U snídaně mi Komov připadal nezvykle řečný. Řekl bych, že celou noc oka nezamhouřil, však ty oči měl celé rudé, tváře vpadlé, a přesto byl veselý a nanejvýš optimistický. Naléval se silným čajem a dělil se s námi o své dosavadní závěry a představy.

Pokud se mu dalo věřit, není už nejmenších pochyb o tom, že domorodci podrobili chlapcův organismus těm nejzásadnějším změnám. Osvědčili se jako podivuhodně odvážní a věci znalí experimentátoři: změnili chlapcovu fyziologii a zčásti i anatomii, nevídaně rozšířili aktivní oblast jeho mozku a také ho vybavili novými fyziologickými mechanismy, jejichž rozvinutí na bázi běžného lidského organismu je z hlediska současné pozemské medicíny prozatím zhola nemožné. Smysl těchto anatomických a fyziologických proměn je, zdá se, nabíledni — domorodci prostě usilovali o to, aby bezmocné lidské mládě přizpůsobili výrazně nelidským podmínkám existence v tomto světě. Zatím ovšem není zcela jasné, proč tak podstatným způsobem zasáhli do činnosti centrální nervové soustavy. Dalo by se samozřejmě usuzovat, že k tomu došlo jen náhodou a že máme co do činění s vedlejším účinkem zásahu do celé tělesné schránky Špunta. Stejně pravděpodobný však byl i předpoklad, že rezerv lidského mozku využili cílevědomě. Všelijakých hypotéz se nabízel celý vějíř. Mohli se například pokusit o uchování všech kojeneckých vzpomínek a dojmů proto, aby mu umožnili zpětnou adaptaci, kdyby se náhodou znovu dostal do lidské společnosti. A opravdu, Špunt se s námi sblížil nečekaně snadno, určitě mu nepřipadáme nijak příšerní ani zrůdní. Možné je i to, že Špuntova bezedná paměť a fenomenální citlivost jeho audioreprodukčního aparátu je také nechtěným výsledkem úprav a přestavby jeho mozku. Domorodci se mohli například pokusit o vybudování spolehlivé psychické komunikace se Špuntem — to, že se sami dorozumívají právě takto, je víc než pravděpodobné. Jak jinak vysvětlit takové jevy jako spontánně uvědomované odpovědi na otázky, které chlapec pokládal sám sobě, a totéž platí i o okamžitém plnění vědomých i bezděčných Špuntových přání. Tímto faktem lze patrně vysvětlovat i silné pouto, které ho váže k této oblasti planety i enormní nervové vypětí, které chlapci přinesl příchod lidí. Sám Špunt ovšem není s to vysvětlit, čím mu lidé tolik překážejí. Protože nepřekážíme jemu. Překážíme domorodcům. A tady někde bychom měli hledat odpověď na otázku, jací ti domorodci jsou.

Prostá logika nás nutí domnívat se, že domorodci jsou bytosti buď mikroskopické, nebo naopak gigantické — zkrátka nesouměřitelné s fyzickými proporcemi Špuntovými. Právě proto chlapec vnímá je samotné i veškeré jejich projevy jako živel, jako součást přírody, která ho už odmalička obklopuje. („Když jsem se ho zeptal na tykadla, dost lhostejně prohlásil, že je vidí poprvé v životě, ale že tady přicházejí věci, které vidí prvně, skoro každý den. Slova pro označení takových jevů jsme najít nedokázali.“) Komov osobně se přiklání k názoru, že domorodci jsou patrně jakési megaloorganismy, značně nepodobné jak humanoidním, tak nehumanoidním strukturám, s nimiž se člověk doposud setkal. Zatím o nich víme směšně málo. Viděli jsme gigantické konstrukce (nebo snad přirozené útvary?) za obzorem, jejichž vznik a zánik jednoznačně souvisí se Špuntovými návštěvami. Slyšeli jsme zatím neslýchané zvuky, jaké Špunt vydával, když nám popisoval svůj „domov“. Pochopili jsme, že zdejší civilizace se dopracovala mimořádně vysokého stupně rozvoje teoretických a praktických znalostí — stačí si uvědomit, v co dokázali změnit obyčejného malého človíčka. To je všechno. Málo je zatím dokonce i otázek, které jsme schopni položit, i když jsou to otázky zásadního významu: Proč domorodci Špunta zachránili a proč dodnes důsledně bdí nad jeho bezpečností, čím je tolik zaujal? Odkud znají lidi — a nejsou to ledajaké znalosti, rozhodně se orientují minimálně v základech jejich psychologie a sociologie… A proč se při tom všem tak úzkostlivě vyhýbají přímému kontaktu s lidmi? Jak se snáší jejich nesporně grandiózní úroveň znalostí s naprostou absencí sebemenších známek nějaké rozumné, cílevědomé aktivity? Nebo snad je dnešní zbědovaná tvář planety naopak důsledkem této činnosti? A to je vše, nač se můžeme a umíme tázat. On, tedy Komov, už si nějaké ty vývody dohromady dal, ale domnívá se, že vyslovovat je nahlas by bylo poněkud předčasné.

