„Všichni na svá místa!“ zavelel vesele Komov, chopil se svých pouzder s přístroji a křepče odpochodoval.

Pohlédl jsem na Majku. Stála uprostřed velína jako solný sloup se zamženým pohledem a nezvučně ševelila rty — třídila poznatky.

Pohlédl jsem na Vanderhooseho. Obočí se mu přestěhovalo až někam doprostřed čela, licousy trčely do stran a snad i vzhůru a on tak poprvé, co se pamatuju, nebudil dojem savce, ale mořského ježka čerstvě vytaženého z hlubin. Na panoramatické obrazovce podél staveniště směrem k bažině bodře našlapoval Komov ověšený aparaturou.

„Taktakták!“ protáhla spokojeně Majka. „Nojo, proto ty hračky…“

„Proč?“ zajímal se Vanderhoose.

„Hrál si s nimi,“ vysvětlila mu Majka.

„Kdo?“ nechápal kapitán. „Komov?“

„Ne. Semjonov.“

„Semjonov?!“ žasl dál Vanderhoose. „Hm… No a co z toho?“

„Semjonov mladší,“ dodal jsem netrpělivě. „Cestující. Dítě.“

„Jaké dítě?“

„Semjonovovo dítě!“ nevydržela Majka. „Už chápete, proč měli to šicí zařízení? A čepičky, dupačky a plenky…“

„Plenky…,“ hlesl jako ozvěna zcela rozložený Vanderhoose. „Jo tak ono se jim narodilo dítě! A já si pořád lámal hlavu, kde to najednou splašili pasažéra, a ještě ke všemu jmenovce! Kde by mě bývalo napadlo… No samozřejmě!“

Zazpíval volací signál radiostanice. Roztržitě jsem přepnul na příjem. Byl to Vadik. Mluvil chvatně a polohlasem — asi se bál, aby mu na to někdo nepřišel…

„Co se tam u vás děje, Stasiku? Ale rychle, co nevidět startujem…“

„Rychle se to vykládat nedá,“ odpověděl jsem celý popuzený.

„Tak jen v bodech. Našli jste loď Poutníků?“

„Jakých Poutníků?“

„No těch… jak je hledá Gorbovskij.“

„A kdo to našel?“

„No vy! Co jiného jste mohli najít!“ A jeho hlas se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. „Kontrola spojení! Konec!“

„Co že našli?“ přeptal se Vanderhoose. „Ještě nějakou jinou loď?“

Mávl jsem rukou.

„Ale, znáš to, zvědavci… Takže kluk se narodil v dubnu třiatřicet a naposledy se ozvali v květnu čtyřiatřicet… Jakove, jak často se měli hlásit?“

„Jednou za měsíc,“ odpověděl ihned Vanderhoose. „Loď putující v režimu volného průzkumu…“

„Okamžik,“ přerušil jsem ho, „tak to máme, květen, červen…“

„Třináct měsíců,“ napověděla s despektem Majka.

Nevěřil jsem a přepočítal si to sám.

„Skutečně,“ zakroutil jsem hlavou, ale nechtěl jsem tomu věřit.

„To je nemožné.“

„A co vám připadá nemožné?“ otázal se opatrně trochu natvrdlý kapitán.

„V den havárie bylo nemluvněti třináct měsíců,“ vysvětlila Majka. „Jak to mohlo přežít?“

„To domorodci,“ usoudil jsem. „Semjonov vymazal palubní deník. Což znamená, že někoho zahlédl… A Komov na mě neměl co štěkat. Byl to normální dětský pláč. Přece vím, jak brečí roční capart… Všechno to zaznamenali, a když vyrostl, dali mu to poslechnout…“

„Jenže na takový záznam potřebovali techniku,“ skočila mi do řeči Majka.

„Nemuseli to nutně nějak zaznamenávat, třeba si to pamatovali,“ namítl jsem, „na detailech nesejde.“

„Aha,“ zauvažoval Vanderhoose. „Semjonov viděl nějaké humanoidy, nebo možná nehumanoidy patřící k vyspělé technické civilizaci.“

„Na technickou civilizaci to tu moc nevypadá,“ zapochybovala Majka.

„Spíš to bude v té nehumanoidnosti,“ prozřel jsem náhle. „Panstvo,“ pokračoval jsem, „jestli tuhle planetu obývají nehumanoidi, tak je to případ, že… Zkrátka člověk-prostředník, rozumíte? Je to člověk i nečlověk, humanoid i nehumanoid! Něco takového tu ještě nebylo. O podobné možnosti se nikdo z lidí zatím neodvážil ani snít!“ Byl jsem nadšením bez sebe. Majka taky. Ty perspektivy nás oslepovaly. Mlhavé, nezřetelné, ale duhově jásavé perspektivy. Lidstvo se dočkalo superunikátního zrcadla, lidstvu se otevírají dveře do zatím zcela nepřístupného, nezbadatelného světa zásadně jiné psychologie a Komovovy hypotetické ideje vertikálního pokroku se tak konečně dočkaly reálného experimentálního základu…

„Ale proč by se nehumanoidi piplali s lidským mládětem?“ zapochyboval Vanderhoose. „K čemu by jim to bylo, a jak se taky v něčem takovém mohou vyznat?“

Perspektivy mírně pohasly, ale Majka už měla v záloze další všetečnosti:

„Na Zemi je přece známa řada případů, kdy nehumanoidní tvorové vychovali lidské mládě!“

„No prosím, prosím — ale to bylo na Zemi!“ zdůraznil smutně Vanderhoose.

