„Čtvrt hodiny odpočinek a porada,“ oznámil. „Je vám jasné, co se stalo?“

Při těchto slovech rozložil na kameni mapu, kterou měl ve vnější kapse skafandru.

Já jsem tedy, abych pravdu řekl, nechápal nic. V hlavě jsem měl naprostý chaos. Věděl jsem jen tolik, že došlo ke katastrofě, jejíž následky byly nedozírné. Přišli jsme o helikoptéru, přístroje, potraviny. Pro každého zbyla železná zásoba konserv, nevelké množství vody a zásoba kyslíku, který zbyl v lahvích skafandru.

Kromě toho nesl Soltyk ruční paprskomet, který měl upevněný popruhy na zádech, a já kotouč lana. To bylo všechno.

„Myslím, profesore, že se nedomníváte, že to byl… útok?“ zeptal se pomalu Soltyk.

„Ne. Myslím, že jsme to do značné míry zavinili sami.“

„Ale proč? Čím?“ zvolal jsem.

Arseňjev neodpověděl.

„Vybuchly pohonné hmoty v nádržích,“ uvažoval nahlas Rainer. „Ale to byl teprve počátek. Kdybychom spojili katastrofu s duněním, které bylo slyšet u koule… ano, ano, potrubí!“

„Tedy magnetické pole?“ zeptal se Soltyk.

„Dokonce nesmírně silné… ve zlomku vteřiny musely působit miliony gaussů!“

Začínalo mi pomalu svítat, ale ještě stále jsem si nemohl z úryvků, které jsem zaslechl, složit celek.

„Ty kameny… magnetit… profesore, souviselo to s tím holým místem, kde jsme přistáli?“

„To je to celé!“ řekl Arseňjev, a přestože naše situace byla tragická zazněl v jeho hlase triumf vědce, který našel klíč k řešení problému:

„To holé místo!“

Přidržoval kraje papíru, které se třepotaly ve větru, a ukazoval dráhu, kterou jsme urazili až k místu katastrofy.

„Věc je jednoduchá, tak jednoduchá, že by ji pochopilo dítě, ale my jsme se zachovali jako pitomci! Potrubí, ležící všude v hloubce několika desítek metrů, vystupuje v těchto místech nahoru a vede těsně pod povrchem skály. Po jedné straně je nad ním holé místo a po druhé straně — hromady balvanů. Nejsou to obyčejné balvany, nýbrž magnetit, železná ruda! Když probíhá potrubím proud, vzniká v okolí potrubí magnetické pole. Dokud se nemění intensita proudu, je v klidu. Když se proud zesiluje, začíná pole rotovat podle Oerstedova zákona.

„Ke všem čertům!“ vykřikl jsem. „Zákon vývrtky!“

„Ano. Zákon říká: Jestliže proud prochází směrem k jejímu hrotu, otáčí se magnetické pole souhlasně se závity vývrtky. Při pokusech v laboratoři se užívá jako vodiče měděného drátu a jako tělesa, kterým má magnetické pole pohnout — železných pilin. Tady bylo podzemní vedení a balvany magnetitu. Při obrovských změnách napětí a směru proudu přehazuje magnetické pole balvany s jedné strany na druhou. Tak vzniklo na západní straně holé místo a na východní straně — hromady balvanů.“

„Ale nad tímto místem je potrubí přerušeno,“ namítl jsem.

„Nevadí. Je prostě uzemněno a proud je odváděn do skály. Nezapomínejte, že je tam "železná půda", která neklade téměř žádný odpor.“

„To je pravda. Helikoptérou to také mrštilo o skálu?“

„Ano.“

„A došlo k výbuchu pohonných hmot? Ale já jsem přece vypnul zapalování!“

„Indukcí musely vzniknout v kovové konstrukci vířivé proudy tak obrovské síly, že se kov začal v mžiku tavit,“ vysvětloval inženýr. Sklopil jsem hlavu.

„A tady jsem já přistál,“ řekl jsem zdrceně. „Krásně jsem přistál… to holé, rovné místo bylo pastí… ale kdo by se toho byl nadál?“

„Každý,“ ohradil se ostře Arseňjev. „Měli jsme všechna fakta; věděli jsme, že touto částí potrubí prochází proud… pravda, slabý, když jsme tady byli, ale proud, který mohl kdykoli zesílit. Dále, zjistili jsme, že balvany jsou železnou rudou. Viděli jsme, že holé místo lemují celé hromady těchto kamenů… proč? Kdo je odtamtud odházel a z jakého důvodu? Aby nám prokázal laskavost? Myslit bylo naší povinností, myslit!“

„Máte pravdu,“ řekl Soltyk. „Ale dost už o tom. Nechme to teď. Musíme si rozmyslit, co podnikat dál.“

Nad mapu se sklonily čtyři přilby.

