„Na Zemi bych řekl "vyloučeno", pokud mohu soudit podle skal… také otřesy půdy dávají zcela jiné obrazy… ale tady mohu jenom říci "nevím".“

„Proč vystupuje potrubí na povrch? Je to snad náhoda?“

„Myslím, že vím, co sledujete,“ řekl Soltyk. „Potrubí by mělo být položeno hlouběji. Kdybych měl jako inženýr instalovat tak mohutný přívod energie, vložil bych jej nejméně šest metrů hluboko do země.“

„Nemyslil jsem jen na to,“ řekl Arseňjev, „ale je to opravdu pozoruhodné… pozoruhodné…“ opakoval. „Člověku se mimoděk vnucuje domněnka, že nejprve bylo položeno potrubí a teprve pak… se změnilo rozvrstvení terénu…“

„Chcete říci, že potrubí bylo kladeno v době, kdy ještě neexistoval kráter, ani soutěska?“ otázal jsem se.

„Ano, právě to. Víte co, pojďte se podívat za ten prudký ohyb, třeba se nám odtamtud podaří něco objevit.“

Sestoupili jsme několik set kroků po načernalých balvanech. Byl jsem rychlejší než ostatní a první jsem dospěl do zužujícího se skalního hrdla… Pod námi, ve vzdálenosti zhruba dvou set metrů, soutěska končila. V temném rámci jejího ústí světlala se široká kotlina. Na jejím dně leželo jezero. Černá, nehybná vodní hladina, ještě ve značné vzdálenosti od břehu probodaná vyčnělými skalními hroty, rozlévala se daleko široko. Zastíraly ji opary lehounké jako dým. Kužele skalní drti, která se všech stran spadávala, lemovaly jezero jako obrovský srázný trychtýř. Nad kamenitými pláněmi a pruhy skalní ssuti čněly skupinky nepravidelných kamenných jehel. Vpravo se od temného pozadí odrážel bílý kotouč. Někdo přistoupil tak blízko, že zavadil o mé rameno, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Skoro současně s mým druhem — byl to Arseňjev — zvedli jsme k očím dalekohledy.

Několikrát jsem zamrkal, protože se mi zdálo, že jsem obětí přeludu. Ne, dalekohled byl v pořádku a přesně jsem jej zaostřil…

Na nehostinné skalnaté pláni se tyčila bílá koule. Zvedala se nad balvany jako hladká kupole matematicky přesnou, dokonalou, plynulou křivkou, bez stínu nepravidelnosti. Odrážela se nesmírně ostře od chaosu roztříštěných skal, které ji obklopovaly.

„Dokázal byste tam přistát?“ řekl astronom.

Neodpověděl jsem hned a prohlížel jsem si místo dalekohledem. Všude balvany a balvany, nastavující ostré hrany, všude nekonečné plochy skalní drti, sesypávající se šedými splazy do úžlabin. Místy stály balvany opřeny o sebe v poloze tak neobvyklé, že oku, které po nich přebíhalo, se zdálo, že ztrácejí rovnováhu a padají.

„Přistání by bylo nebezpečné,“ řekl jsem. „Jestliže se balvany sesují, helikoptéra se převrhne. Mohla by se zkřivit vrtule. Ale můžeme tam přece sejít, není to daleko, jistě ne dál než tři kilometry…“

„Nevím, jestli by nebylo moudřejší vrátit se k raketě,“ řekl zvolna Arseňjev. „Škoda, že nemáme hydroplánový podvozek… mohli bychom se snést na jezero.“

Myslil na nafukovací gumové plováky, na nichž může helikoptéra přistávat na vodě. Nechali jsme je v raketě, abychom zmenšili zatížení stroje.

„Profesore, teď se vrátit?“ zvolal jsem. „Teď, když už jsme tak blízko rozřešení záhady?“

„Nezdá se mi, že rozřešení záhady by bylo nějak zvlášť blízké…“

Vedle nás na skalním prahu stáli naši druhové a dalekohledy si prohlíželi rozlehlou pustinu. Arseňjev naklonil indukční přístroj k zemi a otáčel nějakou dobu jeho ústí kolem dokola.

„Zdá se mi, že potrubí skutečně klesá dolů k té kouli,“ řekl, „ale poslech je prašpatný; nešťastný magnetit…“

Vysoké haldy železné rudy se valily ze soutěsky a pokrývaly svah dolů se zužujícím klínem. Kus dál měly písečné pláně světlejší odstín, stejný jako v celé kotlině. Arseňjev si přehodil přístroj přes záda a připjal jej k širokému náramennímu pásu.

„Tak půjdeme… vy nás povedete, pilote…“

Čím níže jsme sestupovali skalní ssutí, tím nehostinnější se stávalo okolí. Kameny kutálející se pod botami strhovaly s sebou jiné. Když jsem se jednu chvíli obrátil, helikoptéru jsem nespatřil. Zmizela v nitru soutěsky.

