V nastalém tichu Komov povstal.

„Čeká nás dost práce,“ oznámil. „Zítra ráno se Špunt chystá vykonat u nás oficiální návštěvu.“

Dřeli jsme do úmoru celou noc. V jídelně jsme sestrojili společně s Vanderhoosem improvizovaný diagnostér. Smolili jsme ho doslova z ničeho. Přístroječek zrozený z naší upřímné snahy byl nevýkonný, ubohoučký, se zoufale bídnou citlivostí, ale tu a tam nějaký ten údaj o fyziologii organismu dokázal změřit alespoň jakž takž. Pokud jde o indikátor okamžitých emocí, uměl náš minidiagnostér rozlišit jen tři základní stavy — intenzívní záporné pocity (červená kontrolka), intenzívní pozitivní emoce (zelená kontrolka) a zbytek pocitového spektra (bílá kontrolka). Jenže co se dalo dělat? Na palubní marodce jsme měli k dispozici báječný, mimořádně citlivý stacionární diagnostér, jenže nám bylo naprosto jasné, že Špunt určitě jen tak pro naše krásné oči nepřivolí, abychom ho šoupli do matově bílého sarkofágu s masivním hermetickým poklopem. Do devíti hodin ráno jsme se ale s tímto mimořádným úkolem nějak poprali, a v tu chvíli se vší naléhavostí vyvstal problém služby na SAP.

Vanderhoose jako kapitán ER-2 tady automaticky odpovídal za bezpečnost, nedotknutelnost a další vymoženosti tohoto druhu, a tak kategoricky odmítl nápad, že by se tato služba dala zrušit. Majka, která na stanovišti seděla celou druhou polovinu noci, se přirozeně kojila nadějí, že kdyby nikdo, tak ona se oficiálního setkání se Špuntem zúčastní rozhodně. Jenže se dočkala trpkého rozčarování. Ukázalo se, že kvalifikovaně ovládat diagnostér dokáže pouze Vanderhoose. Dále se vyjasnilo, že udržovat toto provizórium, které se každou chvíli mohlo samovolně rozladit, v provozuschopném stavu, umím zase jenom já. A jako by ani toho nebylo dost, Komov se v duchu jakýchsi vyšších, toliko xenopsychologicky zdůvodnitelných pohnutek rozhodl, že přítomnost ženy při první debatě se Špuntem nutno považovat za nežádoucí. Majka zbledlá zběsilým vztekem se zkrátka a dobře vrátila zpátky na hlídku; Vanderhoose při této nervy drásající scéně zachoval naprostou chladnokrevnost, namířil na naši odcházející kolegyni kuželové čidlo diagnostéru a všichni jsme se tak mohli přesvědčit, že přístroj funguje — červená kontrolka zhasla až ve chvíli, kdy Majka zmizela v ohybu chodby. Ostatně, na stanovišti SAP se veškeré dění v jídelně dalo sledovat prostřednictvím interkomu.

V devět patnáct palubního času vyšel Komov do středu jídelny a rozhlédl se. Vše bylo připraveno. Diagnostér běžel, na stole stála malebná formace mís se sladkostmi, osvětlení bylo přitlumeno na normální intenzitu zdejšího denního světla. Komov stručně zopakoval instrukce o chování během kontaktu, zapnul registrační aparaturu a vybídl nás, abychom zaujali svá místa. Čekali jsme.

Zjevil se v devět čtyřicet palubního času.

Zůstal stát ve dveřích, levou rukou se zapřel do rámu a pokrčil pravou nohu. Vytrval tak možná celou minutu a jednoho po druhém si nás prohlížel průzory v posmrtné masce. Ticho tu vládlo takové, že jsem slyšel jeho dech — pravidelný, mohutný a volný, jako by to pracoval dobře seřízený mechanismus. Zblízka a v jasném světle působil ještě podivnějším dojmem — jak ta póza, z normálního lidského hlediska přímo divoce nepřirozená a zároveň nenucená, tak lesklá, jako nalakovaná zelenomodrá kůže, nepříjemné disproporce mezi uspořádáním jeho svalstva a šlach a naší klasickou představou o kráse lidského těla, a nakonec i neobvyklé mohutné kolenní klouby či podivuhodně dlouhá a úzká chodidla. Zvláštní bylo i to, že nakonec nebyl tak malý, jak se zdálo — byl stejně vysoký jako Majka. A také to, že mu na prstech levé ruky chyběly nehty. A také to, že v pravé pěsti tiskl hrst čerstvých listů.

Nakonec se jeho pohled zastavil na Vanderhoosem. Díval se na něj tak dlouho a tak upřeně, že se mě zmocnilo pološílené podezření — co když ten kluk uhodl, k čemu slouží náš diagnostér — a náš čacký kapitán si samým napětím načechral ohnutým ukazovákem licousy a přes výslovný Komovův zákaz se lehce uklonil.

„Fenomenální!“ pronesl hlasitě a zřetelně Špunt Vanderhoosovým hlasem. Na indikátoru zadoutnala zelená kontrolka.

Kapitán si ještě jednou nervně načechral mohutné kotlety a patolízalsky se zubil. Špuntova tvář okamžitě ožila. Vanderhoose byl vyznamenán celou sérií úděsných grimas, které v bleskurychlém sledu střídaly jedna druhou. Na kapitánově čele vyrazil hojný studený pot. Nevím, jak by bylo všechno skončilo, ale Špunt se konečně odlepil ode dveří, lehce klouzl podél stěny a zastavil se vedle obrazovky videofonu.

