Neurazil jsem se. Viděl jsem, že Majka nemá žádné podstatné námitky v záloze a taky jsem cítil, že se upřímně trápí.

„Tebe zase pronásledují nějaké předtuchy, viď,“ řekl jsem. „Jenže stejně jako my si přece musíš uvědomovat, že Špunt je naše jediná nitka, která nás spojuje s tou neviditelnou společností. Když se Špuntovi nebudeme líbit, když si ho nezískáme…“

„No právě,“ přerušila mě. „Přesně o tohle mi jde. Ať si Komov říká a podniká, co chce, vždycky z toho na povrch leze jeho jediný zájem — kontakt! Vše obětujme ve jménu velkého cíle — vertikálního pokroku!“

„A jak by se tedy podle tebe měl chovat?“ zeptal jsem se.

Trhla ramenem.

„Nevím. Třeba by to snad mohl zkusit tak, jako to dělá Jakov… Ten je v každém případě jediný z vás tří, který se Špuntem mluví aspoň trochu lidsky.“

„Nezlob se na mě,“ zareagoval jsem dost dotčeně, „ale kontakt na licousové úrovni, to je snad…“

Nedomluvil jsem, ona taky nic neříkala a měli jsme jeden na druhého pěknou pifku. Majka s přehnanou pílí a důkladností kroutila knoflíky a čmárala černým křížem po zasněžených tesácích horského hřebene.

„Kruci tak už se přiznej,“ zaútočil jsem znovu. „Ty snad ani nechceš, aby se kontakt podařil!“

„Ale chci, proč bych nechtěla,“ namítla bez špetky entuziasmu. „Přece jsi viděl, jak mě potěšilo, když jsme poprvé pochopili co a jak… Ale když jsem potom poslouchala ty vaše hovory se Špuntem… nevím nevím. Možná je to proto, že jsem ještě nikdy u žádného kontaktu nebyla… Všechno jsem si to představovala jinak.“

„Ne,“ nesouhlasil jsem s ní. „O to teď nejde. Já už asi tuším, co se v tobě odehrává. Ty si prostě nedáš vzít, že je to člověk…“

„To už jsi říkal.“

„Ale ne, nech mě domluvit Ty si pro sebe pořád zdůrazňuješ to, co je v něm lidské. Tak ho jednou zkus brát z druhé strany. A to klidně ponechám stranou jeho mimikry, fantomy a kdovíco ještě — co má s námi společného? Do jisté míry snad vnější podobu, vzpřímenou chůzi… Dejme tomu hlasivky… A dál? Dokonce i svalstvo má vyvinuté po svém, přestože by se mohlo zdát, že to je záležitost genetiky. Tebe prostě mate, že umí mluvit… O tom není sporu, mluví báječně… Jenže ty si pořád neuvědomuješ, že právě to ho nám spíš vzdaluje! Nikdo z lidí není schopen naučit se mluvit během čtyř hodin. A on přitom nezvládl jen běžnou slovní zásobu, ale i intonaci, výslovnost, frazeologii… Je to stvůra, abys věděla! A ne člověk. Je to mistrovský padělek! Jen si to uvědom: Pamatovat si, co se s tebou dělo v kojeneckém věku, a možná — kdo to může vědět — i v prenatálním stavu, v lůně matčině… Copak to je lidské? Viděla jsi někdy androidy? Samozřejmě ne, kdežto já je viděl!“

„No a co?“ odsekla ponuře.

„Co, co! To, že teoreticky ideální android může být postaven jedině na bázi člověka. Bude to supermyslitel, supersilák, supercitlivá duše, supercokoli včetně superčlověka jako takového — ale člověk to nebude…“

„Jestli se nemýlím, chtěl bys mi tu navykládat, že si ho domorodci přestavěli na androidního robota, že?“ ironizovala Majka.

„Ale ne!“ zvolal jsem téměř v zoufalství. „Jen tě chci přesvědčit, že vše lidské je v něm nahodilé, je to prostě vlastnost výchozího materiálu… a že proto není třeba propadat sentimentálním splínům. Představ si to tak, že vyjednáváš s těmi barevnými obrklacky za obzorem…“

Majka mě najednou chytila za rameno a polohlasně upozornila:

„Dívej, on se vrací.“

Přizvedl jsem se ze země a pohlédl na obrazovku. Od bažiny rovnou k lodi rychle komíhaje nohama pelášila zkřivená postavička. Po zemi před Špuntem se zmítal krátký černofialový stín, špinavá kštice rozstřikovala ryšavé odlesky. Spěchal. Dlouhýma rukama tiskl k břichu cosi jako velký pletený koš vrchovatě naplněný kamením. Musel být příšerně těžký.

Majka stiskla tlačítko interkomu.

„Komove, tady stanoviště SAP. Špunt se blíží.“

„Rozumím,“ ozval se ihned Komov. „Jakove, na místo… Popove, vy Glumovovou nahradíte na stanovišti SAP! Majo, do jídelny!“

Neochotně vstala.

