„Tak se to dovídej!“ požadoval Špunt. „Dovídej se to co nejrychleji. Proč to ještě nevíš? Řeknu ti to sám.

Byla to loď, jenže moc velká, větší než ta tvoje, to až teď se smrskla, ale byla velká. To víš sám. Pak to bylo takhle.“

Z interkomu se ozval srdcervoucí praskot a řinčení, a hned nato nesnesitelně vysokým hláskem zaječelo dítě. A skrze ten hřmot, skrz utichající třesk, rány, zvonění rozbíjeného skla zachroptěl mužský přerývavý hlas:

„Marri…Marri…Marri…“

Dítě usedavě plakalo, chvílemi se hlásek div nestrhl, a po jistou dobu se nic jiného neozývalo. Pak jsem zaslechl nějaký šramot a tlumený sten. Někdo se plazil po podlaze poseté úlomky a střepy, něco se rámusivě odkutálelo stranou. A zaúpěl bolestně známý hlas:

„Šuro… Kde jsi, Šuro… To je bolest… Co se stalo? Kde jsi? Nic nevidím, Šuro… Tak ozvi se přece! Je to strašná bolest! Pomoz mi, nic nevidím…“

To vše na pozadí neumlkajícího dětského pláče. Pak žena utichla a chvíli po ní utichlo i dítě. Popadl jsem dech, namáhavě polkl a zjistil jsem, že pěsti mám zaťaté tak křečovitě, až se mi nehty zarývají do dlaně. Čelisti mi ztuhly na kámen.

„Trvalo to dlouho,“ oznámil nám Špunt slavnostně. „Pláč mě unavil. Usnul jsem. Když jsem se probudil, byla stejná tma jako předtím. Třásl jsem se zimou. Chtěl jsem tolik jíst a tolik jsem si přál teplo, že se to udělalo.“

Interkom vyvrhl celou kaskádu zvuků — zvuků naprosto neznámých. Rovnoměrný, stále vzrůstající hukot, rychlý cvakot, občasné, jakoby soví houkání, připomínající ozvěnu, basovité brumlání na hranici slyšitelnosti, pískot, skřípění, bzukot, měděné údery, jakési popraskávání…Trvalo to dost dlouho, několik minut. Nakonec všechno naráz utichlo a lehce zadýchaný Špunt se rozhodl:

„Ne. Takhle bych vám to neřekl. Takhle bych vyprávěním strávil tolik času, jak daleko vidím. Co mám dělat?“

„A nakrmili tě? Zahřáli tě?“ zeptal se Komov tak, jako by ho to ani moc nezajímalo.

„Stalo se, co jsem chtěl. A od té doby všechno bylo tak, jak jsem chtěl. Dokud nepřiletěla první loď.“

„Hm… A co bylo tohle?“ zeptal se zase Komov a — alespoň jak já to slyšel — velmi zdařile napodobil zvukovou kaši, kterou jsme právě vyslechli.

Pauza.

„Aha, už ti rozumím,“ ozval se nakonec Špunt. „Vůbec ti to nejde, ale já ti porozuměl, jenže odpovědět neumím. Ty sám přece nemáš slova, kterými bys to pojmenoval. A to znáš víc slov než já. Dej mi slova. Už jsi mi dal hodně užitečných slov, ale žádné z nich se nehodí.“

Pauza.

„Jaké to bylo barvy?“ pokračoval Komov ve výslechu.

„Žádné. Barva — to je, když se díváš očima. Tam se nedá dívat očima.“

„Kde tam?“

„Tam, co žiju. Hluboko. V zemi.“

„A jaké je to tam na omak?“

„Nádherné,“ zvolal Špunt. „Spokojenost. Sssicilská žežulka. U mě doma je to nejlepší. A tak to bylo pořád, dokud nepřišli lidé.“

„Ty tam i spíš?“ nedával mu někam odbočit Komov.

„Já tam všechno. Spím, jím, přemýšlím. Tady si jen hraju, protože se rád dívám očima. A tam je na hraní málo místa. Jako ve vodě, ale ještě míň.“

„Ale ve vodě se přece nedá dýchat,“ namítl Komov.

„Proč by se nedalo? Dá se. I hrát se tam dá. I když je tam málo místa.“

Pauza.

„Už o mně víš všechno?“ zajímal se po chvíli Špunt.

„Ne,“ usadil ho tvrdě Komov. „Nedověděl jsem se o tobě nic. Přece vidíš, že nemáme společná slova. Nemáš třeba nějaká svoje?“

„Slova…,“ zauvažoval Špunt. „To je když se pohybuje ústy a pak je slyšet ušima. Ne, to je jen u lidí. Věděl jsem, že jsou slova, protože si pamatuju. Bim-bam-bram-boračka. Co je to? To nevím. Zato už vím, k čemu hodně slov je. Dřív jsem to nevěděl. Byla to jen taková hra, aby přišla spokojenost.“

„Zkusme to takhle,“ zachmuřil se Komov. „Teď už víš, co znamená slovo oceán. Ale oceán jsi přece viděl a znal i dřív. Jak jsi mu říkal!“

Pauza.

„Poslouchám,“ připomněl se Komov.

