„To je Špunt,“ pronesl Komov. „Poznáváte ho?“

Konečně mi svitlo — no ano, je to Špunt, bezpočtukrát zopakovaný ve statisících zrcadel.

„Vypadá to na mnohonásobný odraz,“ usoudil váhavě Vanderhoose.

„Odraz…,“ zahučel nespokojeně Komov. „A kde v tom případě máte odraz toho záblesku? A kde je Špuntův stín?“

„To nevím,“ přiznal se poctivě kapitán. „Máte pravdu, nějaký stín by tam být měl.“

„A co si o tom myslíte vy, Stasi?“ otočil se Komov ke mně.

„Nic,“ odtušil jsem skoupě a vrátil se na své místo.

Ve skutečnosti jsem pochopitelně uvažoval, až se mi ze závitů kouřilo, ale nic jsem vymyslet nedokázal. Ze všeho nejvíc mi to celé připomínalo formalistickou perokresbu.

„Tak, tak, moc jsme se toho nedověděli,“ uzavřel Komov. „Ani ten příslovečný srsti chomáč nestojí za řeč…“

„Jejdanečku…,“ zalamentoval tiše Vanderhoose, ztěžka se zvedl a někam zmizel.

Nejradši bych býval taky vypadl a šel se podívat, co je s Majkou. Pohlédl jsem na chronometr — do skončení relace zbývalo ještě takových deset minut. Za mými zády šustil papíry Komov. Pak se jeho ruka natáhla přes mé rameno a na pult přede mě dolehl modrý blanket s textem dalšího radiogramu.

„To bude moje oficiální vyjádření,“ řekl mi. „Jakmile doběhne záznam, odešlete tohle.“

Přečetl jsem si těch několik řádek:

ER-2, Komov — základna, Gorbovskému, kopie Centrum, Baderovi. Zasíláme záznam pořízený minitelevizním vysílačem typu TO. Nositel Špunt, záznam byl pořizován od 13,46 do 17,02 palubního času. K neplánovanému ukončení došlo v důsledku nenadálé iniciace havarijního záblesku, způsobené mou nedbalostí. Situace v dané chvíli nepřehledná.

Nejdřív jsem si řekl, že špatně rozumím a pročetl jsem si text ještě jednou. Ohlédl jsem se na Komova. Už zase dřepěl v předešlé poloze s bradou zapřenou do propletených prstů a díval se na panoramatickou obrazovku. Nemůžu říct, že by mě snad zalila vlna vřelého vděku. Ne, to se nestalo. Na něco takového jsem k tomuto člověku choval příliš málo sympatií. Ale jinak — komu čest, tomu čest. V podobné situaci se jen málo lidí dokáže zachovat tak rozhodně a přitom prostě. A nesejde na tom, proč se tak zachoval: jestli proto, že by mu snad bylo Majky líto (to sotva), nebo že by se zastyděl za svou přehnanou příkrost (což mi připadalo pravdě bližší), anebo nakonec proto, že patří k onomu typu vedoucích pracovníků, kteří přehmaty svých podřízených naprosto upřímně a nepředstíraně považují za své vlastní. V každém případě se Majčina černočerná vyhlídka na to, jak beznadějně vymizí ze všech vesmírných programů, nápadně projasnila, zatímco profesionální renomé samotného Komova utrpělo dosti povážlivou trhlinu. Budiž, Gennadiji Jurjeviči, kdyby něco, tak tohle vám počítáme k dobru. Jelikož podobné skutky třeba všemožně podporovat. A s Majkou si to ještě proberem. Co jí to proboha napadlo! Copak je malá? Tady přece nejsme proto, abychom si tu hráli na maminku a na tatínka.

Automat cinkl a já se mohl zakousnout do Komovova hlášení. Vstoupil Vanderhoose, který před sebou postrkoval servírovací stolek. Naprosto nehlučně a s neobyčejnou grácií, která by dělala čest tomu nejkvalifikovanějšímu serviskyberovi, postavil ke Komovovu pravému lokti podnos s talíři. Komov roztržitě poděkoval. Já si vzal sklenici tomatové šťávy, vypil ji a dopřál si ještě jednu. „A co salát?“ otázal se dotčeně Vanderhoose. Zkroutil jsem hlavu přes rameno a oznámil do Komovových zad: „Jsem hotov. Můžu jít?“

„Ano,“ přivolil Komov, aniž by se obrátil. „Ale zůstaňte prosím na palubě.“

V chodbě mi Vanderhoose důvěrně sdělil:

„Majka obědvá.“

„Hysterka!“ prskl jsem vztekle.

„Naopak. Řekl bych, že je klidná a spokojená. A ani stín nějakého pokání,“ ubezpečil mě kapitán.

Do jídelny jsme vstoupili společně. Majka seděla u stolu, jedla polévku a koukala do nějaké knížky.

„Těbůh, mukle,“ pozdravil jsem ji a posadil se i se sklenicí proti ní.

Majka zvedla oči od knížky a spříseženecky na mě mrkla.

