Ozvala se základna. Sidorov sháněl Komova.

„Komov čeká na kontakt, Michaile Albertoviči,“ vysvětlil jsem skoro provinile.

„Už to začalo?“

„Ne.“

Sidorov si odkašlal.

„No tak dobře, spojím se s ním později. To nespěchá.“ Odmlčel se. „Máte trému?“

Zaposlouchal jsem se do svých vnitřních hlasů.

„Tréma bych tomu neříkal… Připadám si… nějak jinak… Jako ve snu. Jako v pohádce.“

Teď si povzdechl.

„Nebudu rušit,“ řekl. „A přeju hodně úspěchů.“

Poděkoval jsem. Pak jsem se lokty opřel o pult, bradu pohodlně usadil do dlaní a znovu se soustředil na hlasy vlastního nitra. Asi jsem to řekl dobře, je to takové divné. Člověk nečlověk. Už se o něm skutečně nedá mluvit jako o člověku. Lidský jedinec vychovaný vlky se sám stává vlkem. Kdyby se ho ujali medvědi, bude z něj medvěd. A co kdyby se člověčího mláděte ujala chobotnice a vychovala ho ona? Kdyby ho nesežrala, ale chtěla se o něj postarat… Jenže ani v tom nevězí jádro pudla. Jak vlku či medvědovi, tak chobotnici je inteligence cizí. V každém případě ta, již xenologové pod tímto pojmem chápou. A co když našeho Mauglího vychovaly rozumné bytosti, ale zároveň tak trochu chobotnice…? Někdo ho přece musel naučit rozsévání krycích fantomů, někdo v něm musel vypěstovat ty zvláštní mimikry — lidský organismus takové kousky nesvede, což znamená, že jde o umělou fyziologickou výbavu. Počkat, ale k čemu tady mimikry? Před čím se asi má umět bránit? Planeta je přece pustá! Tohle by ovšem znamenalo, že pustá není.

Představil jsem si obrovské jeskyně zalité matoucím nafialovělým světlem, ponurá zákoutí, ve kterých číhá smrtelné nebezpečí, a malého chlapce, který se krade při lepkavé stěně a je připraven v kterékoli sekundě zmizet, rozplynout se ve zvolna tající stín. Nešťastný hoch. Naší povinností je co nejdřív ho odsud odvézt… Stop, stop a ještě jednou stop! Samé bludy. Nic takového se nestává. Nestává se, aby existoval složitý, moudrý a zkušenostmi poučený život a kolem něj nekypěl život prostší a hloupější. Kolik druhů živých organismů jsme tu celkem napočítali? Snad jedenáct nebo dvanáct, a to je celé spektrum od nepatrného viru až po lidské mládě. Ne, to se nestává. Něco tu není v pořádku. Nevadí, už brzy tomu přijdem na kloub. Kluk nám vyklopí první poslední. Ale co když nevyklopí? Kolikpak toho lidem navykládala lidská vlčata o vlcích? S čím ten Komov tak zatvrzele počítá? A najednou se mi chtělo hned teď, okamžitě, bez prodlení, položit Komovovi otázku, s čím počítá.

Vanderhoose dočetl poslední radiogram, pohodlně se v křesle natáhl, založil si ruce za hlavu a skoro zasněně pronesl:

„Já ty Semjonovovy přece znal. A musím vám říct, že to byli báječní, ale zároveň dost výluční lidé. Romantici starých časů. Šura znal všechny ty staré zákony jako své boty a věčně věků je citoval. Nám připadaly směšné a staromódně praštěné, kdežto on v nich nacházel jistou poezii… Katastrofa, agónie, na palubu se derou odporné obludy… Zničit palubní deník, vymazat každou stopu, kterou lze v prostoru zanechat — vždyť na druhém konci té stopy je Země! Ano, to na něj vypadá.“ Odmlčel se. „Řeknu vám, že takových, co hledají osamění, je mnohem víc, než se obecně soudí. Osamění nemusí být tak špatná věc, co o tom soudíte?“

„Pro mě by to nebylo,“ sdělila mu úsečně Majka, aniž odtrhla oči od obrazovek.

