přeložil Jaroslav Simonides

Dne 30. června 1908 mohly desetitisíce obyvatel střední Sibiře pozorovat neobvyklý přírodní úkaz. Toho dne v časných ranních hodinách se na obloze objevila oslnivě bílá koule, která se nepředstavitelně rychle řítila po obloze od jihovýchodu k severozápadu. Byla pozorována v celé Jenisejské gubernii, která se rozkládá na ploše zhruba pěti set čtverečních kilometrů. V oblasti, nad kterou koule přelétla, třásla se země, drnčely tabulky v oknech, ze stěn padala omítka, zdi pukaly. A v místech vzdálenějších, kde bolid nebyl viditelný, slyšeli lidé hromový rachot, který vyvolal všeobecné zděšení. Mnoho lidí věřilo, že nastává konec světa; dělníci v zlatých dolech přerušili práci; strach se přenesl dokonce i na domácí zvířata. Za několik okamžiků po tom, co ohnivá koule zmizela, vznesl se nad obzorem sloup ohně a rozlehla se čtyřnásobná detonace, slyšitelná v okruhu 750 kilometrů. Otřesy půdy zaznamenaly seismografy všech evropských a amerických stanic a vzduchová vlna, způsobená výbuchem a pohybující se rychlostí zvuku, dosáhla Irkutska, vzdáleného 970 kilometrů, za jednu hodinu, Postupimi, vzdálené 5 000 kilometrů, za 4 hodiny a 41 minut, Washingtonu za 8 hodin, a konečně po 30 hodinách a 28 minutách byla znovu pozorována v Postupimi, kam se vrátila, když oběhla zeměkouli kolem dokola a urazila dráhu 34 920 kilometrů.

Za následujících nocí objevily se ve středních zeměpisných šířkách Evropy mraky zářící vlastním neobvyklým stříbřitým světlem, tak intensivním, že německému astronomu Wolfovi znemožnilo fotografování planet. Gigantické masy rozptýlených částic, vržené explosí do nejvyšších vrstev atmosféry, dospěly po několika dnech na druhou polokouli. Právě v této době zkoumal americký astronom Abbot průzračnost atmosféry a zpozoroval, že se koncem června nápadně zhoršila. Příčina tohoto jevu mu tehdy nebyla známa.

Katastrofa ve střední Sibiři přes svůj rozsah nevzbudila pozornost vědeckého světa. Nějaký čas kolovaly v Jenisejské gubernii o bolidu fantastické pověsti. Byla mu připisována velikost domu, ba dokonce hory, povídalo se o lidech, kteří prý jej viděli po dopadu, ale pověsti kladly ono místo obvykle daleko za hranice dotyčného okresu. Také v novinách se hodně o věci psalo, avšak nikdo nepodnikl zevrubnější pátrání, a tak událost pozvolna upadala v zapomenutí.

Její pokračování počíná v roce 1921, kdy si sovětský geofysik Kulik náhodou přečetl na listě vytrženém ze starého kalendáře vyprávění o obrovském povětroni. Když pak brzy nato objížděl Kulik roviny střední Sibiře, přesvědčil se, že mezi tamějšími obyvateli je vzpomínka na neobyčejný úkaz z r. 1908 ještě stále velmi živá. Kulik vyslechl mnoho očitých svědků a zjistil, že meteorit, který pronikl na Sibiř od Mongolská, prolétl nad nedozírnými rovinami a dopadl někde na severu v neproniknutelné tajze, daleko od cest a lidských osad.

Od té doby se Kulik se zanícením věnoval bádání o meteoritu, známém v odborné literatuře jako tunguský bolid. Vypracoval také prozatímní plány území, na které — jak se domníval — meteorit dopadl, a dal je geologu Obručevovi, který se r. 1924 vydával na vědeckou výpravu. Obručev konal z pověření Geologického komitétu průzkum v povodí řeky Podkamenné Tungusky a dospěl do faktorie Vanovara, v jejímž okolí, podle Kulikových předpokladů, meteorit pravděpodobně spadl. Obručev se snažil získat o meteoritu zprávy od domorodců, narážel však na značné těžkosti; Tungusové totiž tajili místo dopadu, protože je pokládali za posvátné, a katastrofu samu za příchod boha ohně, který sestoupil na zem s nebes. Přesto se však Obručev dověděl, že ve vzdálenosti několika dní cesty od faktorie je věkovitá tajga polámána a vyvrácena na ploše mnoha set čtverečních kilometrů, že však meteorit nespadl na území Vanovara, jak předpokládal Kulik, nýbrž nejméně o sto kilometrů severněji.

Když Obručev publikoval získané zprávy, vzbudila věc velký ohlas a v roce 1927 organizovala Akademie věd SSSR první, Kulikem vedenou výpravu do sibiřské tajgy s úkolem objevit místo dopadu meteoritu.

