Rainer přerušil vyprávění.

„Krásné vzorce…“ řekl se sotva slyšitelným povzdechem a zase se usmál jako na omluvu. „Nemohu je nazvat jinak: neobyčejně krásné. Sotva jsem dopsal poslední, vyrazil jsem ze dveří; když jsem probíhal předsíní, popadl jsem plášť a bez čepice, prostovlasý, v proudech deště, klusaje celou cestu, jelikož jsem se nemohl odhodlat k tomu, abych klidně seděl v tramvaji, dorazil jsem do Ústavu. Byly čtyři hodiny ráno. Vzbudil jsem laboranty, kteří byli tak vyděšeni mým příchodem i vzhledem — voda ze mne crčela jako z utopence — že si ani netroufali na sebe významně pohlédnout. Pobíhal jsem před nimi a křičel, zapřísahal a prosil, aby si vzpomněli, zda v dolním sále nebyl před rokem, když tam pracovali Jaentsch, Braun a Höller, nějaký silný elektronový přístroj, nějaká vakuová trubice, ku příkladu Crookesova, nebo aspoň elektronový mikroskop. Až konečně — ale trvalo to na mou duši aspoň půl hodiny, než se mi podařilo překonat ospalost a úžas těch flegmatických Hamburčanů — až konečně nejstarší z nich, Wolf, budiž jméno jeho pochváleno, si vzpomněl, že v sále sice nebylo nic, ale že asi měsíc před koncem pokusů byl v přízemí instalován pojízdný urychlovač částic typu «V», to znamená "vertikální", se svisle postavenou trubicí. Po dvou dnech zkoušek byl přenesen do jiné budovy, protože se ozvaly hlasy, že je zdrojem radioaktivního záření tak intensivního, že proniká stropy všech pater a může působit škodlivě na lidi pracující v sálech.

"Datum! Přesné datum! Kdy to bylo!" zvolal jsem. Po chvilce otálení mi to řekl. Proběhl jsem kolem užaslých laborantů, popadl jsem klíče visící ve skříni, vběhl do laboratoře a za okamžik už jsem byl u kořene velkého tajemství. Týž den, kdy byl instalován urychlovač, byly prováděny pokusy od čísla 6419 až 6439, takže ten zázračný vzorek byl z nich poslední. Nebyl k ničemu, stejně jako všechny ostatní. Když byl pořízen roentgenový snímek, nechali ten kousek gumy v rozpálené peci a všichni opustili laboratoř. Když už nahoře nikdo nebyl, přikročili technici v přízemí ke zkouškám akcelerátoru. Proud elektrických částic, které přístroj vrhal, pronikl přes tři patra do komory stále ještě žhavé a zpolarisoval polystireny tak, že vznikla křemitá guma.

Ráno vyhodili vzorek do skladiště jako bezcenný, aniž měli tušení o zázračné proměně, která se s ním udala. To je vlastně konec mého příběhu. Mohutný vichr, který urovnal atomy do atomové mřížky, byl proud elektrických částic. Takto vznikl výrobní postup, nazvaný po čase Rainerovou metodou… a dopomohl k tomu onen malý člun s odvážnou posádkou, krásným plachtovím a ten bouřlivý čas v hamburském přístavu. Ještě nikdy jsem o tom nemluvil a na Zemi, mezi kolegy, bych se k tomu snad ani neodhodlal, ale zde…“

Rainer umlkl. Za hodnou dobu řekl Čandrasékhar:

„Bylo to neobyčejně zajímavé. Krásný příklad bohatosti a členitosti jevů, odehrávající se v lidské mysli současně v mnoha rovinách. Já tomu rozumím asi tak, jako když někde velmi daleko jede ulicí těžké nákladní auto, a tu ze všech hrníčků a skleniček, jichž je plný příborník, jedna se ozve a tichounce, snivě zacinká. Tato odpověď na vzdálený impuls je samozřejmě resonance, ale s vámi a s tou plachetkou to bylo vlastně stejné, kolego Rainere. A tak jako musí být v pokoji ticho, abychom zaslechli tenounký hlásek skleničky probuzené vzdálenými otřesy, tak jste vy musel usnout. Aby vaše myšlenky mohly jít po zcela nových cestách, spánek přetrhl a zahladil hluboko vyježděné a spolu spojené koleje, na nichž se v kruhu pohybovaly a klopýtaly. Vaše podvědomí se již dávno něčeho domýšlelo, ale vy jste s umíněností hodnou významnější věci předstíral, že o ničem nevíte. To znamená, samozřejmě, nepředstíral, ale skutečně nevěděl…“

„To mi připomíná jednu věc,“ začal Arseňjev, ale když se podíval na hodinky, zavrtěl hlavou. „Půl čtvrté,“ řekl. „Myslím, že je nejvyšší čas jít spát, viďte?“

Všichni přisvědčili. Myslím, že si z Rainerova vyprávění každý něco odnášel a že chtěl zůstat sám se svými myšlenkami.

