? Poslechneme si rozhlas.“

Přikývl jsem. Nějakou dobu jsme seděli v čalouněných křeslech. Z reproduktoru, vsazeného do dřevěného ostění, plynula tlumená hudba: Čajkovskij. Když dozněla, zavládlo ticho tak naprosté, s jakým se na Zemi setkáváme jen na velmi odlehlém, liduprázdném místě, na moři nebo v horách. Zdálo se mi, že v měkce osvětlené nehybné místnosti jsme mimo čas a prostor. Mezi hvězdami na obrazovce svítila modrá jiskra Země.

Arseňjev se mě vyptával na mé mládí; vyprávěl jsem mu o dědečkovi, o prvních výpravách do hor, o rodném Kavkaze. Znal jej velice dobře; vyšlo najevo, že zlezl mnoho horských štítů, které byly ve vzpomínkách jakoby mým vlastnictvím. Hovořili jsme o hřebenech, vystavených bouřím, o táborech v mrazech a vánicích, o riskantních výstupech, kdy život závisí na tření jediného cvočku o kámen, o zrádném sněhu a protisměrně navrstvených skalách, o zvětralých a drolivých záchytech, i o chvílích, kdy člověk vystoupil na nejvyšší balvan vrcholku. Náš rozhovor se plnil mlčením. Vyměňovali jsme krátké, úryvkovité věty, nesrozumitelné pro někoho cizího. Vyvolávaly obrazy tak mocné a čisté, že přestával existovat čas, který nás od nich dělil. Zdálo se mi, že znám Arseňjeva kdovíjak dávno. Najednou mě překvapilo, že neznám jeho křestní jméno. Zeptal jsem se.

„Petr.“

„Vy jste — sám?“

Usmál se:

„Ne, nejsem sám.“

„Ale já nemyslím na práci,“ řekl jsem, poněkud zmaten svou smělostí, „ani na rodiče.“

Přikývl hlavou na znamení, že rozumí.

„Ne, nejsem sám,“ opakoval a podíval se na mne. „A vy? Třeba právě v tomto okamžiku stojí nějaké děvče na zahrádce a dívá se na nebe, kde svítí bílá Venuše?“

Mlčel jsem a on to přijal jako zápornou odpověď. Zvedl hlavu. Pomalu se přestal usmívat. Sledoval jsem jeho pohled. Díval se na černou obrazovku s dvojhvězdou Země.

„To ještě nevíte. Mezi miliardami lidí, kteří pracují, baví se, souží, radují, dělají objevy, stavějí domy a budují atomová slunce, v davech těch nesčetných bytostí existuje pro mne jediná. Jediná, pilote. Chápete? Jediná.“

Třicátý den cesty

Včera jsme letěli kolem asteroidu Adonise nedaleko od místa, kde se jeho dráha protíná s dráhou Venuše. Od té chvíle začaly pracovat motory. Ženeme se po stopách prchající Venuše, která vstupuje do poslední čtvrti a září na nebi jako úzký bílý srpek. Na rozdíl od vědců nemám kromě navigační služby nic jiného na práci. Dnes ráno jsem v návalu zoufalství rozebral motor helikoptéry a čistil jsem s jakýmsi zvláštním dojetím jeho součástky i tak se blyštící čistotou. Složil jsem je dohromady a dával jsem si záležet, abych na tuto práci spotřeboval co nejvíc času. Už jsem přečetl všechny knihy o astronomii, které mám v kufříku, prostudoval jsem si materiál pojednávající o atmosféře Venuše, v níž budu muset řídit letadlo — bohužel, byl neobyčejně skrovný. Dověděl jsem se pouze — to jsem ještě nevěděl — že největšími teleskopy je občas možno zahlédnout trhliny v mračnech, to znamená, že s povrchu planety bývá někdy vidět čisté nebe. Trochu mě to potěšilo, protože už teď, v pátém týdnu cesty, začínám tesknit po zemském blankytu.

