Литмир - Электронная Библиотека

U průlezu jsem se na chvilku zarazil, otřepal zrnka písku ulpělá na podrážkách, postál jsem s rukou položenou na bok lodi, vydechující příjemné teplo, a píchl jsem prstem do blány. Uvnitř bylo také ticho, ale to mi aspoň připadalo útulné a domácké jako ticho prázdného přívětivého bytu. Shodil jsem kožich a šel rovnou do velína. U svého pultu jsem se zbytečně nezdržoval — beztak jsem viděl, že všechno klape jako na drátkách — a radši jsem se hned posadil k vysílačce. Zapnul jsem šifrátor a začal připravovat radiogramy. V prvním Komov základně sděloval souřadnice příštích vytypovaných panťanských tábořišť, shrnoval přibližné stavy potěru, který byl včera vypuštěn do jezera, a radil Kitamurovi, aby s plazy nespěchal. To vše bylo ještě jakžtakž srozumitelné, zato z druhého radiogramu, adresovaného Centrálnímu informatoriu, jsem pochopil jen tolik, že Komov jako sůl potřebuje podrobnější údaje a vysvětlivky k Y—faktoru pro binormální humanoidy se čtyřvrstevným indexem, skládajícím se celkem z devíti číslic a čtrnácti písmen řecké abecedy. Byla to totální a supervysoká xenopsychologie, v níž jsem se já, běžný humanoid s indexem nula totálně neorientoval. K čemu taky?

Navolil jsem šifry, oživil provozní kanál a veškeré zprávy odeslal v jediném impulsu. Všechny odvysílané radiogramy jsem zaregistroval a najednou mě napadlo, že je nejvyšší čas i pro první vlastní hlášení. Tedy — co to v mém případě je, takové hlášení? „Skupina ER-2, stavební roboti norma 15, procentuální plnění, datum, podpis.“ A tečka. Vstal jsem od radiostanice, přistoupil ke svému pultu, podíval se na křivky harmonogramů — a hned jsem byl doma. To s tím hlášením mě zkrátka nepopadlo jen tak. Nešlo o hlášení, to jsem jen coby už dosti zkušený kybertechnik čul zradu, přestože zatím nebylo nic vidět ani slyšet. Tom se zase zničehonic zastavil, přesně jako včera. A já stejně jako včera s podrážděným šklebem píchl do tlačítka havarijního spojení: „Co se děje?“ Poruchová kontrolka stejně jako včera ihned zhasla a rozsvítila se uklidňující rubínová návěst: „Všechno je v pořádku, plníme úkol. Jsou nějaké nové pokyny?“ Nařídil jsem mu, aby pokračoval v práci, a zapnul jsem monitor. Jack s Rexem usilovně pracovali, Tom se už taky znovu pohnul, ale nějak nemotorně, téměř bokem, což vzápětí srovnal.

„Hochu, hochu,“ řekl jsem si nahlas, „je vidět, že už jsi pořádně utahaný a že tě musíme řádně proprat a vycídit.“ Pohlédl jsem do Tomova záznamu o provozu. Preventivní údržba ho podle plánu čekala dnes večer. „No dobře, do večera to nějak přežijem, co říkáš?“

Tom nic nenamítal. Chvíli jsem ještě sledoval, jak se hošánci činí, a pak jsem monitor vypnul, vypnul jsem kybery, ledovec, mlhu nad bažinou i temné skály… Rozhodl jsem se, že pro dnešek už se bez toho všeho obejdu.

Hlášení jsem pro jistotu odvysílal a neprodleně se spojil s ER-6. Vadik reagoval tak rychle, jako by už dlouho na nic jiného nečekal.

„Tak co, jak to u vás vypadá?“ zeptali jsme se jeden druhého.

„U nás se neděje nic,“ oznámil jsem.

„Nám pochcípaly všechny ještěrky,“ hlásil Vadik.

„I vy moulové,“ vyplísnil jsem ho láskyplně. „Milovaný žák doktora Mbogy vám to přece tak důtklivě kladl na srdce — nespěchejte s plazy!“

„A kdo s nima spěchá?“ namítl Vadik. „Kdyby ho zajímalo, co si o tom myslím já, tak tu jednoduše nemůžou vydržet. Je tu hrozný horko.“

„Koupete se?“ zeptal jsem se závistivě.

Vadik se odmlčel.

„No… čas od času se opláchnem,“ připustil nakonec.

„Ale no to snad ne!“

„Je tu pusto,“ řekl Vadik. „To moře vypadá jako katastrofálně velká vana… Tomu nemůžeš rozumět. Normální člověk si tak příšerně velkou vanu neumí představit. Odplaval jsem asi na pět kiláků od břehu. Nejdřív to bylo prima, ale pak jsem si najednou uvědomil, že to není bazén, ale oceán! A že kromě mě v něm není živáčka… Kdepak, chlapče, tomu ty nemůžeš rozumět. Div jsem se neutopil.“

