Nedomluvil. Otočil se a vešel do tmavého tunelu. Nebyl nijak široký; když jsem upažil, mohl jsem se dotknout najednou obou stěn. Několikrát jsme překračovali nízké prahy, které tvořila řada kuželovitých výčnělků. Dále vedl tunel vodorovně. Před námi se objevilo světlo. Blížilo se k nám. Byl to odraz našeho reflektoru. Cesta byla uzavřena průhlednou stěnou, přesně vyplňující kruhový průřez tunelu. Arseňjev se jí pokusil otočit. Na jedné straně byl na zdi výčnělek, jako by tam byl čep těchto skleněných dveří. Buďto však již mechanismus nefungoval, nebo jsme jej nedovedli uvést v činnost, takže se stěna nepohnula. Astronom uvažoval. Vrhl světlo baterky na překážku. Sklovitá hmota pohltila část světla a v mdlém, zesláblém světle bylo vidět pokračování tunelu. Nálevkovitě se rozšiřoval.

„Použijeme paprskometu…“ řekl Arseňjev.

Vrátili jsme se do ohybu. Arseňjev poklekl a naznačil mi posunkem, že mám udělat totéž. Přikrčil jsem se za ním, ale snažil jsem se, abych neztratil překážku s očí. Astronom si posvítil, nařídil vzdálenost, pak zalehl a stiskl spoušť. Žár udeřil do prsou. Tunelem prolétl zlatěfialový blesk. Sklovitá hmota v mžiku zčervenala. Objevily se velké trhliny podobné řezům nožem. Byl jsem oslněn, zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, vypálil Arseňjev po druhé. Střepiny pronikavě zazvonily. Počkali jsme chvíli, než trosky vychladly. Cesta byla volná. Arseňjev první vstoupil do rozšiřující se části tunelu. Najednou zůstal stát bez hnutí. Zvedl výstražně ruku:

„Pozor!“

Z vnitřku tunelu přicházel pomalý závan. Následoval po něm okamžik naprostého klidu. Pak se dal vzduch zase do pohybu, ale opačným směrem.

„Dech…“ zašeptal jsem mimoděk.

Střídavé závany se pravidelně opakovaly. Arseňjev stál, přemýšleje, co dělat, pak tiše řekl:

„Paprskomet do ruky…“

Sňal jsem řemen s ramene a omotal jsem si jej okolo zápěstí. Šel jsem těsně za Arseňjevem, takže jsem se mohl dotknout jeho zad. Najednou se zatmělo.

„Sehněte se,“ doletí ke mně jeho tlumený hlas, „je tady úzký otvor.“

Vzduch, který vanul kolem nás, šuměl čím dál hlasitěji. Byl to okamžik teplého, pomalého výdechu. Arseňjev zachytil batohem o klenutí. Chvíli sebou zmítal, pak vylezl ven. Jeho záda zatarasila celý průchod. Natáhl jsem ruku. Dělal něco s pásy.

„Sundám si batoh,“ řekl, „jinak neprojdu. Podržte mi ho.“

Najednou jsem cítil, jak mi pásy v rukou ztěžkly. Rozsvětlilo se. Arseňjev zmizel. Udělal jsem krok vpřed. Hluché, tiché šumění bylo zřetelnější. Dva metry přede mnou zela fialově osvětlená prostora. Stáli jsme vysoko v otvoru, který náhle končil prudce spadající stěnou.

Byli jsme uvnitř obrovské koule. V jejích stěnách se černaly pravidelné řady kulatých otvorů jako lóže nějakého zvláštního divadla. Od otvorů se zvedaly vzhůru skleněné sloupy. Z nich vycházelo ono fialově pulsující světlo. Od šedého žíření se stupňovalo do oslnivého jasu. Podíval jsem se dolů a chytil jsem Arseňjeva za rameno. Div že jsem neztratil rovnováhu. Nepociťuji závrať při pohledu do hlubiny, ale tady nebylo dno! Převalovaly se tam temné, lesklé, mokré tvary, pokryté pruhy stříbrných pablesků jako těla tisíců tuleňů v nádrži, z níž byla vypuštěna voda. Syrobovitá hustá mazlavina, potažená načernalou blanou. Tato slizká hmota vylézala z otvorů ve zdi, které ležely pod námi, a vtékala do nádrže na dně. Občas vysunula jakási chapadla, která se přidržovala otvorů, zvláště v okamžicích, kdy hladina klesala. Tu se chapadla nebo praménky ztenčovaly, trhaly se dokonce, ale pak se celá masa znovu nadýmala, vystupovala vzhůru a cáry svíjející se ve vzduchu s ní splývaly a znovu tvořily přetrhaná ramena.

Dlouho jsme tak stáli na kraji otvoru. Vzduch vanul jednou nahoru, jednou dolů, podle pohybů černé plasmy. V témže rytmu kolísalo i fialové světlo. „Plasma…“ zašeptal jsem. „Plasma živé řeky…“

„Ano,“ odpověděl astronom. „Je to ona. Ale je to pouhý nástroj…“

„Nástroj?“

„Naše představy o výrobě elektřiny jsou spojeny s kovovými stroji, jako je dynamo nebo atomový reaktor. Elektřinu je však možno vyrábět také jinak… Částečky plasmy vytvářejí elektrické náboje, které jsou vedeny tisíce kilometrů daleko a vyvolávají činnost Bílé koule…“

„Profesore… vy… vy jste toto místo hledal? Vy jste předpokládal, že tady… vy jste to věděl?“

„Ano. Vzpomínáte si, co jsem říkal o těch opilých proudech? Zde, zde je jejich zdroj, zdroj elektrické i gravitační energie.“

„Ale ti… proč vlastně zahynuli?“

Astronom mlčel a hleděl do hlubiny, která se vlnila černými přílivy a odlivy.