Odpoledne jsem seděl v centrále s Osvatičem. Je to správný chlapík, ale nemluva k pohledání. Nikdy neřekne „ano“ nebo „ne“, jeho odpovědi se omezují na přikývnutí nebo zavrtění hlavou. Dal mi fotografii Venuše s tak zvanou „velkou černou skvrnou“ u samého okraje kotouče, kterou jsme předevčírem zpozorovali. Při naprostém nedostatku událostí, který u nás vládne, byl to učiněný objev, ale i ten vystačil sotva na několik hodin.

Když jsem si znovu prohlédl onu záhadnou skvrnu (která není na snímku větší než tečka), vyšel jsem na chodbu. Potkal jsem tam Soltyka; chtěl jsem se ho zeptat, jak to bude s naším pozemským časem a rozdělením na noc a den, které jsme doposud zachovávali — protože až přistaneme, budeme se asi muset přizpůsobit času Venuše. Ale zapomněl jsem na to, když mi řekl, že zítra ráno podstatně zrychlíme let Kosmokratoru. Na trati půl milionu kilometrů, které nás dělí od cíle, provedeme zkoušku maximální rychlosti rakety, což nám ušetří skoro čtyři dny cesty. Měl jsem z toho velkou radost, přestože nám později, po večeři, přednesli oba navigátoři řadu pádných technických důvodů, které je přiměly k tomuto rozhodnutí, nemohl jsem se ubránit myšlence, že stejně jako my všichni toužili po tom, aby zkrátili dobu čekání, nesnesitelně se protahující.

Třicátý první den cesty

Od rána se konaly horečné přípravy. Bylo nutno znovu si ověřit, jak jsou upevněny všechny předměty v kabinách i zásoby ve skladištních prostorách, zkontrolovat stav přístrojů, prohlédnout a zajistit pásové podvozky, ukryté v prostorných dutinách podpalubí. Práce probíhaly podle plánu dávno předem promyšleného. Já jsem odešel do komory v hlavě rakety a tak jsem se zabral do práce na letadle, že jsem si zapomněl jít v jedenáct hodin pro radiovou poštu. Když jsem konečně přišel do centrály, leželi už všichni v křeslech. Položil jsem se a zapjal pásy. Soltyk vyčkal ještě několik desítek vteřin a přesně ve dvanáct zapojil přístroj, odstraňující filtry z atomového reaktoru. Hlas motorů, dosud sotva slyšitelný, sílil každou vteřinu. Nad mým křeslem byla velká obrazovka televisoru s bílým kotoučem planety a nad ní řada osvětlených ciferníků. Ručička rychloměru se vychýlila z polohy, kterou dosud zaujímala. Motory hřměly stále mohutněji. V jejich zesilujícím se zvuku nebyla žádná vibrace; části konstrukce, těleso rakety, křesla, nic se nehnulo. Jen ručičky na ukazovatelích lenivě klouzaly po zelených číslicích, všechny jedním směrem. Vysoký tón motorů mohutněl a jako by vycházel z každého kousku kovu, vyplnil nakonec svým hlasem celý prostor centrály a i nás všechny. Osmnáct minut po dvanácté již jsme dosáhli rychlosti sto kilometrů za vteřinu, to znamená přibližně 360 000 kilometrů za hodinu. Hvězdy byly stále nehybné, ale kotouč Venuše, ležící přímo proti špičce rakety, rostl. Napřed byla Venuše stříbrný opalisující disk, veliký jako Měsíc, později jsem si v jistém okamžiku všiml, že je vypouklá. Zaujímala čím dál tím větší prostor, jako nafukovaná bílá koule. Už jen úzký proužek odděloval její matně prosvítající okraje od rámu obrazovky. Ještě minutu a vyplnila ji celou. Ručičky radarových dálkoměrů se rovnoměrně pohybovaly po osvětlených dílcích stupnic. Ještě stále jsme si neuvědomovali nic jiného než vysoký tón motorů. Zatím co ostatní tělesa, jako Měsíc nebo Země, když jsme se k nim blížili, měnila svou tvářnost, ukazujíce nové a nové podrobnosti svého povrchu, Venuše svítila stále stejně jako neskutečná, tajuplná mléčně bílá koule.