„Protože jsi mladá,“ poučil ji kapitán. „Ve tvém věku se Šura Semjonov taky rád přátelil s mnoha lidmi a měl rád, když o jeho přátelství stáli. A rád pracoval v houfu, ve velkém hlučném spolku vrstevníků. A rád pořádal intelektuální bitvy, těšil ho trvalý stav napětí a všudypřítomný duch soutěživosti; v čem se soutěžilo, na tom koneckonců nesešlo — mohly to být skoky s křídly, závody ve vyprávění vtipů na čas, nebo v odříkávání nějakých tabulek zpaměti… prostě cokoli. A v přestávkách mezi takovými soutěžemi rád z plna hrdla vyzpěvoval za doprovodu nekofonu kuplety vlastní výroby…“ Vanderhoose se neubránil dalšímu vzdechu. „Což obvykle přechází s příchodem první skutečné lásky… Ačkoli, o tom já nic nevím. Vím jen tolik, že ve dvacátém roce Šurik s Marií odešli k volnému průzkumu. Od té doby už jsem je neviděl. Jednou jsem si s nimi povykládal po videu… Pracoval jsem tehdy jako dispečer a Šurik mě žádal o povolení k odletu z Pandory.“ Posmutněl. „Šurův otec, Pavel Alexandrovič, mimochodem ještě žije. Rozhodně ho navštívím, až se vrátíme…“ Utichl. „Abyste věděli, tak já jsem volný průzkum nikdy neschvaloval. Je to archaický zvyk. Ti lidé bloudí po vesmíru sami, je to nebezpečné, vědecký přínos je mizivý a někdy ti lidé prostě překážejí… Vzpomínáte si na tu historii s Kammererem? Pořád se tváří, jako bychom už ovládli celý vesmír, jako bychom v kosmu byli doma. Jenže tak to není. A nikdy to tak nebude. Vesmír vždycky zůstane vesmírem a člověk jen člověkem. Bude sice zkušenější a zkušenější, ale žádné zkušenosti nemohou být dost rozsáhlé, abychom se ve vesmíru mohli cítit jako doma… Já myslím, že Šura s Marií ve vesmíru taky nic neobjevili, přinejmenším nic takového, o čem by stálo za to vykládat třeba jen v palubní jídelně u stolu.“

„Ale byli šťastní,“ usadila ho Majka, stále ještě odvrácená.

„Proč myslíš?“

„Protože jinak by se vrátili! K čemu by tu něco hledali, když byli šťastní i tak?“ pohlédla podmračeně na kapitána. „Co kromě štěstí má vůbec cenu hledat?“

„Mohl bych ti odpovědět, že když je někdo šťastný, nehledá už vůbec nic,“ opáčil důstojně Vanderhoose, „ale na tak zásadní spor se necítím připraven, stejně jako ty, co o tom soudíš? Dříve nebo později jistě začneme fenomén štěstí připisovat i životnímu stylu nehumanoidů a…“

„Paluba!“ vyrušil ho z úvah Komovův hlas. „Zvýšit pozornost!“

„Přesně to jsem teď chtěl říct!“ připojil se k němu Vanderhoose a Majka se znovu otočila k obrazovkám.

Sledovali jsme je všichni tři. Slunce už stálo docela nízko, těsně nad vrcholky, a vulkanické homole se oblékly do podvečerních stínů. Jasně svítila přistávací plocha, čapka par nad bažinou se zdála těžká a nehybná a její šošolka, skrz kterou se pracně dralo ochabující sluneční světlo, se nalila hustým fialovým tónem. Všechno kolem bylo nápadně nehybné, dokonce i Komov.

„Je pět hodin,“ poznamenal polohlasně Vanderhoose. „Co takhle oběd? Gennadiji, co byste řekl nějakému jídlu?“

„Nic nepotřebuju,“ odpověděl Komov. „Vzal jsem si pár krajíců s sebou. Ale vy se najezte, může se stát, že za chvíli nebudete mít na jídlo ani pomyšlení.“

Zvedl jsem se.

„Jde se vařit. Čím mohu sloužit?“

A Vanderhoose vyjekl:

„Už ho vidím!“

„Kde?“ skočil mu do řeči Komov dřív než tu krátkou frázi stačil dokončit.

„Jde k nám po pobřeží, směrem od ledovce. Je asi tak šedesát stupňů od vašeho stanoviště vlevo.“

„Aha,“ přidala se Majka, „Už ho taky mám. Opravdu, jde sem.“

„Nevidím ho!“ ozval se netrpělivě Komov. „Potřebuju dálkoměrné údaje.“

Vanderhoose sklonil obličej k dálkoměru a nadiktoval souřadnice. Už jsem ho taky zaregistroval — těsně při černé vodě, jako by dost neochotně, se směrem k lodi sunula nazelenalá, nápadně pokřivená postavička.

„Ať dělám, co chci, nevidím ho,“ ozval se otrávený Komov. „Popisujte mi každý jeho pohyb.“

„Takže…,“ odkašlal si Vanderhoose a připravil se k reportování. „Jde co noha nohu mine, dívá se sem k nám… a v rukou nese náruč nějakých prutů… Teď zastavil a dloube se špičkou nohy v písku… Brrr, taková morna, a on je úplně nahatý… Jde dál… Teď to vypadá, jako by se díval na vás, Gennadiji… To je zajímavé, anatomii rozhodně nemá lidskou, přesněji řečeno, ne tak docela lidskou… Zase se zastavil a pořád se dívá směrem k vám. Je vůbec možné, abyste ho neviděl, Gennadiji? Teď jste se z našeho pohledu ocitli v jedné rovině, je od vás blíž než od lodi…“

Pierre Alexandrovič Semjonov, kosmický Mauglí, se blížil. K lodi se přiblížil na nějakých dvě stě metrů a když Majka zvětšila detail tváře, daly se rozeznat dokonce i řasy. Mezi dvěma horskými štíty se zřejmě naposledy ukázalo zapadající slunce, ještě jednou se úplně rozsvětlilo a po pláži se rozběhly dlouhatánské stíny.