Mezi obyvateli planety byla vrstva bytostí, které vynikaly vysokou inteligencí. Jejich úkolem bylo konstruovat myslící stroje a obsluhovat je. Tyto bytosti zůstávaly nějaký čas zdánlivě neutrální, protože sloužily oběma válčícím stranám. Mimo jiné jim dodávaly plány na ničení.“

„To je přece absurdní.“

„Ale přesto tomu tak bylo. Čím déle se táhla válka, tím více upadala úroveň civilisace. Byl to proces probíhající nerovnoměrně, kolísání s periodickými návraty rozkvětu, který patrně souvisel s přechodnými mezidobími klidu, po nichž propukaly boje tím urputnější. Velká energetická centra měnila podle výsledku bojů nejednou majitele a byla údobí, kdy stála nečinně, protože je přechodní vítězové, nemající dostatečné technické znalosti, nedovedli uvést do chodu. Zdá se, že v těchto mezidobích se vrstva "neutrálních" bytostí pokoušela zachránit výtvory civilisace, kroniky a dokumenty v skrýších, zakládaných v horách a pustých, neobydlených místech. Na pozůstatky takového tresoru jsme narazili v době výpravy k Bílé kouli. Pak začala jedna z válčících stran nabývat převahy. Byla si už tak jista svým vítězstvím, že vyslala na Zemi střelu, jejíž let skončil katastrofou. Tady kroniky končí. Dalšího průběhu událostí se můžeme jen domýšlet. Ke katastrofě došlo pravděpodobně v údobí války o dobytí celého energetického systému. Dost možná, že bytosti, které to zavinily, neměly dostatečnou představu o funkci přístrojů. Není však vyloučeno, že to bylo jinak, a kdo ví, není-li toto vysvětlení nejpravděpodobnější. Možná, že v okamžiku, kdy jim hrozila porážka, sáhli k nejkrajnějšímu prostředku. Byl to výboj deuteronů, určených ke zničení Země…“

„A kdy k tomu došlo?“

„V dubnu roku 1915 uveřejnil jeden mladý belgický vědec studii, v níž sestavil přehled průměrných ročních teplot na Venuši za posledních čtrnáct let. Všechny kolísaly kolem čtyřiceti stupňů Celsia a pouze za poslední rok pozorování vystoupila teplota na 290 stupňů Celsia. Toto zvýšení trvalo necelý měsíc. Bylo to však v době světové války… a tehdy se nikdo nezajímal o nějaké astronomické fantasie… a na celou věc se zapomnělo jako na vyslovený omyl vědce začátečníka…“

Zazvonil telefon. Osvatič volal astronoma do centrály, protože s ním chtěla mluvit Země. Arseňjev odešel.

„A zahynuli všichni?“ obrátil jsem se na fysika, který se stále ještě skláněl nad stolkem a zkoumal velkým zvětšovacím sklem obrazce na fotografiích.

„Všichni? Jak je to možné? Proč se nikdo nezachránil, ani tak hluboko pod povrchem, tam, kde je černá plasma… Ale třeba ještě někde ve vzdálené oblasti planety žijí…“

„Nemáme skutečnou jistotu, že nežije ani jediná z oněch bytostí,“ odpověděl Číňan. „Jsme-li však přesto o tom přesvědčeni, pak jen proto, že máme neomezenou důvěru v jejich genialitu. Zní to jako výsměch, ale je tomu tak.“

Mlčel jsem.

„Zničit sebe v domnění, že se tím ničí celý svět, to je velké a děsivé pokušení…“

Číňan se na mne díval přimhouřenýma očima. Po chvíli přišel do kabiny Arseňjev. Byl vzrušen.

„Poslyšte,“ zvolal, „vzpomínáte si na to místo «raportu», které nás tak udivovalo a v němž se mluví o hledání něčeho nebo někoho kromě obyvatel Země? Domnívali jsme se, že posádka meziplanetárního letadla nevěnovala pozornost lidem, protože hledala nějaké jiné, nějaké "skutečné" tvůrce civilisace… Teď se to vysvětlilo! Na Zemi znovu zpracovávají překlad «raportu» na podkladě materiálu, který jsme jim vyslali, a tu je výsledek: oni vůbec nehledali "tvůrce civilisace", ani žádné bytosti… nýbrž pátrali po zařízeních, která by byla s to zadržet ničivý výboj a odrazit jej zpět, na Venuši!“

„Ano, to je možné,“ řekl Lao Ču a vstal. „Sdělili nám celý text?“

„Zatím ne. Dubois mi slíbil, že mi jej oznámí za půl hodiny. Půjdete se mnou, Lao, a také vás bych prosil, kolego Čandrasékhare, budete moci vyslat další část výpočtů.“

Matematik, který byl dosud zaměstnán za isolační stěnou uvnitř maraxu, objevil se mezi dvěma rozvodnými deskami, otevřenými jako dveře. Stál jsem pořád na témž místě. Vědci rozmlouvali, jejich hlasy ke mně dolétaly z nesmírné dálky.