Když výprava opustila obydlené území, dorazila po mnoha týdnech vysilujícího pochodu tajgou do oblasti polomů. Dráha meteoritu byla lemována vývraty v pásmu širokém při nejmenším sto kilometrů. Kulik zapsal do svého deníku:

„Ještě stále si nedovedu udělat správnou představu o obrovském rozsahu tohoto jevu. Pahorkovitá, téměř hornatá krajina, táhnoucí se desítky verst daleko za obzor… Na severu zasněžené hřebeny hor nad řekou Chušmo. S místa, odkud se rozhlížíme, není vidět ani stopy po lese: tajga vyvrácená, desítky tisíců ohořelých kmenů, i s kořeny vyrvaných a vržených na umrzlou zemi, a kolkolem mlází, které vyrostlo v pruhu širokém mnoho kilometrů a probíjí se k slunci a životu… Člověka se zmocňuje úžas, když vidí vyvrácené třicetimetrové lesní velikány, jejichž koruny jsou obráceny k jihu… Daleko vzadu přechází mladý porost v pásma tajgy katastrofou nepostižené a jen bílé vruby na temenech vzdálených pahorků označují místa, kde byly stromy smeteny.“

Když expedice vkročila do oblasti polomů, ubírala se řadu dní mezi vyvrácenými a zuhelnatělými kmeny stromů, pokrývajícími rašelinovitou půdu. Koruny padlých stromů stále ukazovaly k jihovýchodu, odkud meteorit přilétl. Konečně 30. května, celý měsíc po odchodu z faktorie Vanovara, dosáhla výprava ústí řeky Čurgumy a postavila tam třináctý postupný tábor. Severně od tábora se rozkládala prostranná kotlina, obklopená amfiteátrem pahorků. Zde výprava po prvé zpozorovala, že je les vyvrácen paprskovitě.

„Vydal jsem se na okružní cestu,“ zapsal Kulik, „na západ po horském amfiteátru kolem velké kotliny, procházeje desítky verst po holých hřebenech pahorků. Polomy na nich ležely vrcholky k západu. Obrovským kruhem jsem obešel celou kotlinu k jihu a stromy jako začarované ležely zde obráceny k jihu. Vrátil jsem se do tábora a znovu jsem se vydal po hřebeni na východ — a stromy tu ležely obráceny k východu. Napjal jsem všechny síly a vydal jsem se ještě jednou po hřebenech pahorků k jihu. Již nebylo pochybností: obešel jsem místo dopadu kolem dokola. Jako ohnivá koule žhavých plynů a hmotných částic dopadl meteorit do kotliny, lemované pahorky a vyplněné tundrou a močály. Jako se rozstřikuje paprskovitě na všechny strany pramének vody dopadající na rovnou plochu, tak vyvrátil proud rozžhavených plynů les na prostoře desítek verst a vyvolal tento hrůzný obraz zkázy.“

Toho dne byli účastníci výpravy přesvědčeni, že největší nesnáze již mají za sebou a že brzy spatří místo, kde se gigantická hmota srazila se zemskou kůrou. Následujícího dne se vydali do středu kotliny. Pochod lesem, který byl vyvrácen jen místy, byl krajně vyčerpávající a nebezpečný. Zvláště v první půli dne, kdy vítr vál stále silněji, hrozilo chodcům, kteří šli mezi odumřelými kmeny s olámanými větvemi, že budou rozdrceni. Bez nejmenších výstražných znamení, často v těsné blízkosti výpravy, kácely se stromy s ohlušujícím rachotem hned zde, hned tam. Bylo nutno mít oči neustále obráceny na jejich vrcholky, aby člověk mohl včas uskočit, a zároveň ostražitě pozorovat zem, protože v tundře se to hemžilo hady.

V kotlině, obklopené amfiteátrem holých pahorků, uviděli členové výpravy ještě jiná návrší, rovinatou tundru, močály, místa zaplavená vodou a jezera. Tajga byla vyvrácena, holé kmeny stromů ležely jeden vedle druhého, vršky obráceny různými směry, ale kořeny ukazovaly do středu kotliny. Padlé stromy nesly patrné stopy ohně, který tenčí větvičky zuhelnatil a silnější haluze a kůru ožehl. Mezi zpřeráženými kmeny v blízkosti středu kotliny narazila výprava na velké množství trychtýřovitých děr v zemi. Jejich průměr byl různý, od několika metrů do několika desítek metrů. To bylo vše, co zjistila první výprava, která musela okamžitě nastoupit zpáteční cestu, neboť jí docházely zásoby a její účastníci byli u konce svých sil. Kulik a jeho druhové byli přesvědčeni, že nálevkovité jámy s bahnitým dnem, často zatopeným kalnou vodou, na které narazili v kotlině, jsou krátery, v jejichž hlubinách leží úlomky meteoritu.