„Od rakety nás dělí vzdušnou čarou takových 90 až 100 kilometrů… velmi obtížného terénu. Myslím, že to není přehnaný odhad. Vody máme málo, zásob také a kyslíku…“ Arseňjev se podíval na manometr kyslíkového přístroje.

„Vystačí přibližně na čtyřicet hodin,“ řekl.

„Budeme-li vystaveni velké fysické námaze, pak možná jen na kratší dobu. Víte, jak jsme se s ostatními domluvili. Nevrátíme-li se do osmi večer, poletí Osvatič s letadlem po akustické stopě. Neztratí-li ji dříve, doletí ke kráteru… tam, kde je stopa přerušena.“

Astronom se na mne podíval:

„Je možno zaletět letadlem do soutěsky?“

Přimhouřil jsem oči. Před zrakem se mi vynořily černé, rozervané skalní stěny.

„Zaletět je možné,“ řekl jsem, „ale…“

„Ale?“

„Ale obrátit — ne. Letadlo nemůže zůstat stát v povětří jako helikoptéra.“

„Znamená to, že každý pokus nutně skončí katastrofou?“

„Každý.“

„Musíme se těšit nadějí, že Osvatič bude… rozumný,“ poznamenal suše astronom. „Dobrá! V nejlepším případě tedy bude moci na okraji srázu shodit zásoby potravin.“

To, o čem hovořil astronom, bylo součástí plánu záchranných prací, který byl vypracován, než jsme se vydali na cestu. Kdyby nás nemohl nalézt, měl Osvatič shodit padákem zásoby potravin a kyslíku. Balíky byly opatřeny speciálními radiovými přístroji, které automaticky vysílají signály, abychom je snáze našli.

„Soutěskou bychom prošli za několik hodin,“ pokračoval Arseňjev, „ale stěny kráteru jsou neschůdné. Ať si vytyčíme cestu jakkoli, je předem vyloučeno, aby se nám podařilo dorazit k raketě před soumrakem, který začne asi za 26–28 hodin. Vzpomínáte si na průrvy a propasti, nad nimiž jsme letěli? Zakreslil jsem je jenom náznakově, protože jsem spoléhal na fotografie, ale ty jsou zničeny. Co tedy navrhujete?“

Všichni mlčeli; jen vítr rozdíraný o hrany balvanů svištěl a okraj mapy se pod astronomovou rukavicí neklidně třepetal.

„Kdybychom urazili za hodinu čtyři až pět kilometrů a vůbec neodpočívali, mohli bychom — theoreticky — vykonat cestu ke Kosmokratoru za čtyřiadvacet hodin,“ řekl Soltyk. „Ale tento časový plán nemá žádnou cenu, protože nevíme, jak dlouho nás zdrží průrvy ve skalách… a dají-li se vůbec přejít nebo obejít. Proto navrhuji, abychom se pustili nikoli k jihozápadu, směrem k raketě, nýbrž na východ, kolmo na směr cesty, kterou jsme sem přiletěli…“

Udiveně jsem se podíval na inženýra, ale on klidně pokračoval:

„Dosah našich radiových přístrojů je velký, ale jejich vlny se šíří pouze přímočaře. Spojení s druhy v raketě bychom tedy mohli navázat jedině tehdy, kdybychom dosáhli výšky tak značné, že by mezi námi a raketou neležely žádné terénní překážky. Nestačí vystoupit na náhorní rovinu, ležící ve směru, odkud jsme přiletěli, protože mezi námi a Kosmokratorem se táhne Mrtvý les, jehož ionisované pásmo odráží vlny jako zrcadlo. Kdybychom však místo toho šli sem,“ položil prst na mapě za východní okraj kotliny, „a vystoupili na některou z těchto hor, podařilo by se nám snad navázat spojení…“

„Snad,“ zdůraznil přízvukem hlasu Rainer.

„Nevidím jiného východiska.“

„Jistotu samozřejmě mít nebudeme.“

„Ne. Vzdálenost je nesnadno odhadnout, ale od těchto skalních vrcholků nás patrně nedělí více než pět nebo šest kilometrů. Připočtěme ještě… osm… nebo raději devět… nebo dokonce deset hodin na výstupy a dosáhneme místa, které dominuje celé krajině.“

„Ale jezero, kde kotví raketa, je obklopeno horami,“ poznamenal jsem. „Počítáte s tím?“

„Ano. Průsmyk je obrácen přesně k severoseverovýchodu, to znamená k této skupině vrcholků.“

„Plán se mi zamlouvá,“ řekl jsem. „Kdyby se podařilo navázat spojení, přiletěla by raketa za námi… a nemuseli bychom nocovat venku…“

„Nápad je dobrý,“ řekl Arseňjev, „i když jeho provedení nebude snadné. Souhlasíte s ním všichni?“

Všichni jsme přisvědčili.

„Teprve nyní, když nemáme technické pomůcky, jimiž nás vybavila Země, ukáže se naše skutečná hodnota,“ řekl Arseňjev. Vstal a obrátil se na mne: