K sestavení menu jsem tentokrát nepotřeboval ani půl hodiny. Byla to krušná půlhodinka, ale udělal jsem, co bylo v mých silách. Pak jsem uvedl do provozu kuchaře, vtloukl mu do elektronické paměti všechny chody a šel jsem se podívat, jakpak se snaží hošánci.

Už od prahu velína jsem viděl, že mám na krku mimořádku. Všechny tři provozní monitory se automaticky zapnuly a signalizovaly beznadějný klid. Přiběhl jsem k hlavnímu pultu a spustil i panoramatickou obrazovku. Krve by se ve mně nedořezal. Staveniště bylo prázdné. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo. Ba co víc, zatím jsem neslyšel, že by se něco podobného vůbec stát mohlo. Zakroutil jsem hlavou a vrhl se k východu. Kybery někdo někam odvedl… Bludný meteorit… Klepl Toma do kostrče… Nebo se splašil program… Ale to je vyloučeno! Vřítil jsem se do přechodové komory a strhl z věšáku kožich. Ruce mě neposlouchaly, nemohly najít rukávy, spony jako by se přestěhovaly na docela jiná místa a zatímco jsem s tím zlořečeným kusem oděvu zápolil jako kdysi baron Prášil se svým kožichem, před očima už se mi vznášela přímo pekelná vidina: kdosi infernální a nemyslitelný odvádí mého Toma jako pejska a oba zbylí kybeři stejně jako on pokorně lezou do mlhy, do dýmnatého třasoviska, noří se do hnědé břečky a mizí navždy. Zběsile jsem kopl do blány a vyskočil ven.

Všechno mi před očima plavalo. Kybery jsem našel v pořádku, hned vedle rakety. Shlukli se u nákladního vchodu, všichni tři, a nenápadně se přetlačovali, jako by se každý z nich snažil vniknout dovnitř jako první. Bylo to nepředstavitelné, příšerné. Vypadalo to na pokus co nejrychleji zmizet, ukrýt se před něčím, zachránit se… Takovýto jev ze světa sekundární přírody — mám na mysli robota, který se zbláznil — je sice znám, ale vyskytuje se jen hodně vzácně, kdežto o splašeném stavebním robotu jsem neslyšel ještě nikdy. Nervy už jsem ovšem měl tak vybičované, že bych byl ochoten uvěřit i tomu. Nestalo se nic. Když mě zpozoroval Tom, přestal sebou cukat a rozsvítil návěst Cekám na pokyny. Se vší rozhodností jsem mu ukázal: Vrátit se na místo a pokračovat v plnění programu! Poslušně zařadil zpátečku, otočil se a odjel na své místo, na staveniště. Jack a Rex ho přirozeně následovali. A já dál postával vedle průlezu, v hrdle mi vyschlo, kolena zeslábla, takže jsem měl co dělat, abych si nesedl.

Nesedl jsem si. Pomalu jsem se dával do pořádku. Kožich jsem měl zapnutý nakřivo, uši mi mrzly, na tvářích a čele rychle stydl pot. Rozvážně, s uvědomovanou snahou kontrolovat veškeré pohyby jsem si otřel z obličeje pot, pořádně se zapnul, kapuci jsem si stáhl hluboko do čela a nasadil jsem si rukavice. Člověk se obyčejně stydí přiznat si něco takového, ale mě se zmocnil strach. On už to vlastně nebyl strach jako takový, jen zbytky prožitého šoku smíšené se studem. Kybertechnik, který se polekal vlastních kyberů… Rázem mi bylo nade vše jasné, že o tomhle případu se nikdy a nikomu nezmíním ani slůvkem. Proboha, vždyť mně se z toho až rozklepaly nohy, ještě teď je mám jako z vaty, a ze všeho na světě bych si býval nejvíc přál, abych se mohl vrátit zpátky na palubu a klidně a metodicky si celou událost nechat projít hlavou. V klidu se podívat do příruček. Jenže mám-li být opravdu upřímný, spíš se prostě bojím k hošánkům třeba jen přiblížit…

Pln odhodlání jsem zapíchl ruce do kapes a vykročil ke staveništi. Hošánci pracovali jako z partesu. Tom — jak jinak — se mě zdvořile tázal na další instrukce. Jack zpracovával základy dispečinku, jak mu koneckonců ukládal program, zatímco Rex kličkoval po dokončené části přistávací plochy a věnoval se čištění. Ano, s programy musí být něco v nepořádku. Kdo sem mohl naházet ty kameny? Ty tu předtím nebyly, k čemu taky, stavebního materiálu je přece kolem dost. Ano, co se Tom zastavil, tak dělali dobrou hodinu něco docela jiného, než měli. Navíc se po ploše povalují nějaké klacky nebo co to je… Sehnul jsem se, jeden ten pahýl zvedl a prošel jsem se sem a tam, popleskávaje se jím po lýtku. Neměl bych je zastavit hned teď, dokud je čas, nečekat na předepsanou lhůtu a pustit se do pravidelné údržby rovnou? Sakra, to snad není možné, že bych sám zvoral něco v programech! Člověku to nejde na rozum… Odhodil jsem klacek na hromadu kamenů posbíraných Rexem, otočil se a vrátil jsem se na palubu.