A ta skepse byla namístě. Všechny známé inteligentní nehumanoidní populace jsou člověku mnohem vzdálenější než vlk, a dokonce třeba i než chobotnice. I takový seriózní odborník jako Krüger, prohlašuje, že inteligentní měkkýši z Garotty nepovažují vlastní vjemy jakkoli související s člověkem a s veškerou jeho technikou za projev reálného světa, ale za plod své nepředstavitelné obrazotvornosti… „A přesto přežil a vyrostl!“ nedala si pokoj Majka. A taky měla pravdu.

Já sám jsem vlastně taky skeptik. Nemám rád přehánění a nemírné fantazírování. Na rozdíl od Majky. Jenže v tomto případě se jiný předpoklad nenabízel. Roční dítě. Samo. Ledová pustina. Je jasné, že sám od sebe by přežít nemohl. A na druhé straně ten smazaný palubní deník. Co se tu ještě dá vymyslet? Nějací humanoidní přivandrovalci, kteří se náhodou vyskytli někde nablízku, hošíka vykrmili a zase odletěli? Nesmysl.

„Třeba nepřežil,“ vyslovila další předpoklad Majka. „Třeba je ten pláč a hlasy jeho rodičů všechno, co po něm zůstalo.“

Na vteřinku jsem byl ochoten věřit, že se nám všechno bortí pod rukama. Ta Majka si taky věčně něco vymýšlí. Ale hned jsem se vzpamatoval:

„A jak se teda dostává do lodi? Jak diriguje moje kybery? Kdepak, panstvo, buď jsme se v kosmu konečně setkali s naprosto přesnou — chápete to?! — úplně přesnou replikou lidstva, nebo je to kosmický Mauglí. Nevím, co je pravděpodobnější.“

„Já taky ne,“ připojila se Majka.

„Ani já,“ rozhodil rukama Vanderhoose.

Z interkomu zazněl Komovův hlas:

„Paluba, pozor! Jsem na místě. Vy důkladně sledujte okolní terén. Sám odsud mnoho nevidím. Došly nějaké radiogramy?“

Pohlédl jsem do příjmové kapsy.

„Celý balíček,“ hlásil jsem.

„Celý balíček!“ hlásil Vanderhoose do mikrofonu.

„Stasi, odvysílal jste ty moje?“

„Éé… všechny ještě ne,“ zamumlal jsem provinile a chvátal k radiostanici.

„Máte tam pěkný chlívek!“ vypeskoval nás Komov. „Nechte rozumování a pusťte se do práce. Zapomeňte na všechno, Majo, sledujte obrazovku. Popove, pevně doufám, že poslední z mých radiogramů bude do deseti minut v éteru. A vy, Jakove, mi zatím přečtěte, co došlo na mé jméno.“

Když jsem ukončil vysílání a rozhlédl se, zjistil jsem, že všichni pracujeme jako mravenečkové. Majka seděla na své pozorovatelně — panoramatická obrazovka ukazovala Komova, vlastně jen droboučkou postavičku při samém břehu, nad bažinou se převalovala mlha, ale jinak se v okruhu celých viditelných sedmi kilometrů na všechny strany od lodi nic ani nepohnulo. Komov k nám seděl zády. Asi čekal, že se náš Mauglí znovu vykutálí z bažiny. Majka se zvolna otáčela, sledovala okolní krajinu a čas od času si každý jen trochu podezřelý úsek přiblížila transfokátorem — v takových případech se na pomocných monitorech objevoval detail povadlého keře, fialového stínu písečného přesypu, nebo jen neurčitá skvrna v řídkých metlicích trpasličích stromů.

Vanderhoose monotóně mumlal do mikrofonu: „Varianty psychotypu dvojtečka šestnáct en lomeno třicet dva théta nebo šestnáct em… jako máma… Lomeno třicet jedna epsilon…“ „Stačí…,“ přerušoval ho Komov, „čtěte další.“ „Země, Londýn, Cartright, vážený Gennadiji, ještě jednou vám zdvořile připomínám vás slib podat informace…“ „Stačí, další!“ „Tiskové středisko…“ „Stačí, dál! Vlastně ne — Jakove, čtěte jen to, co přišlo z Centra nebo ze základny.“ Pauza. Vanderhoose přebírá kartičky. „Centrum, Bader — nulaaparatura, kterou jste požadoval, už je na cestě. Sdělte vaše předběžné závěry k těmto bodům: zaprvé, další pravděpodobné zóny výskytu domorodců…“ „Stačí, další.“