„Co posloucháš? Proč? Už jsem to řekl. Ale takhle se to slyšet nedá. To je uvnitř.“

„A nemohl bys to třeba ukázat?“ požádal ho Komov. „Máš tu kameny, pruty…“

„Kameny a pruty nejsou k tomu, aby se něco ukazovalo,“ vysvětlil Špunt, řekl bych, že dost popuzeně. „Kameny a pruty jsou proto, aby se přemýšlelo. Když je otázka těžká, mám kameny a pruty. Když nevíš, jaká je to otázka, tak mám listí. Je tu hodně všelijakých věcí. Voda, led — ten dobře taje, a proto se to…“ Odmlčel se. „Nemám slova,“ oznámil nakonec. „Věcí je hodně. Vlasy… a mnoho takových, pro které nemám slova. Ale to všechno mám tam, co bydlím.“

Ozval se táhlý, zkormoucený povzdech. Asi Vanderhoose.

Vtom se ozvala taky Majka:

„A co když pohybuješ obličejem? Co to znamená?“

„Mam-ma…,“ zamroukal jemným kotěcím hláskem. „Tvář, ruce, tělo,“ pokračoval hlasem Majky, „to jsou také věci k přemýšlení. Těch věcí je hodně. Jmenoval bych je dlouho.“

Pauza.

„Co teď?“ zeptal se. „Už jsi to vymyslel?“

„Vymyslel,“ odpověděl Komov. „Vezmeš mě k sobě. Rozhlédnu se tam, a hned budu vědět hodně. Možná dokonce všechno.“

„Už jsem o tom přemýšlel,“ odpověděl Špunt. „Vím, že chceš ke mně. Já chci taky, ale nejde to. To je taky otázka! Když chci, tak jde všechno. Jenže u lidí to neplatí. Nechci, aby byli, a oni jsou stejně. Chci, abys ke mně přišel, ale nejde to. Lidi jsou pohroma.“

„Rozumím,“ přikývl Komov. „Tak tě vezmu s sebou k nám. Chceš?“

„Kam?“

„K nám. Tam, odkud jsem přišel. Na Zemi, kde žijí všichni lidé. To je taky způsob, jak se o tobě dovědět všechno, a dost rychle.“

„Ale to je přece moc daleko,“ namítl Špunt. „Nebo jsem ti nerozuměl?“

„Ano, je to moc daleko,“ souhlasil Komov. „Ale moje loď…“

„Ne!“ skočil mu příkře do řeči Špunt. „Ty nerozumíš. Nemůžu daleko. Nemůžu ani trochu daleko a moc daleko nemůžu už vůbec. Jednou jsem si hrál na krách. Usnul jsem. Probudil jsem se strachy. Byl to velký strach, hrozný. Dokonce jsem se rozkřičel. Fffragment! Kra odplula od břehu a já viděl jen vrcholky hor. Myslel jsem, že oceán spolkl zemi. Samozřejmě jsem se vrátil. Moc jsem to chtěl, a kra hned vyplula zpátky ke břehu. Ale teď už aspoň vím, že daleko nemůžu. Nešlo jen o to, že jsem se bál. Bylo mi zle. Jako z hladu, jenže mnohem hůř. Ne, k tobě nemůžu.“

„No tak dobrá,“ uklidnil ho Komov nuceně veselým tónem. „Asi už tě stejně přestalo bavit pořád odpovídat a mluvit. Vím, že rád pokládáš otázky. Ptej se a já zase budu odpovídat.“

„Ne,“ nesouhlasil Špunt. „Mám pro tebe hodně otázek. Proč padá kámen? Proč je prstů deset a přitom k počítání stačí jeden? Mnoho otázek. Ale teď se ptát nebudu. Teď je špatně. Ty nemůžeš ke mně, já nemůžu k tobě, nemáme slova. To znamená, že všechno se o mně zase nedovíš. Šššaráda! To znamená, že nemůžeš odejít. Moc tě prosím, přemýšlej, co s tím dělat. Pokud neumíš sám přemýšlet, ať za tebe přemýšlejí ty stroje, co jim to jde miliónkrát rychleji. Odcházím. Když mluvíš, nic mě nenapadá. A ty přemýšlej co nejrychleji, protože je mi hůř než včera. A včera mi bylo hůř než předevčírem.“

Zahřměly valící se kameny. Vanderhoose zase táhle a zničeně vzdychl. Než jsem stačil okem mrknout, Špunt už se jako vítr hnal přes staveniště ke kopcům. Viděl jsem ještě, jak přeskočil přistávací plochu a najednou zmizel, jako by tu nikdy nebyl. A ve stejném okamžiku jako na povel zmizela pestrobarevná tykadla za hřebenem.

„Tak,“ řekl Komov. „Nedá se nic dělat. Jakove, prosím vás, vy připravíte radiogram pro Sidorova. Ať sem to požadované zařízení přece jen pošle. Už vidím, že bez mentoskopu to nepůjde.“

„Dobrá,“ souhlasil Vanderhoose. „Ale na jedno bych vás rád upozornil, Gennadiji… Za celou rozmluvu se dnes zelená nerozsvítila ani jednou.“

„To jsem viděl,“ ujistil ho Komov.

„Uvědomujete si, že prakticky neustále jsme registrovali jen výrazně negativní emoce?“

Komovovu odpověď jsem nezaslechl.

Proseděl jsem na stanovišti SAP celý večer a vydržel jsem tam až do půlnoci. Za celou tu dobu se Špunt ani neukázal. Tykadla taky ne. A Majka taky ne!