„Profesore!“

„Vidíte ten pohyb, dnes už neřízený? Teď neslouží nikomu. Bude pokračovat, dokud stačí nahromaděné zásoby… snad sto, snad dvě stě let nebo možná pět set.“

Jeho hlas byl chraptivý. Neptal jsem se už na nic. Poklekl u samého okraje. Následoval jsem jeho příkladu. Černé pableskující moře zalévalo čím dál tím výše položená patra otvorů, měkce se sunulo vzhůru po stěnách, zakrývalo je neprostupnou plochou, zbytnělo jako černý tisícitunový sval, smrštilo se — a začínalo opadávat.

„Tady není nic pro nás. Vrátíme se,“ řekl Arseňjev.

Rozsvítili jsme baterky a odešli jsme stejnou cestou. Za deset minut jsme došli do velké síně. Když jsme šli kolem planetária, kde dál vířily zářící koule, padl můj pohled bezděčně na černé znamení dvojitého prstence, vytesané v kameni — zarazil jsem se v polovině kroku. Stejná kresba byla i v jeskyni v horách: Venuše a Země, kroužící kolem Slunce. Ta silná čára je nespojovala. Začínala na povrchu Venuše, směřovala přes mezihvězdný prostor k Zemi a pronikala ji skrz naskrz, jako by ji škrtla.

„Profesore!“ vykřikl jsem. Mé myšlenky se řítily někam do propasti.

„Profesore!“ vykřikl jsem ještě jednou. Astronom už odešel ze síně a v podzemní chodbě se rozléhaly jen jeho kroky, stále více se vzdalující.

Jakmile se automobil vrátil, pokoušeli jsme se vniknout do jedné z lépe zachovalých staveb. Když naše pátrání po jakémkoli vchodu skončilo nezdarem, vložili jsme do výklenku v bočním křídle silnou nálož fulguritu. Explose rozmetala část zdi; takto vzniklým průlomem jsme se dostali dovnitř. Avšak ani v této, ani v ostatních budovách, jejichž tlusté zdi se nám podařilo prolomit, nenašli jsme nic, co by aspoň poněkud připomínalo obydlí na Zemi. Jen vnější tvary staveb připomínaly naše domy. Do vnitřku domů modravý svit nepronikal, vládla v nich téměř naprostá tma, jen tu a tam rozředěná uzounkými paprsky, které pronikaly trhlinami ve zdech. Světlo baterek před námi odkrývalo změť zkroucených potrubí, tunelů, nakloněných rovin a prostorných sálů, postlaných kovovou a sklovitou ssutí. Několikrát jsme narazili na konstrukce, jejichž účel byl pro nás naprostou záhadou. Velké haly byly rozděleny na svislé příhrady, u stropu široké a dole tak se zužující, že se do nich člověk stěží vtlačil. V těchto výklencích bylo mnoho šikmých výstupků, jakoby polic.

Pod povrchem ulic se táhla síť uzavřených chodeb. Probíhaly v několika patrech nad sebou, některé pohrouženy do tmy, jiné osvětleny zelenavě zářícími stropy, občas jich pět nebo šest vyústilo do prostory tvaru obrovského bubnu, rozděleného na dvě patra. Z horního se rozbíhaly kruhové tunely. Když jsme jimi šli, přesvědčili jsme se, že vedou do různých budov. Mnoho průchodů bylo zavaleno hromadami trosek, které jsme nevyhazovali do povětří z obavy, že by se desítky pater, tyčících se nad námi, otřesem zřítily a sesuly. Ojediněle se zachovaly trosky svislých šachet, v nichž se jistě kdysi pohybovaly nějaké výtahy, ale teď visely z očazených stěn už jen kusy roztaveného kovu.

V jedné z nejmohutnějších staveb, jejíž vrchol byl roztržen na tři části a zvedal k nebi rozervané oblouky konstrukce, objevili jsme několik desítek metrů pod povrchem ulice, v sále obrovském jako chrámová loď, komory s oválnými okénky z průhledné hmoty. Četná okénka byla vytlučena. Všechno zde bylo pokryto spoustami stříbřitého prášku. Světla baterek vázla v jeho oblacích, které se zvedaly při každém kroku, usazovaly se na přilbách a skafandrech a halily nás třpytivým závojem. Kousek dál zela nálevkovitá prohlubeň, obrácená širším koncem dolů, podobná otevřenému otvoru důlního ventilátoru. O několik pater doleji na kamenných deskách ležely mezi podpěrami a nosníky, naklánějícími se k sobě, zuhelnatělé trupy strojů. Bylo jich několik desítek; podlouhlé, postavené v přímé linii jeden za druhým, černaly se jako obratle jakési nestvůrné páteře. Nahoru i do stran z nich vybíhaly poloroztavené segmenty, podobné zlámaným křídlům.