„Takový tedy byl konec…“ řekl jsem. „Chtěli nás vyhladit… Je v tom něco nepochopitelného. Nerozumím tomu prostě, byli skutečně zosobněným zlem?“

Po těchto slovech se rozhostilo ticho. Čandrasékhar, který pracoval u stolku, nechal klesnout ruku s nástrojem.

„V to nevěřím,“ řekl.

„To znamená…?“

Čandrasékhar hodil odisolované konce kabelu na desku maraxu:

„Co vlastně víme o obyvatelích planety? Nic. Nevíme, jak vypadali, netušíme to ani, nevíme, co bylo náplní jejich života… z tisíců věcí, které jej činily bohatým, známe ve skutečnosti jednu jedinou: plán na vyhlazení lidstva.“

Odmlčel se na několik vteřin.

„Víme, že hmota je slepá, že nad ní nebdí žádná Prozřetelnost, která by přiváděla bloudící na pravou cestu. Do nesmírných prostor vesmíru vnáší řád člověk, neboť vytváří hodnoty. Bytosti, byť sebemocnější, které se oddávají ničení, nesou v sobě svou vlastní zkázu. Co si máme o nich myslit? Fantasie selhává, rozum zůstává stát nad přemírou utrpení a smrti, obsaženou v slovech: vyhlazení planety. Máme její obyvatele odsoudit? Obývali snad Venuši netvorové? Já myslím, že ne. Cožpak ty nejhrůzyplnější války na Zemi nezuřily mezi státy, které se skládaly z hrnčířů, rolníků, úředníků, tesařů, rybářů, malířů? Byly snad ty miliony a miliony lidí, kteří v těchto válkách padli, horší než my? Nebo si zasloužili jakýmkoli jiným způsobem smrt více než my? Profesor Arseňjev se domnívá, že obyvatelé Venuše byli posíláni do válek stroji. Není to nezvratně jisté, ale připusťme, že tomu tak bylo. Což lidi neposílal do válek stroj — šílený, chaoticky běžící stroj společenského řádu, kapitalismu? Můžeme vědět, kolik Beethovenů, Mozartů, Newtonů zahynulo pod jeho slepými údery dříve, než dozráli a vytvořili nesmrtelná díla? Nebyly na Zemi bytosti, které dělaly to, co se vám, pilote, zdálo šílenstvím — nebyli to obchodníci se smrtí, kteří sloužili oběma válčícím stranám a prodávali jim zbraně?

Našli bychom tu nejednu analogii. A není to náhoda, protože jistě existují společné zákony, jimiž se řídí dějiny rozumných bytostí. Rozumných… Jak hořce zní toto slovo v podobné chvíli! Avšak mezi námi je právě tak velký rozdíl jako mezi životem a smrtí. Energie, která měla zaplavit Zemi, vzplála nade všemi městy této planety v podobě atomových sluncí, sluncí, která zahořela nikoli na věky, aby podporovala a tvořila život, nýbrž na jediný okamžik, aby život zničila. V teplotě milionů stupňů vřely a roztékaly se jejich velkolepé stavby, hořely stroje, praskaly a tály stožáry radioaktivních emitorů, explodovala podzemní potrubí, z nichž vytékala černá plasma. Tak vznikla krajina, kterou jsme spatřili několik desítek let po katastrofě: zříceniny, spáleniště, pouště, lesy ztvrdlých krystalů, řeky plasmy živořící v divokých roklinách i ta Bílá koule, poslední svědek katastrofy, jejíž centrály, nezkoordinované, ale stále ještě činné, fungují a nesmyslně a chaoticky uvolňují nahromaděnou energii… a budou tak pracovat, pokud budou zásoby černé plasmy pulsovat v podzemních nádržích… Může to trvat stovky let… neobjeví-li se na této planetě člověk!“

„Příšerné dědictví…“ zašeptal jsem.

„Ano,“ řekl Arseňjev, „ale my máme právo po něm sáhnout. Když si lidé začali uvědomovat, že jsou druhy, spjatými společným osudem, a že jsou unášeni vesmírem na téže planetě, že jsou jako my posádkou lodi a že jejich životy jsou spolu svázány jako naše, protože jsou obráceny stejným směrem — octli se nad propastí. Tváří v tvář zkáze, kterou mu nesl dějinný vývoj, pokoušel se imperialismus strhnout s sebou celé lidstvo. A když jsme bojovali proti němu, bojovali jsme o něco většího než o holý život. Tvary hmoty nabývají krásy a významu jedině tehdy, zrcadlí-li se v očích, které se na ně dívají. Jedině život dává světu smysl. Proto budeme mít odvahu vrátit se na tuto planetu. Navždycky si vryjeme do paměti vzpomínku na její tragedii, tragedii života, jenž se postavil proti životu a byl sám zničen.“