„Jak se vede představenstvu?“ informovala se nezávazným konverzačním tónem.

„Prodlévá v tíživém zadumání,“ řekl jsem a zkoumavě si ji prohlížel. „Momentálně uvažuje, jestli tě má ihned pověsit na vratiráhně, nebo tě dopravit až do Doveru a tam tě nechat zakovat do řetězů.“

„A co je na obzoru?“

„Zatím beze změn.“

„Výborně,“ děla potěšeně, „teď už nepřijde nikdy.“

Řekla to s jasným uspokojením. Oči měla veselé a stejně jako před pár hodinami ke všemu odhodlané. Usrkl jsem své rajčatové šťávy a zašilhal po Vanderhoosem — právě se svatouškovskou tváří pojídal můj salát. A já si to konečně uvědomil: však on náš pan kapitán velebí nebesa, že tomuhle tažení nemusí velet sám.

„Vypadá to na to, milá zlatá, že jsi nám celý kontakt překazila,“ řekl jsem.

„Ó já hříšnice,“ konstatovala stručně a znovu zabořila pohled do knihy. Jenže nečetla. Čekala na pokračování.

„Budeme doufat, že tak zlé to není,“ vmísil se do rozmluvy Vanderhoose. „Budeme doufat, že to je další drobná komplikace.“

„Myslíte si, že se vrátí?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Myslím, že ano,“ přikývl s povzdechem. „Příliš rád pokládá otázky. A teď už se mu v hlavě jistě stačila vyrojit záplava nových.“ Dojedl salát a vstal. „Jdu na velín,“ oznámil nám. „Po pravdě řečeno, je to celé moc nepěkná historie. Já ti samozřejmě rozumím, Majko, ale v žádném případě tě neomlouvám. Takhle se nejedná, abys věděla…“

Neodpověděla a on se i se servírovacím stolkem důstojně vzdálil. Jakmile jeho kroky utichly, zeptal jsem se, veden snahou mluvit zdvořile, ale stroze:

„Udělalas to náhodou, nebo schválně?“

„Co máš na mysli?“ získávala čas s očima zahloubanýma do knihy.

„Komov to totiž vzal na sebe,“ oznámil jsem jí.

„Jak na sebe?“

„Uvedl, že havarijní záblesk byl iniciován díky jeho nedbalosti.“

„Jak šlechetné,“ pronesla uštěpačně a odložila knížku. „Opravdu velkomyslné gesto!“

„To je všechno, co mi k tomu můžeš říct?“

„A co bys asi tak chtěl? Upřímné doznání? Pokání? Slzičky do hrníčku?“

Znovu jsem usrkl šťávy. Zatím jsem se ovládal. „Především bych rád věděl, jestli to bylo náhodou, nebo úmyslně.“

„Úmyslně. Čím ještě mohu sloužit?“

„Ještě bych rád věděl, pročs to udělala.“

„Udělala jsem to proto, aby tenhle bezpříkladný skandál jednou provždy skončil. A dál?“

„Jaký skandál? O čem to mluvíš?“

„Protože to bylo odporné!“ pronesla téměř nenávistně. „Protože to bylo nelidské. Protože jsem nemohla sedět s rukama v klíně a pozorovat, jak se ta odporná fraška postupně mění v tragédii.“ Knížku odhodila. „A neloupej po mně očima. Já nepotřebuju, aby se mě někdo zastával! Ach ach, jaká velkorysost! Jak je skvělý, ten oblíbenec doktora Mbogy! Stejně odejdu. Odejdu někam do školy učit děti, aby uměly včas chytit za ruku všechny tyhle fanatiky abstraktních představ a pitomečky, kteří jim přizvukujou!“

Bůh je mi svědkem, že jsem měl dobrou vůli uchovat si až do konce vybraný, korektní postoj. Ale teď mi došla trpělivost.

„To je zpupnost!“ vyhrkl jsem stěží hledaje slova. „Chováš se zpupně! Zpupně!“

Pokusil jsem se o ještě jeden doušek, ale ukázalo se, že sklenice je prázdná. Ani jsem si nevšiml, kdy jsem ji vlastně vypil. „A dál?“ zeptala se s pohrdavým úsměškem. „To je všechno,“ ubezpečil jsem ji s očima ponuře zahleděnýma na prázdnou sklenici. Už jsem skutečně neměl co dodat. Všechnu munici jsem vystřílel. Asi jsem za Majkou nešel proto, abych se dobral příčin jejího jednání, ale abych jí vynadal.

„Pokud je to všechno, drahoušku, tak plav zpátky do velína a ocicmávej se tam se svým Komovem, jakož i se svým Tomem a veškerou další kybertechnikou. Protože my, pokud to ještě nechápeš, jsme jenom lidi a nic lidského nám není cizí.“

Odstrčil jsem sklenici a zvedl se. Dál nebylo o čem mluvit. Měl jsem kamarádku, a tu kamarádku už nemám. Co se dá dělat, nějak to spolknem.