Ještě jednou se rozloučili.

Seděl jsem dál jako myška a bezmyšlenkovitě civěl na panoramatickou obrazovku. Za mými zády už se neozýval jediný zvuk. Minuty se vlekly nesnesitelně pomalu. Z přání otočit se mi zkameněl krk a píchalo mě pod lopatkou. Bylo mi dokonale jasné, že Komov je zdeptán. Protože sám jsem si připadal zadupán do země. Hledal jsem odpověď za Komova, ale v hlavě mi jako jehla na staré desce přeskakovalo stále totéž: No a co má být, že tu byli Poutníci? To je toho, nějací Poutníci. Já sám jsem třeba taky tak trochu Poutník…

Najednou se Komov zeptal:

„No a vy? Jaký na to máte názor vy, Stasi?“

Div jsem bez rozmyslu neplácl: „Prosím vás, na nějaké Poutníky se můžem klidně to…,“ ale včas jsem se opanoval. Abych si nezadal, poseděl jsem ještě vteřinku ve stále stejné poloze, a teprve pak jsem se i s celým křeslem otočil. Komov s bradou usazenou na propletených prstech sledoval pohaslou obrazovku vizoru. Oči měl zpola zavřené, ústa téměř truchlivá.

„Asi budeme muset čekat…,“ řekl jsem. „Co jiného…? Protože Špunt už asi nepřijde… a když ano, tak si dá načas…“

Komov pohnul koutkem úst.

„Copak Špunt, ten přijde. Na to se příliš rád ptá… Víte, kolik už teď musí mít připraveno nových otázek?“

Bylo to téměř slovo od slova totéž, co v jídelně vykoumal Vanderhoose.

„V takovém případě by možná…,“ zabručel jsem nerozhodně, „by možná bylo lepší opravdu…“

Co já k tomu mohl říct? Co mohl po Komovovi a po samotném Gorbovském říct řadový kybertechnik, stár dvacet let, praxe v terénu šest a půl dne — možná vcelku obstojný, pracovitý, snaživý, se zájmem o věc atakdále, ale zároveň nutno říct rozumu nepříliš pronikavého, takový prosťáček a polovzdělanec…

„Možná,“ přikývl unaveně Komov. Zvedl se a šoupaje podrážkami o podlahu se odšoural k východu, ale na prahu se ještě otočil. Jeho obličej se stáhl do trpitelského šklebu. Téměř vykřikl: „Copak nikdo z vás nechápe, že Špunt je jediný případ, případ v podstatě nemožný, a proto jediný a poslední svého druhu? Něco takového se už nikdy nestane. Rozumíte? Nikdy!“

Odešel a já zůstal sedět tváří k vysílačce a zády k panoramatické obrazovce. Nikdy…! No jistě, už nikdy. Proč se v tom takhle plácáme? Chudák Komov, chudinka Majka, chudák Špunt… Kdo z nich je asi největší chudák? Nezbývá, abychom odtud opravdu odešli. Špuntovi se uleví, Majka půjde studovat pedagogiku, takže nejvíc asi zkusí Komov. Něco takového se snad ani nedá vymyslet — badatel narazí, a osobně narazí! na superunikátní možnost své vývody experimentálně doložit, a najednou je všechno napadrť. Najednou se právě Špunt, který se měl stát věrným pomocníkem, neocenitelným prostředníkem, hlavním beranidlem, drtícím všechny nesnáze a překážky, sám mění v překážku největší… Otázku přece nemůžeme stavět podle principu „Špuntova budoucnost, nebo vertikální pokrok lidstva?“ … Je to taková logická rošťárna, něco jako Zenónovy aporie. Nebo v tom není protimluv? A opravdu je otázku třeba stavět takto? Lidstvo je přece jenom… Zamyšleně jsem se otočil tváří k panoramatické obrazovce, roztržitě na ni pohlédl — a jen jsem vyhekl. Všechny ty kardinální problémy mi okamžitě vypadly z hlavy.

Uragán se docela utišil. Celá krajina zbělala sněhem a jinovatkou, ale důležitější bylo, že hned vedle lodi, těsně na okraji zorného pole našich kamer někdo byl a já už věděl, že je to Špunt, osamělý, drásaný na kusy mezi dvěma civilizacemi, a nemůže se odhodlat k tomu, aby vstoupil…

Cvalem jsem vyrazil na chodbu. V přechodové komoře jsem automaticky popadl kožich, ale hned jsem ho zase odhodil, celým tělem nalehl na blánu a doslova vypadl ven. Špunt už tam nebyl. Hlupák Tom rozsvítil návěst a dožadoval se pokynů. Všechna ta bělost mihotala v rozechvělém světle polární záře. Jen těsně u průlezu se pod mýma nohama černal nějaký kulatý předmět. Chvilku mi trvalo, než jsem se přiměl sklonit se k němu.

Byl to náš míč. A na míč někdo narazil obruč se třetím okem. Objektiv byl vymlácený a celá čelenka vypadala tak, jako by se dostala doprostřed kamenopádu.