„Jen běž, běž,“ pobízel jsem ji škodolibě. „A prohlídni si ho pěkně zblízka, ty nádobo žalu!“

Prskla jako kočka a zmizela. Posadil jsem se na její místo. Špunt už byl docela blízko. Zpomalil krok, zadíval se na loď a ve mně stejně jako poprvé vyklíčil dojem, že se mi dívá přímo do očí.

Tentokrát jsem to sledoval od samého počátku — nad hřebenem, na šedofialovém nebi najednou z ničeho vznikla ta obludná tykadla obludného hmyzu — jako by je někdo vyvolal z nebytí. Stejně jako předtím se velebně prohýbala, zachvívala, chvílemi taky zkracovala. Napočítal jsem jich šest.

„Stanoviště SAP!“ ozval se Komov. „Kolik je na obzoru knírů?“

„Šest!“ hlásil jsem. „Tři bílé, dva červené a jeden zelený.“

„Tak vidíte, Jakove,“ řekl Komov, „je v tom přísná zákonitost. Tykadla vylétnou k nebi, jen když jde Špunt k nám.“

Vanderhooseho tlumený hlas opáčil:

„Skláním se před vaší jasnozřivostí, Gennadiji, ale i přesto prozatím považuji službu na SAP za nevyhnutelnou.“

„Na to máte právo,“ konstatoval suše Komov. „Majo, vy se posaďte sem…!“

Ohlásil jsem:

„Špunt mi zmizel v mrtvém prostoru. Táhne s sebou obrovskou lýkovou mošnu se šutry.“

„Rozumím,“ odpověděl Komov. „Tak se připravíme, kolegové.“

Byl jsem rázem jedno velké ucho a o to víc jsem sebou škubl, když z interkomu zahřměl rozsýpavý rachot. Prostě mi hned nedošlo, že Špunt vyvalil na podlahu všechen svůj náklad najednou. Slyšel jsem jeho mocný dech — a vtom nefalšovaný kojenecký hlásek zamňoukal:

„Mam-ma!“ A ještě jednou. „Mam-ma!“

Načež se celou lodí rozlehl už důvěrně známý zalykavý pláč ročního caparta. Tak známý — aspoň pro mě — že se ve mě cosi málem utrhlo, a ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, co se stalo: Špunt spatřil Majku. Netrvalo to ani půl minuty, pláč ustal, jako když utne, znovu zarachotilo kamení a Komovův hlas dělně spustil:

„To je ta otázka. Proč mě všechno tak zajímá? Všechno tady kolem. Proč se ve mně pořád rodí otázky? Vždyť se mi z nich dělá nanic — dvacet otázek denně. Snažím se před nimi nějak chránit — běhám, celý den běhám, nebo plavu — ale nepomáhá to. A já začínám přemýšlet. Někdy přichází odpověď. To je spokojenost. Někdy přichází mnoho odpovědí, nemohu si vybrat. To je nespokojenost. Někdy odpověď nepřichází. To je neštěstí. Hrozně to svědí… Šššaráda. Nejdřív jsem si myslel, že otázky plynou z nitra. Jenže jsem chvíli popřemýšlel a pochopil jsem, že vše, co přichází zevnitř, mi musí přinášet spokojenost. Znamená to snad, že otázky přicházejí zvenčí? Je to tak? Přemýšlím jako ty. Ale pokud je to tak — kde tedy leží, kde visí, kde je jejich sídlo?“

Ticho. A zase Komovův hlas, tentokrát však opravdu z úst pravoplatného majitele. Rozdíl jsem téměř nepozoroval, obě promluvy se lišily snad jen tím, že Komov nehovořil tak úsečně a jeho hlas zněl méně ostře. Prostě se to dalo rozlišit, když člověk věděl, co se to tu odehrává.

„Na tvou základní otázku bych mohl odpovědět už teď,“ odvětil xenopsycholog pomalu, „ale bojím se, abych se nezmýlil, bojím se odpovědět chybně nebo nepřesně. Až o tobě budu vědět všechno, nebude takové nebezpečí hrozit.“

Pauza. Po podlaze zaskřípěly posouvané kameny.

„Fffragment!“ opáčil Špunt. „Ale tady je další otázka. Kde se berou odpovědi? Donutil jsi mě myslet. Vždycky jsem se domníval, že když je odpověď, je to spokojenost, a když odpověď nepřichází, je to nespokojenost. Říkal jsi mi, jak přemýšlíš ty. Tak jsem vzpomínal a vzpomněl jsem si, že takhle taky často přemýšlím, a často se dostavuje odpověď. Vidím ji, jak přichází. Tak připravuji objem pro kameny. Takovýhle.“ „Koš,“ napověděl Komov. „Ano, koš. Jeden prut obejme druhý, druhý obejme třetí atakdále — až je z toho koš. A je vidět, jak koš je. Ale mnohem častěji přemýšlím,“ znovu zarachotilo kamení, „a odpověď přede mě spadne hotová. Byla tu hromada prutů — a najednou hotový koš. Proč?“

„I na tuto otázku ti budu schopen odpovědět, až o tobě budu vědět všechno,“ řekl Komov.