„Co je to?“ zeptal se.

„Videofon,“ odpověděl Komov.

„Ano,“ řekl Špunt. „Všechno se pohybuje, a nic není. Jen obrázky.“

„Tohle je jídlo,“ upozornil ho Komov. „Chceš se najíst?“

„Jídlo je zvlášť?“ otázal se trochu nepochopitelně Špunt. „Tohle je jídlo? Nevypadá na to. Šššaráda!“

„Na co nevypadá?“

„Nevypadá na jídlo.“

„Ale okusit bys mohl.“ doporučil mu Komov a přisunul blíž k němu mísu s merengami.

Špunt neočekávaně padl na kolena, vztáhl k nám ruce a otevřel ústa. Nezmohli jsme se na slovo. Špunt zase celý strnul. Oči měl zavřené. Trvalo to jen několik sekund, potom se střelhbitě převalil na záda, posadil se, ostrým pohybem rozhodil po podlaze před sebou pomačkané listí. Po jeho obličeji přeběhlo už známé rytmické čeření. Rychlými a zjevně velice přesnými a jistými pohyby prstů se jal lístky posunovat, občas si přitom pomohl nohou. Všichni jsme se nadzvedli z křesel a sledovali ho s nataženými krky. Listí jako by se samo skládalo do zvláštního vzoru, svým způsobem pravidelného, ale nevyvolávajícího žádné určitější asociace. Špunt ještě jednou na okamžik strnul a závěrečným prudkým gestem shrábl své listy do pomačkané hromádky. Tvář už zase ztuhla.

„Už rozumím,“ oznámil nám, „to je vaše jídlo. Takhle já nejím.“

„Podívej se, jak se to dělá,“ oslovil ho Komov.

Natáhl ruku, uchopil jednu merengu, úmyslně pomalým pohybem ji donesl až k ústům, kousl si a začal přímo ukázkově žvýkat. Po mrtvolné Špuntově tváři přeběhla křeč.

„To se nesmí!“ téměř vykřikl. „Rukama se do pusy nesmí nic dávat. Bude zle!“

„Tak to zkus,“ navrhl mu znovu Komov, pohlédl na diagnostér a zarazil se. „Vlastně máš pravdu. Radši ne. Co budeme dělat?“

Špunt přisedl na levou patu a sytým basem pronesl:

„Čížci v čočce. Šušara. Vysvětli mi ještě jednou: Kdy odsud odejdete?“

„Teď bych ti to těžko vykládal,“ opáčil měkce Komov. „Moc potřebujeme, abychom se o tobě všechno dověděli. Vždyť jsi o sobě ještě vůbec nic neřekl… Až o tobě budeme vše vědět, tak odletíme, když si to budeš přát.“

„Ty o mně víš všechno,“ prohlásil Špunt Komovovým hlasem. „Víš, jak jsem vznikl. Víš, jak jsem se sem dostal. Víš, proč jsem za tebou přišel. Víš o mně všechno.“

Oči mi málem vylezly z důlků, ale Komova to zdánlivě nijak nepřekvapilo.

„Proč si myslíš, že o tobě vím všechno?“ zeptal se.

„Přemýšlel jsem. Pochopil jsem.“

„To je fenomenální,“ opáčil klidně Komov, „ale docela to tak není. Nevím nic o tom, jak jsi tu žil, než jsem přijel.“

„Odejdete hned, když se ode mě všechno dovíte?“

„Ano, když si to budeš přát.“

„Tak se ptej,“ řekl Špunt. „Ale rychle, chci se tě taky zeptat.“

Pohlédl jsem na indikátor. Jen tak — a okamžitě se mi z toho pohledu udělalo nanic. Ještě před pár vteřinami na panelu pokojně zářila bílá, kdežto teď jasná rubínová barva hlásila záporné emoce. Kradmo jsem pohlédl na Vanderhooseho a viděl jsem, jak je poplašený.

„Nejdřív mi prozraď,“ nedal se vyvést z míry Komov, „proč ses tak dlouho schovával.“

„Saprlot,“ vyslovil zřetelně Špunt a přenesl váhu na pravou patu. „Dávno jsem věděl, že lidé přijdou znovu. Čekal jsem, bylo mi zle. Pak jsem viděl, že lidé přišli. Začal jsem přemýšlet a pochopil jsem, že když jim řeknu, tak odejdou a zase bude dobře. Rozhodně odejdou, ale nevěděl jsem kdy. Lidé jsou čtyři. To je velmi mnoho. Dokonce i jeden je příliš mnoho. Ale je to lepší než čtyři. K jednomu jsem vstoupil a v noci s ním rozmlouval. Šššaráda. Tehdy mě napadlo, že jeden člověk mluvit nemůže. Přišel jsem ke čtyřem. Bylo moc veselo, hráli jsme si s obrazy, běželi jsme jako vlna. Zase Šššaráda. Večer jsem viděl, že jeden sedí sám. Přemýšlel jsem a pochopil, že čekáš na mě. Šel jsem k tobě. Sssicilská žežulka! Takhle to bylo.“