Let plnou rychlostí trval necelou hodinu. Na obrazovce již dávno nebylo nebe, jen vše zastírající bezmezná bělost, která místy přecházela do stříbřitých a krémových pruhů. Pozvolna jsme začali pociťovat vzrůstající přitažlivost planety. Jednu chvíli se mi zdálo, že raketa někam padá a dělá při tom kotrmelce. Musel jsem zavřít oči. Když jsem je znovu otevřel, manipuloval Soltyk s prediktorem. Závrať zmizela. Kosmokrator se přestal otáčet okolo své osy. Zároveň utichl hlas motorů. Uši zaplavilo hučivé, prázdné ticho, v němž jsem zaslechl pomalé údery vlastního srdce.

Soltyk pohybem páky právě přesunul své křeslo tak, že stálo přímo pod obrazovkou hlavního televisoru. „Hlaste mi každých deset vteřin výšku,“ řekl mi. Přikývl jsem. S oběma rukama na pákách se Soltyk naklonil, jako by chtěl vstoupit do obrazovky.

„Devatenáct tisíc kilometrů,“ řekl jsem. Taková vzdálenost nás ještě dělila od planety. Pod námi ležely mraky jako nekonečný zářící oceán. Místy oslnivě hořely odraženým slunečním světlem, místy se v nich objevovaly prchavé trhliny a hluboké strže. Kosmokrator se točil jako kámen, uvázaný na dlouhém provaze. Čím dál větší síla nás vtlačovala na sedadla kožených křesel. V absolutním tichu jsem je slyšel vrzat v pravidelných přestávkách.

„Sedmnáct tisíc.“

Vrhl jsem krátký pohled stranou na rychloměr. Ukazoval nyní šedesát kilometrů za vteřinu. Kdyby se raketa dostala do styku s atmosférou planety při takové rychlosti, došlo by k výbuchu. Podíval jsem se na Soltyka. Shrbený, tmavý proti zářící obrazovce, stál bez hnutí s rukama na řídicích pákách.

„Šestnáct tisíc tři sta.“

Celý obzor pod námi se zatočil, sesedl a pak se kolmo vztyčil. Raketou proběhl krátký otřes, který námi mrštil vpřed. V obrazovce vzplál a zhasl fialový blesk.

„Patnáct tisíc osm set.“

Nový náraz, slabší než předešlý, ale trvající déle. Od špičky rakety sršely fialové blesky, rozvětvující se v hořící pavučinu, kterou jsme prolétli ve zlomku vteřiny. Byly to kyslíkovodíkové brzdicí rakety.

„Čtrnáct tisíc.“

Ze špičky se teď valil výbuch za výbuchem. Pronikaly celým tělesem rakety. Dutý rachot, nárazy, slábnoucí kaskády výbuchů, přerušované krátkými chvilkami ticha. Šikmo před námi ležela bílá pláň mračen a nad ní se řítil vpřed mírně nakloněný Kosmokrator. Pochopil jsem, že podle klasického zákona astronautiky začínáme opisovat okolo planety spirálu.

„Dvanáct tisíc jedno sto.“

Již jsme mohli pozorovat vlnivý pohyb mračen. Hnala se rychleji a rychleji. Nahoře nad námi černé hvězdné nebe, pod námi nekonečná mléčně bílá pláň, modelovaná stíny a světly.

„Osm tisíc.“

Osm tisíc kilometrů nás dělilo od planety, to znamená tři čtvrtiny jejího průměru. Soltyk vtáhl hlavu mezi ramena a ještě více se předklonil. Kosmokrator celý zasténal a zachvěl se jako napjatá struna. Zároveň udělal obzor půlobrat vzhůru, položil se na bok a opět sklouzl dolů. To byly spuštěny hlavní motory, které brzdily náš pád tím, že vrhaly proudy atomů tryskami ve špičce rakety. Jejich zvuk se nikterak nepodobal obvyklému cestovnímu tónu. Jako koule prorážel Kosmokrator s chvěním a svistotem žhavý mrak, který před špičkou rakety utvořily atomové plyny, zrychlené pohybem v dlouhé ústřední trysce a násilně zadržované prudkým letem. Musel jsem křičet z plných plic:

„Tisíc devět set kilometrů.“

Mračna se hned slévala, hned trhala a prchala dozadu jako zpěněné vlny vodopádu. Na jejich povrchu, jenž svítil matným leskem perleti, zpozoroval jsem stín rakety, podobný tenké čárce. Zapadal do trhlin, mizel v jejich hlubinách, ale za okamžik se vyhoupl na mrak zalitý sluncem a podobný zlaté pěně, do tuha ušlehané.

„Šest set kilometrů.“

Do vířivého rachotu brzdicích výbuchů se vmísil nějaký nový tón. Z počátku jsem jej nemohl zachytit, ale za chvíli tak zmohutněl, že jsem jej odlišil od chodu motorů. Byl to velmi vysoký, až rezavý svist. Zároveň jako by jimi proběhl neviditelný proud, zachvěly se ručičky aerodynamických přístrojů, které dosud ležely jako mrtvé. Svist sílil a přecházel do pronikavého hvízdání. To byla atmosféra planety, kterou jsme proráželi.

