Hošánkové se činili jako z partesu, Majku jsem tu neviděl, no a Komov a Vanderhoose sestavovali spěšný radiogram pro základnu. A dohadovali se.

„Tohle přece není běžná informace, Jakove,“ přesvědčoval kapitána Komov. „Vy přece musíte vědět líp než já, že existuje vzorová osnova — stav lodi, stav vnitřních prostor, předpokládané příčiny nehody, zvlášť důležité nálezy a tak dále a tak dále.“

„Ano, jistě,“ odpovídal Vanderhoose. „Ale vy zase byste měl připustit, Gennadiji, že celý tenhle váš vzorový návod má význam jen pro planety biologicky aktivní. V naší konkrétní situaci…“

„V takovém případě bude lepší, když neodvysíláme vůbec nic. V takovém případě se radši posadíme zpátky do glyderu, zaletíme si tam ještě jednou a neprodleně sestavíme podrobný protokol…“

Vanderhoose nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne, Gennadiji, jsem kategoricky proti. Komise tohoto druhu musí být minimálně trojčlená. Taky už se setmělo a my nebudeme mít možnost vykonat detailní prohlídku v předepsané vzdálenosti od vraku… A vůbec, takové věci se mají dělat s čerstvou hlavou, a ne po namáhavém pracovním dni. Co o tom soudíte, Gennadiji?“

Komov stiskl tenké rty. Lehce poklepal pěstí po stole.

„Řeknu vám, že tohle se nám právě teď ani trochu nehodí do krámu,“ pronesl dopáleně.

„Takové lapálie se nehodí nikdy,“ uklidňoval ho Vanderhoose. „Nevadí, zítra tam vyrazíme ve třech…“

„Že bychom tedy dneska nehlásili prostě nic?“ zauvažoval nahlas Komov.

„No vidíte — a na to já nemám právo,“ oznámil mu s politováním kapitán. „K čemu by nám to taky bylo, neoznamovat nic?“

Komov vstal, založil ruce za záda a zpražil Vanderhooseho takovým pohledem, jako by to byl jen bídný červ.

„Je vůbec možné, že byste to nechápal, Jakove?“ pronesl tentokrát už s neskrývaným podrážděním. „Loď starého, dávno vyběhlého typu, nikdo neví, kde se tu vzala, palubní deník je smazaný… Když odešleme hlášení v takovéto podobě,“ popadl ze stolu papír a zamával jím Vanderhoosemu před nosem, „Sidorov si řekne, že nechceme nebo nejsme s to provést expertizu samostatně. A ještě ke všemu je to pro něj práce navíc — ustavovat komisi, shánět lidi, odkopávat zvědavé povaleče… Sami se tak vmanipulujeme do komického, vyloženě hloupého postavení. Pomyslete sám, Jakove, v co se asi změní naše práce, když nám sem přivandruje banda zvědavých povalečů!“

„Hm,“ přikývl kapitán. „Jinak řečeno si nepřejete slet nepovolaných na našem úseku. Rozuměl jsem správně?“

„Přesně tak,“ pronesl tvrdě Komov.

Vanderhoose pokrčil rameny.

„Jak je libo… Zkusíme to…“ Na okamžik se zamyslel, vzal si od Komova text a připsal do něj několik vsuvek. „Co takhle — takhle by to nešlo? É er dva, základně,“ předrmolil rychle. „Ve čtverci sto dva objevena havarovaná pozemská loď typu Pelikán, registrační číslo to a to, v lodi nalezeny ostatky dvou kosmonautů, patrně muže a ženy, palubní deník zlikvidován, podrobnou expertizu,“ tady Vanderhoose zvýšil hlas a významně vztyčil ukazovák, „zahajujeme zítra. Co o tom soudíte, Gennadiji?“

Komov se několik vteřin zamyšleně pohupoval ze špiček na paty a zase zpátky.

„Proč ne,“ odtušil nakonec. „Udělejme to takhle. Musíme podniknout cokoli, jen aby nám do toho nestrkali nos. Udělejme to takhle.“ A kvapně velín opustil. Vanderhoose se otočil ke mně. „Stasi, odvysílej to, prosím tě. Nejvyšší čas pomýšlet na oběd, co o tom soudíš?“ Zvedl se a zádumčivým hlasem pronesl jednu ze svých tajemných vět: „Hlavně aby bylo alibi, nějaké ty mrtvolky už se najdou vždycky.“

Zašifroval jsem radiogram a odeslal ho ve spěšném impulsu. Nebylo mi právě nejlíp po těle. Před malou chvilkou, snad před minutou, se mi cosi zarylo do vědomí jako tříska a teď to tam vězelo a překáželo. Seděl jsem u radiostanice a zaposlouchal se. Jo, tohle je hned jiná, zaposlouchávat se, když víte, že na palubě je plno lidí. Kruhovou chodbou právě rychlým krokem prošel Komov. Ta jeho chůze je vždycky stejná — jako když někam chvátá, ale zároveň ví, že nijak spěchat nemusí, protože bez něj stejně nikde nic nezačne. A tohle — to nízko modulované hučení — to je Vanderhoose. Majka mu odpovídá a hlas už má zase normální, vysoký a nezávislý, asi už se uklidnila nebo se přinejmenším ovládá. A není tu ani ticho, ani prázdno, ani mouchy v pavučině… A já náhle pochopil, co to je, ta tříska: hlas umírající ženy v mé blouznivé halucinaci, a mrtvá žena ve zničeném hvězdoletu… Shoda okolností, jak jinak… Ale pěkně příšerňoučká, jen co je pravda.