A na sněhové duchně nikde ani stopy.

Volá mi pokaždé, když si chce popovídat.

„Ahoj, Stasi,“ řekne vždycky. „Podebatujem? Co ty na to?“

Na spojení máme vyhrazeny čtyři hodiny denně, ale rozvrh zásadně nedodržuje. Neuznává ho. Volá mě, když spím, když sedím ve vaně, když pomáhám ostatním, kteří do posledního šroubku rozebírají družici Poutníků… Ale nezlobím se. Na něj se ani zlobit nemůžete.

„Ahoj, Špunte,“ ozývám se. „To víš, že podebatujem.“

Mhouří se jakoby spokojeností a pokládá standardní otázku.

„Teď jsi opravdický, Stasi? Nebo je to tvůj obraz?“

Ujišťuji ho, že jsem to já osobně, Stas Popov jako takový. Už mnohokrát jsem se mu snažil vysvětlit, že fantomy vytvářet neumím, a on to zřejmě už dávno pochopil, ale otázka zůstává. Možná jen tak žertuje, možná si jinak naše tradiční uvítání neumí představit, a možná se mu prostě líbí slovo fantom. Těch oblíbených slov má přece plno — fantom, fenomenální, bim-bam-bram-boračka…

„Proč oko vidí?“ začíná.

Vysvětluju mu, proč oko vidí. Pozorně mi naslouchá a co chvíli se citlivými prsty dotýká vlastních očí. Umí úžasně poslouchat, i když už zanechal svého někdejšího zvyku klepat se při každém větším překvapení jako šílenec — a já v něm neustále pociťuju zvláštní zápal, skrytou, nespoutanou vášeň, nepopsatelný a pro mě žel nedostupný všeobjímající jásot z poznávání.

„Fenomenální!“ chválí mě, když skončím. „Špačíček. Promyslím si to a pak se tě zeptám znovu…“

Mimochodem, ty jeho osamělé meditace nad vyslechnutým (zběsilý tanec lícních svalů, spletité ornamenty z listí, kamenů a prutů) ho někdy přivádějí k velice podivným závěrům. Třeba teď: „Poslyš, a jak se přišlo na to, že lidi přemýšlejí hlavou?“ Značně mě to vyšinuje z kolejí a začínám katastrofálně plácat. Poslouchá mě stejně pozorně jako kdykoli jindy a já se postupně dostávám na hladinu, nahmatávám pevnou půdu pod nohama, všechno vlastně běží hladce, oba jsme, zdá se, spokojeni, ale když zdárně dospěju ke konci, usadí mě:

„Ne. To je příliš konkrétní. To platí jen někdy a jen někde. Když přemýšlím hlavou, tak proč nikdy nemůžu přemýšlet bez rukou…?“

Cítím, že se dostáváme na tenký led. Centrum mi kategoricky zakázalo jakékoli rozmluvy, které by nějak mohly směřovat k problémům souvisejícím s domorodci. Vyhnout se takovým obratům v dialogu stoprocentně není možné a v poslední době jsem si všiml, že Špunt velmi nelibě a bolestně nese dokonce i své vlastní poznámky o způsobu života, který vede. Že už by sám začal něco tušit. Kdoví. Už několik dní čekám, až se přímo zeptá. Přeji si tu otázku, a bojím se jí…

„Proč vy můžete a já ne?“

„To ještě pořádně nevíme,“ přiznávám se a opatrně dodávám. „Je tu i předpoklad, že vlastně nejsi tak docela člověk…“

„A co je to potom člověk?“ zaskočí mě okamžitě. „Co je to člověk docela?“

Zatím si jen velice mlhavě umím představit, jak mu na takovou otázku odpovědět, a slibuji mu, že si o tom promluvíme při našem příštím setkání. Udělal ze mě hotového encyklopeda. Někdy musím informace polykat celý den a taky se snažit nějak je strávit. Pracuje pro mě VCI, pracují pro mě největší kapacity ze všech oblastí vědění a já mám právo kdykoli se s kýmkoli z těchto lidí spojit a žádat je o vysvětlení — jak je to s modelováním P-abstrakcí, s látkovou výměnou u abissálních forem života či se základní metodikou výstavby šachových úloh…

„Vypadáš nějak unaveně,“ řekl mi soucitně.

„Ale ne,“ uklidňuju ho, „to se dá vydržet.“

„Překvapuje mě, že se tak snadno unavíš,“ zamyslel se. „Nevím čím to je, ale já se neunavím nikdy. Co to vlastně je, ta únava?“

Nadechuji se opravdu zhluboka a pohotově vysvětluju, co je to únava. Poslouchá mě a rozkládá před sebou kamínky, jež pro něj opracoval starý dobrák Tom, který jim propůjčil podobu krychlí, hranolů, koulí, kuželů a dalších geometrických tvarů. V okamžiku, kdy končím, stojí před Špuntem složitá konstrukce, která rozhodně nic konkrétního nepřipomíná, a přesto je po svém harmonická, zvláštně smysluplná.