Po další dvě hodiny jsem byl silně zaneprázdněn, tak zaneprázdněn, že jsem si nevšímal ani prázdna, ani ticha. Pro začátek jsem to konzultoval s Hansem a Vadikem. Hanse jsem vzbudil a ten v rozespalosti jen bručel a těžko srozumitelně mumlal jakési nehoráznosti o dešti a nízkém tlaku. Užitek z toho pro mě přirozeně neplynul žádný. Vadika jsem musel dlouho přesvědčovat, že nežertuju a nedělám si z něj dobrý den. Bylo to o to nesnadnější, že mě neustále dusil drobný hysterický smích. Nakonec jsem mu přece jen pracně vštípil, že mi není do šprťouchlat a ten smích že pramení z něčeho docela jiného. Taky se umravnil, zvážněl a oznámil mi, že i jeho šéfkyber se čas od času spontánně zastaví, ale na tom snad není nic tak divného — je horko, kybeři pracují na doraz a soustava se ještě nestačila řádně adaptovat. Nebylo by možné, že v mém případě je celý problém způsoben extrémním chladem? Možné by to samozřejmě bylo, ale já přísně vzato doufal, že Vadik nebude formulovat otázky, nýbrž mi to rovnou vysvětlí. Vadik se tedy spojil s hlavinkou Ninon z ER-8, posoudili jsme tento předpoklad v triu, na nic jsme nepřipadli a hlavinka Ninon mi poradila, abych se spojil s hlavním kyberinženýrem základny, který zná tuto řadu stavebních kybersoustav jako své boty, však je málem jejich tvůrce. Inu, tohle všechno jsem pochopitelně věděl taky, jenže se mi ani trochu nezamlouvalo, že bych se k hlavnímu inženýrovi s prosíkem obracel už třetí den samostatné práce, a ještě k tomu v situaci, kdy nemám pohromadě jedinou, slovy jedinou trochu rozumnou hypotézu!

A tak jsem se prostě posadil ke svému pultu, roztáhl před sebou schéma programu a začal v něm poctivě šťourat a hrabat. Musím rovnou říct, že jsem na žádný defekt nenarazil. Za onu část programu, kterou jsem sestavoval sám, jsem byl ochoten dát ruku do ohně rovnou, a teď jsem byl odhodlán přívažkem přihodit i vlastní dobré jméno. Horší už to bylo s typizovanými blokovými poli. Mnohá z nich jsem znal jen zběžně, a kdybych chtěl každé krok za krokem zkontrolovat taky, určitě bych narušil stanovený harmonogram prací. Proto jsem se rozhodl pro kompromis.

Odpojil jsem všechny okruhy, které jsem zatím nepotřeboval, jednotlivé fáze jsem maximálně zjednodušil, a co se dalo, jsem převedl na ruční ovládání. Když už jsem málem stiskl tlačítko s nápisem START, zničehonic jsem si uvědomil, že během takové půlhodinky už poněkolikáté slyším cosi — cosi naprosto šíleného, naprosto nemístného a neuvěřitelně známého.

Plakalo dítě. Někde daleko, na druhém konci lodi, za mnoha dveřmi, plakalo bezútěšně, zoufale a přerývavě, asi nějaké batole. Ještě maličké, docela malé. Možná tak roční. Pomalu jsem zvedl dlaně a přitiskl si je k uším. Pláč utichl. S dlaněmi na uších jsem vstal. Přesněji řečeno jsem zjistil, že zřejmě už dost dlouho stojím na nohou, tisknu si uši, košile se mi lepí k zádům a spodní čelist sama od sebe ochable klesla. Zaklapl jsem ústa a opatrně oddálil dlaně od ušních boltců. Pláč nikde. Zase jen to normální zatracené ticho, jen v neviditelném koutě zvonila moucha zamotaná do pavučiny. Vytáhl jsem kapesník, pomalu ho rozložil a pečlivě si otřel čelo, tváře i zátylek. Pak jsem ho stejně pomalu začal skládat a přitom jsem přešel tam a zpátky podél pultu. Veškeré myšlenky mi z hlavy unikly. Zaklepal jsem klouby prstů na plášť počítače a zakašlal jsem. Všechno v pořádku, to jsem slyšel. Vrátil jsem se ke křeslu — a vtom se dítě rozplakalo znova.

Jak dlouho jsem stál jako solný sloup a poslouchal, to nevím. Nejstrašnější bylo, že jsem ho slyšel úplně zřetelně. Dokonce jsem si uvědomoval, že to už není neartikulované, neoduševnělé kňourání novorozeněte ani dotčený řev čtyř či pětiletého caparta — to kvílelo a zalykalo se mrně, které ještě neumí chodit ani mluvit, ale už to není kojenec. Mám takového synovečka, je mu něco přes rok…