„Čtyři sta osmdesát!“

Pod střelou se trhaly mraky jako napjaté chvějící se struny. Rachot brzdicích trysek zeslábl. Pohlédl jsem znovu na ukazovatele; již jsme ztráceli kosmickou rychlost, letěli jsme rychlostí osm kilometrů za vteřinu. Houstnoucí atmosféra kladla raketě větší a větší odpor. Ovzduší stlačené v místech, kde se dotýkalo rakety, chvělo se a působilo, že celý obraz v televisoru se míhal. Rychlost Kosmokratoru se ustavičně zmenšovala. Znova zahřměla salva výbuchů. Šipky aerodynamických přístrojů, zaznamenávajících hustotu, tlak a teplotu atmosféry, živě poskakovaly. Jako granát na konci letu po balistické křivce prorážela raketa se svištěním vrstvy řídkých par. Těsně kolem nás se míhaly chvějivé, sněhu podobné chumáče kondensovaných krystalků, třpytících se stříbrně ve slunečních paprscích. Níž ležela mračna jako načechraná, slitá stěna. Řítili jsme se jí vstříc s děsivou rychlostí. Okamžik a obrazovka zhasla, jako by ji ovanul hustý kouř.

Stáda mračen pádila, rozletujíce se jako vyplašení těžcí ptáci. Hlásil jsem Soltykovi výšku: třicet kilometrů — a už jsme byli v mracích. Na Venuši pluly v nezvyklé výšce. Atmosféra byla tak hustá, že i naše poměrně nevelká rychlost měla za následek pronikavé vytí, přecházející od basově třaslavých tónů až do nejvyššího hvizdotu. Viditelnost se prakticky rovnala nule. Hned jsme se pohroužili do tmavožlutého šera, hned jsme vlétli do mléčných pěn, hýřivě posetých duhami. Soltyk přepojil televisory na radar, ale příliš to nepomohlo. Dolů obrácené kužely radarových paprsků bezmocně vázly v třasoviskách mračen a neprozrazovaly utváření povrchu. Letěli jsme naslepo podle gyrokompasu, opisujíce okolo planety široké oblouky. V šedozeleném svitu, který zaléval obrazovku, ukazovaly se rozmazané kontury mraků ležících níž a v mezerách mezi nimi vrstvy ještě hlubší až k povrchu, na němž se tvary slévaly v kalnou šeď.

Sluchovou kulisou letu byl ustavičný dutý šum. Při nepřetržitém pozorování obrazovky se mě chvílemi zmocňoval dojem, že pod námi kypí rozbouřené moře a že šum letu je hlukem tříštících se vln. Tento klam byl asi po hodině letu už tak silný, že jsem musel na nějakou dobu odvrátit oči od obrazovky. Soltyk vedl raketu níž a níž. Od povrchu už nás dělilo pouhých osm kilometrů, ale viditelnost se stále rovnala nule. Jak ukazovaly aerometrické přístroje, vznášely se v mračnech chomáče drobných pevných částeček, které pohlcovaly radarové vlny. Byl jsem zvědav, co Soltyk udělá, ale samozřejmě jsem se na nic neptal. Nejprve se mě zmocnilo zklamání, pak netrpělivost, nakonec zlost: tak dlouho jsem čekal na okamžik, kdy vsednu do kabiny letadla, a teď, když se ten okamžik blížil, přímo jsem se bál, že v těch zatracených mračnech ztratím orientaci.

Obraz v televisoru se změnil. Soltyk postupně zapínal stále kratší a průbojnější radarové vlny. Vlnoměr vysílačky ukazoval: centimetr, půl centimetru, tři milimetry… Naráz se rozplynuly a zmizely masy, plazící se po obrazovce. Spatřil jsem povrch Venuše — bohužel však se na něm nedalo mnoho rozeznat. Nerovnosti a vypouklosti terénu splétaly se při šíleném úprku zpět do jakýchsi roztřesených pruhů, zelenavých a rudohnědých. Soltyk teď bez přestávky manipuloval s pákami; buďto zapínal motory, nebo silněji brzdil, až poklesla rychlost letu na nejnižší přípustnou hranici. Letěli jsme nad jakousi velkou rovinou rychlostí asi tři sta metrů za vteřinu. Zdálo se mi, že je porostlá hustým lesem. Košaté koruny stromů nebo snad nějakých fantastických rostlin, obrovské keře, háje, houštiny — to vše se míhalo před očima příliš rychle, než aby bylo možno sledovat jakoukoli podrobnost. Když letadlo kleslo na čtyři tisíce metrů, zmocnily se mě pochybnosti, jsou-li ony fantastické útvary opravdu rostlinami. Zmizely však dříve, než jsem měl čas dobře si je prohlédnout. Objevily se ploché pahorky s mírnými svahy. Tu a tam nesahaly mraky až k povrchu planety. V jedné z trhlin mezi mračny, která měnila své tvary a líně pulsovala, začernal se oblak s temnými stěnami, odrážející se svou nehybností od oceánu par. Byl to vrchol hory. Terén stoupal. Ručička altimetru dosáhla drobnými skoky sedmi tisíc metrů. Pod námi plynula mohutná klenutá úbočí, časem se zatřpytilo světlo jakoby odraz na ledovci, časem zableskly svahy hladké jako sklo. Pak se gigantické panorama skalních výšin a hlubokých údolí ponořilo do mlh. Raketa nabírala výšku. Devět, deset, jedenáct tisíc kilometrů. Řidnoucí plyn, prorážený špičkou rakety, svištěl čím dál slaběji. Konečně se Soltyk obrátil ke mně. Neřekl nic, ale z jeho očí jsem vyčetl, že přišel můj čas.