Čím příkřejší byl svah, tím hůře se šlo. Kamení se sesouvalo při nejslabším doteku; najednou se celá vrstva i se mnou dala do zrychlujícího se pohybu. Uskočil jsem stranou na plochý kámen, opřený o skalní výstupek. Únavný pochod nebral konce. Už jsme měli za sebou dolní hranici magnetitu a celá plocha kamenného moře se míhala v očích, třpytem malinkých jiskřiček křemene jako by se třásla.

„Počkejte chvilku,“ řekl Arseňjev. Vzal přístroj a obrátil jej kolmo k zemi.

„Potrubí je nedaleko, ale…“ nedokončil, přistoupil ke mně a podal mi kabel. Zapojil jsem jej a trhl jsem sebou, tak blízké a silné bylo rovnoměrné dunění. Arseňjev se podíval vzhůru, jako by odhadoval vzdálenost, která nás dělila od soutěsky, a vykročil. Bílá koule se pomalu blížila. Bylo těžké odhadnout její výšku; po levé straně se za ní tyčily čtyři skalní jehly a po pravé hustě trčely ze zvětralé ssuti hrotité obelisky. Mezi námi a koulí se černala úzká zátočina. Vody jezera v tomto místě roztínaly souši jakoby černým jazykem, zužujícím se ve směru kamenité pláně. Protější břeh pokrývaly rozervané kameny, hrozivě se třpytící, svislé kamenné desky. Najednou zůstal astronom stát.

„Bílá koule vysílá…“ řekl temně. Indukční přístroj byl zbytečný. Radiový přijímač v přilbě hučel basovým, zesilujícím se bzukotem. Rychle jsem šel za Arseňjevem. Obratně přeskakoval kameny, první dospěl k zátočině a bez rozmýšlení vešel do vody. Chvíli se ponořoval, ale voda mu nesahala ani k ramenům. Rychle jsme pomáhali jeden druhému, když jsme vystupovali na druhý břeh, pokrytý šikmými plotnami. S hřebene výšinky jsme opět uviděli Bílou kouli. Její kupolovitě klenuté boky vrhaly na povrch ssutiště lehounký stín. Svah stoupal k částečně roztříštěným skalním jehlám. Za poslední z nich byla rovinka, pokrytá oblázky s jemnějším štěrkem. Bílou kouli jsme již nemohli pohledem obsáhnout. Zvedala se před námi jako vypouklá hladká hradba… Přišli jsme až k ní. Dotkl jsem se bílé stěny. Srdce se mi rozbušilo. Zvedl jsem hlavu. Přede mnou se tyčila obrovská, nehybná, němá koule. Opřel jsem se o ni zády. Helikoptéru nebylo vidět; v dálce nad kamenitým svahem, po němž jsme sešli dolů, zelo mezi rozestouplými skalami ústí soutěsky.

„Dunění je čím dál tím silnější,“ řekl Rainer. „Nebylo by vhodnější jít o kousek dál?“

Arseňjev se podíval na indikátor radioaktivity.

„Není tady stopy po radioaktivitě, ale myslím, že…“

Nedomluvil. V černém ústí soutěsky, na které jsem se právě díval, vzplálo náhle světlo. Dolétlo odtamtud zahřmění, ještě jednou zablýsklo a zahřmělo, pak začal ze skalní průrvy stoupat v hustých chuchvalcích kouř. Lenivě se nesl nad kamenitou plání.

Nikdo z nás nepromluvil. Stáli jsme asi minutu bez hnutí a upírali jsme oči na ústí soutěsky, zahalené kouřem. Konečně si astronom přehodil přístroj přes rameno a postupně se na nás podíval.

„Myslím, že noc strávíme mimo raketu…“ řekl a vykročil k zátoce.

Zpáteční cesta nás stála téměř dvě hodiny času. S divoce bušícím srdcem, udýchaní, zaliti potem jsme téměř poklusem doběhli do soutěsky, která nás přivítala posupným mlčením. Bylo zde daleko chladněji než v kotlině. Drali jsme se jeden přes druhého na balvany, přebíhali po vratkých skalních deskách, skákali s kamene na kámen, až se před námi objevilo místo přistání.

Skála byla černá od sazí; ještě na ní doutnaly zuhelnatělé trosky, části konstrukce, kapky kovu roztaveného obrovským žárem. U mé boty se něco stříbrně zalesklo: podpěra podvozku se šroubem, roztržená jako papír.

Arseňjev sotva věnoval pohled tomuto obrazu zkázy. Obrátil indukční přístroj dolů a delší dobu naslouchal.

„Tak se doplácí na hloupost,“ řekl, přehodil si přístroj přes rameno, obrátil se a začal sestupovat dolů. Mlčky jsme šli po srázných svazích skalní drti. Kroky se hlučně rozléhaly v tichu, které tam vládlo a které přerušoval jen rachot řítícího se kamení…

Nedaleko ústí soutěsky přikročil Arseňjev k velkému plochému kameni, opřenému o hroty několika balvanů, který tvořil jakýsi přirozený stůl.