Je to sice s podivem, ale spal jsem jako zabitý. Ráno jsem se jako obyčejně zvedl z lože o půlhodinku dřív než ostatní, zaběhl jsem do velína zkontrolovat, jak se mají k světu hošánci, a pak už jsem hupsnul do promrzlého písku dopřát si rozcvičku. Slunce ještě nad hory nevystoupilo, ale už bylo úplně světlo a velmi chladno. Chřípí nosu se slepovalo, řasy smrzaly dohromady a já ze všech sil komíhal rukama, ukázkově prováděl dřep za dřepem a vůbec spěchal, abych to měl co nejdřív z krku a mohl se vrátit na palubu. A neočekávaně jsem nedaleko od lodi zaznamenal Komova. Dnes jak vidno vstal dřív než já, někam si zašel a teď se vracel, přicházel od staveniště. Proti všem svým zvyklostem kráčel pomalu, jako by se zamyslel, a roztržitě se pošlehával nějakou větvičkou po stehně. Než jsem stačil rozcvičku dokončit, došel až ke mně a pozdravil. Pozdrav jsem opětoval a užuž jsem hodlal vklouznout zpátky do průlezu, ale on mě zarazil otázkou:

„Řekněte mi, Popove — když tu zůstanete sám, odcházíte někam od lodi?“

„Jak to myslíte?“ Spíš než otázka sama mě zarazil fakt, že Gennadij Komov považuje za možné tázat se takové nuly jako já na to, jak tráví svůj čas. Můj vztah ke Gennadiji Komovovi je dosti spletitý. Nemám ho dvakrát v lásce.

„Myslím to tak, jestli někam nechodíte. Dejme tomu k bažině. Nebo ke kopcům.“

Nenávidím ten příšerný zvyk, když s vámi někdo mluví a dívá se přitom kamkoli, jenom ne na vás. O případech, kdy je ten někdo pěkně zakutaný do kožichu s kapuci, kdežto vy na mraze drkotáte zuby jen v tenké teplákové soupravě, ani nemluvě. Jenže při tom všem uznávám, že Gennadij Komov je mistr nad mistry a formát, proto jsem si jen zimomřivě objal ramena a odpověděl:

„Ne. Beztak nemám času nazbyt. Na nějaké korzování není ani pomyšlení.“

Teprve v tomto okamžiku ráčil laskavě vzít na vědomí, že jsem promrzlý jak rampouch, zdvořile ukázal větvičkou na průlez a poznamenal: „Prosím. Je chladno.“ Ale v přechodové komoře mě vyslýchal dál:

„Co roboti? Roboti staveniště neopouštějí?“

„Jako kybeři?“ pořád jsem nechápal, kam míří. „Ne. Proč?“

„No, to já nevím… Třeba kvůli stavebním materiálům.“

Opatrně opřel větvičku o stěnu a začal si rozepínat kožich. A ve mně se zatím pomaličku rozhořívala nevole. Pokud nějak vyčenichal nějaké poruchy v mém kybersystému, tak to za prvé není jeho věc, a za druhé by mi to snad mohl říct přímo. Proč proboha takový výslech?

„Kybersoustavy tohoto typu,“ podotkl jsem co nejsušeji, „používají jako staviva takového materiálu, po němž jednotliví roboti právě šlapou. V daném případě je to tedy písek.“

„A kamení, že,“ dodal Komov ležérně a pověsil kožich na háček.

Chtěl mě popíchnout. Jenže do takových věcí se ani Komov nemá co plést a já si řekl, že se nedám:

„Samozřejmě. Může to být i kamení, když se kyberům namane.“

Poprvé za celou dobu mi pohlédl do očí.

„Obávám se, že jste mi nerozuměl, Popove,“ pronesl nad očekávání mírně. „Rozhodně se nechystám zasahovat do vaší práce. Jen si něco nemůžu srovnat v hlavě, a tak se obracím na vás, protože vy jste v tomto okamžiku jediný člověk, který mi může pomoct.“

Tak to je prosím jiná káva. Když se na mě jde po dobrém, reaguju taky tak.

„Přísně vzato jsou jim kameny k ničemu,“ vysvětlil jsem. „Včera soustava trochu zlobila, stroje poházely kameny po celé ploše. Bůhví, co z toho měly. Pak to samozřejmě zase uklidily.“