„A tak, třeba nemáme ani noc, ani den, ani části dne, přeji vám dobrou noc, přátelé!“ řekl Arseňjev a napřímil svou obrovskou postavu. Mlčky jsme odešli do kabin. Střela se pohybovala, ale hvězdy na obrazovce stály nehnutě. Ještě jednou jsem se na ně podíval, dříve než se má hlava, přeplněná směsicí dojmů nastřádaných za den, dotkla podušky. Této noci se mi zdálo o mém prvním letu.

Po celý den Země rostla. Čím více jsme se od ní vzdalovali, tím větší část zeměkoule bylo vidět. V sedmnácté hodině letu dosáhla největšího průměru. Pohled na hrozivě nakupenou hmotu, která vydávala těžké bílé světlo, byl prostě hrůzostrašný. Pak se stalo to, o čem mi povídal Soltyk, ale co nelze pochopit, nespatří-li to člověk na vlastní oči: zmizelo rozdělení světa na nebe a zemi, protože Země sama se pozvolna stávala částí nebe, jednou z jeho hvězd. Napřed to byla obrovská, tři čtvrtiny obzoru vyplňující koule, později se její vypouklost zplošťovala, světlo pohasínalo, konečně v sedm hodin ráno již se celá vešla na obrazovku televisoru jako matně bělavý kotouč s temnějšími skvrnami oceánů.

Zatím se střela blížila k Měsíci. Z počátku se zdálo, že proletíme mimo něj po pravé straně, ale když jsem zvedl oči od svých poznámek, zpozoroval jsem, že se na obrazovce televisoru přesunuje Měsíc tak, že špička rakety směřovala nakonec k jeho severnímu pólu.

Nechal jsem psaní a šel jsem do centrály. Byli tam jen Soltyk a Arseňjev. Umístili před obrazovku obrovský fotografický přístroj s teleobjektivem. Kosmokrator měl proletět okolo Měsíce ve vzdálenosti sotva pěti set kilometrů a astronom chtěl při této příležitosti udělat řadu snímků.

Měsíční kotouč se zvětšoval v obrazovkách každou čtvrt hodinou a zároveň sílil jeho rtuťový, do očí bodající lesk, podobný chladné záři, jakou vydává hořák křemíkové lampy. Počínajíc jedenáctou hodinou začaly se rozpadat tmavé skvrny a pruhy na měsíčním povrchu a odrážely se od pozadí jako horské, stále jasněji viditelné prstence s ústředními vulkanickými kužely. Nehybně zářící polokoule Měsíce jako kdyby vytlačovala z obrazovek černé nebe. Ve dvě jsme se k ní přiblížili na 30 000 kilometrů. Protože raketa ještě stále rotovala, projevovala se přitažlivost Měsíce velmi nepříjemně nenadálými změnami těžiště předmětů i našeho těla, což nám chvílemi působilo závrati. Když se zmenšila vzdálenost na něco více než 20 000 kilometrů, Soltyk, spustiv na krátkou dobu motory, zastavil rotační pohyb střely. Nepříjemné pocity ustoupily pocitu neobyčejné lehkosti. Když jsem se chtěl opřít o opěradlo křesla, vylétl jsem prudce do vzduchu, protože mé tělo vážilo šedesátkrát méně než na Zemi. Nevěnoval jsem tomu pozornost, plně upoután nezvyklou podívanou, která se rozvíjela pod námi. Zatímco ráno byl pohyb rakety naprosto nepozorovatelný, nyní, kdy nás od Měsíce dělilo sotva několik desítek tisíc kilometrů, působil let při pohledu na jeho vypouklou hmotu dojmem příšerného pádu. Byli jsme nad Altajským pohořím. Vypadalo jako zkamenělé bláto se zatvrdlými stopami kopyt. Ve skutečnosti byly tyto stopy krátery s průměrem mnoha set kilometrů, ale v zorném poli nebylo nic, co by nám umožnilo odhadnout jejich skutečnou rozlohu. Motory nepracovaly. Neseni rychlostí, jíž jsme dosáhli, letěli jsme po tečně a měli jsme jako střela vypálená z pušky proklouznout těsně nad okrajem Měsíce. Naše rychlost se sčítala s pohybem Měsíce a pohyb kotouče pod námi se zrychloval téměř každou vteřinu. Ve dvě hodiny čtyřicet minut byli jsme od něho vzdáleni už pouhých 1 100 kilometrů. Za okrajem obzoru, klenoucího se gigantickým obloukem na obě strany, vynořovaly se znenadání horské masivy, rozhořívaly se v slunci do běla rozžhavenou pilou štítů, letěly pod námi a po několika minutách mizely na druhém konci obzoru. Podivný byl tento mrtvý běh, který uváděl do pohybu obrovská kolesa kráterů, zvenčí zalitá sluncem, ciselujícím rozrytá úbočí, a uvnitř vyplněná neproniknutelnou tmou. Díval-li se člověk déle, omamoval jej a jako propast přitahoval tento chaos světel a stínů, divoký úprk kamenných útvarů pustinou táhnoucí se do nekonečna a rozhlodanou hlubokými průrvami a trhlinami. Všude, na skalních úbočích, v okolí vulkanických kuželů i na zkamenělé rovině, odrážely světlo oslnivě se třpytící proudy lávy.