„Mnojo,“ zamumlal jsem. „Takže u vás je to taky… to…“ Několik minut jsme ještě klábosili jen tak páté přes deváté, jenže pak Vadika zavolala základna a nezbylo než se chvatně rozloučit. Zkusil jsem ER-9. Hans se neozval. Mohl jsem se samozřejmě spojit s ER-1, ER-3, ER-4 a tak dále až po ER-12, popovídat si, jak je tu teda pusto a neživo a jaký teda z toho může vzejít užitek. Když se to tak vezme, tak asi žádný, žejo. Stanici jsem s povzdechem vypnul a posadil se ke svému pultu. Upřel jsem pohled na zhaslé provozní monitory a zapřemítal o tom, že projekt, kterému se tu věnujeme, je užitečný dvojnásob: nejenže zachraňujeme Panťany před neodvratnou všeobecnou záhubou, my zachraňujeme i tuto planetu jako takovou — před prázdnem, před mrtvým tichem, před nesmyslným klidem. Pak mě napadlo, že Panťané asi musí být zvláštní rasa, když naši xenopsychologové mají za to, že tato planeta jim bude vyhovovat nejlíp. To by totiž ukazovalo na dosavadní velmi podivný životní styl. Až je sem přivezou — zpočátku samozřejmě ne všechny, tak po dvou po třech zástupcích každého plemene — až spatří promrzlou pláň, ledovec, neobydlený chladný oceán, pusté světle fialové nebe, a řeknou: „Nádhera! Úplně jako u nás doma!“ Nějak se tomu nechce věřit. Pravda, až je přivezou, už tu tak pusto nebude. V jezerech budou ryby, v houštinách zvěř, na mělčinách jedlé škeble. I ty ještěrky si možná zvyknou… a především si musíme uvědomit, že když je na tom někdo jako Panťané, moc si vybírat nemůže. Kdyby například vešlo ve známost, že naše slunce už co nevidět vybuchne a slízne z povrchu planety všechno živé, asi bych si vrtochy taky odpustil. Asi bych si taky řekl: Nevadí, nějak se tím prokoušem. Ostatně — Panťanů se nikdo na nic neptá. Stejně ničemu nerozumějí, a kosmografii ještě žádnou nemají, ani tu nejprimitivnější. Ti se ani nedovědí, že se kdysi přestěhovali na jinou planetu.

A najednou jsem zjistil, že něco slyším. Jako by za mnou přeběhla ještěrka. Na tu ještěrku mě musel přivést nedávný rozhovor s Vadikem, protože ve skutečnosti to byl zvuk sotva slyšitelný a naprosto neurčitý. Pak ve vzdáleném koutě velína cosi zatikalo, a hned nato čůrkem vytekla voda. Na samé hranici slyšitelnosti bzučela zmítající se moucha polapená do pavučiny a ještě o něco tišeji překotně drmolilo několik podrážděných hlasů. Ještěrka se ozvala znovu, zřejmě se vracela. Uvědomil jsem si, jak mi úžasem trne šíje, a zvedl jsem se. Přitom jsem bezděky zavadil o informační ročenku na rohu pultu, která se s příšerným rachotem zřítila na zem. Sebral jsem ji a stejně hlučně ji přišpendlil zpátky k panelu. Pod nos jsem si zabzučel řízný pochod a předpisovým pořadovým krokem vydusal do chodby.

To všechno je z ticha. Z prázdna a ticha. Vanderhoose nám to s přímo ukázkovou jasností a názorností vysvětluje večer co večer. Člověk není příroda a prázdno nesnáší. Jakmile se ocitne v prázdnu, snaží se je nějak zaplnit. A tak je zaplňuje vidinami a sluchovými halucinacemi, když už není s to obsadit je něčím reálným. Sluchových halucinací jsem si za ty tři dny užil ažaž. Takže se dá předpokládat, že co nevidět přijdou i vidiny…

Mašíroval jsem chodbou kolem prázdných kajut, kolem knihovny, kolem arzenálu, a když jsem míjel marodku, ucítil jsem slabý pach — čerstvý, nepříjemný, jakoby čpavkový závan. Zastavil jsem se a soustředil se. Známý pach. Ačkoliv kdo ví, co by to mohlo být. Nahlédl jsem do operačního šálku. Kyberchirurg — obrovský bílý hlavonožec, zavěšený pod strop, stále zapnutý a připravený k akci — si mě chladně prohlédl smaragdovýma očima a pohotově zaševelil manipulátory. Tady byl pach určitější. Uvedl jsem do chodu nouzovou ventilaci a rázoval dál. To by člověk nevěřil, jak se všechny jeho smysly dokáží zmobilizovat! Kdyby nic jiného, tak čich jsem měl odjakživa prachmizerný…

Obchůzku jsem ukončil v kuchyni. Také tady se prohánělo plno pachů, ovšem proti těm jsem nic nenamítal. Ať si říká kdo chce co chce, kuchyň musí mít svou charakteristickou vůni. V jiných expedičních raketách je jedno, kde zrovna jste, zda v kuchyni, velíně či v obytné kajutě. Já bych něco takového nikdy nedopustil — a nedopustím. Já uznávám jiné pořádky. Čistota je čistota, to ano, ale kuchyň musí pěkně vonět. Chutně. Povzbudivě. Vždyť jsem to já, kdo tu musí čtyřikrát denně sestavovat jídelníček, a to prosím bez valného nadšení a zájmu, protože chuť na jedné straně a prázdno na straně druhé — to jsou záležitosti naprosto neslučitelné…

2
{"b":"110627","o":1}