V každém případě není sporu o tom, že jde o objev prvořadého významu a že je nezbytné vytěžit z něj co možná nejvíc, ale pokud z něj chceme něco vytěžit, bez Špunta se neobejdeme. Už brzy by měla dorazit mentoskopická i další speciální technika. Tu dokážeme stoprocentně využít jen v tom případě, když nám Špunt bude plně důvěřovat, a co víc, bude pociťovat potřebu se s námi i nadále setkávat.

„Rozhodl jsem se, že dnes se sám kontaktu vyhnu,“ pronesl závěrem a odstrčil prázdnou sklenici. „Dnes je řada na vás, Stasi, vy mu ukážete svého Toma. Majo, vy si s ním zahrajete nějaké míčové hry a povozíte ho v glyderu. Hlavně žádný ostych, panstvo, chce to co nejveseleji a nejpřirozeněji. Představte si, že je to váš mladší sourozenec, takové zázračné dítě… A vy dneska budete muset do služby, Jakove. Koneckonců jste ji sám zřídil. Kdyby si Špunt náhodou našel cestu až k vám, nějak to překousněte a dovolte mu, aby vás tahal za licousy — ty mu vysloveně učarovaly. Já někam zalezu jako pavouk a budu vše skrytě sledovat a registrovat. Pro tento účel, mládeži, buďte tak laskavi a vybavte se třetím okem. Když se Špunt bude po mně ptát, řekněte mu, že přemýšlím. Zpívejte mu a promítněte mu nějaké filmy. Ukažte mu počítač. Vy mu, Stasi, vysvětlíte, jak funguje, zkuste s ním počítat o závod. Řekl bych, že tady se dočkáme překvapení… A hlavně ať se hodně ptá. Čím víc, tím líp… Na místa, přátelé, všichni na místa!“

Vyskočil a zmizel, dřív než jsme se stačili pořádně rozkoukat.

„Máte nějaké dotazy, kybertechniku?“ zeptala se Majka. Mrazivě, nebyla v tom ani špetka přátelské kolegiality. První slova, která za celé ráno pronesla. Dneska mě vlastně ještě ani nepozdravila.

„Ne, ubytovatelko,“ oplácel jsem jí stejnou. „Dotazy nejsou, ubytovatelko. Vidím vás dobře, neslyším vás vůbec.“

„Všechno je to pochopitelně úžasné a báječné,“ pronesl trochu zasněně Vanderhoose. „A licousů litovat nebudu. Jenže…“

„No právě,“ přidala se k němu Majka a vstala. „Jenže!“

„Chci jen říct,“ pokračoval Vanderhoose, „že včera dorazil radiogram od Gorbovského. Tím nejdelikátnějším způsobem, ale zcela nedvojsmyslně Komova žádal, aby kontakt neuspěchal. Znovu narážel na to, že by se k nám velice rád připojil.“

„Co na to Komov?“ zeptal jsem se.

Kapitán zaklonil hlavu, povískal si levý licous a přes nos si mě prohlédl.

„Komov se k tomu vyjádřil hodně spatra,“ řekl nakonec. „Samozřejmě jen v soukromí a ústně. Jinak odpověděl zhruba v tom smyslu, že děkujeme za radu.“

„No a dál?“ zahořel jsem zvědavostí. Moc jsem si přál aspoň jednou v životě vidět Gorbovského na vlastní oči. Zatím se mi taková možnost nenaskytla.

„To je všechno,“ pokrčil rameny Vanderhoose a taky vstal.

Vypravili jsme se s Majkou do arzenálu. Tam jsme vyhledali a narazili si na čela široké plastikové obruče s třetím okem — to jsou takové ty přenosné miniaturní televizní vysílače pro osamělé průzkumníky, s jejichž pomocí se na dálku předávají veškeré vizuální a akustické informace. Je to jednoduchá, ale moc praktická věcička, která se ve výbavě lodí řady ER objevila teprve nedávno. Museli jsme si s obručemi trošku pohrát, aby nás nemačkaly do spánků, nebo naopak nepadaly až někam na nos, anebo aby objektiv náhodou nezakryla kapuce. Po celou tu dobu jsem se překonával v duchaplnostech a všemožně Majku provokoval, aby mě utírala a odkazovala do patřičných mezí, zkrátka jsem se snažil být co nejklackovatější, abych alespoň mírně rozptýlil její chmury. Vše marno. Majka zůstávala dál zasmušilá jako bouřkové mračno a buď mlčela, nebo odpovídala jen jednoslabičně a na půl úst.