Bylo to opravdu dítě, asi tak dvanáctiletý kluk, neohrabaný výrostek, kostnatý, nohatý, s ostrými ramínky a lokty, ale tím jeho podobnost s obyčejným klukem končila. Už obličej měl ke klukovskému daleko, i když lidské tahy tváři nechyběly, byla však naprosto nehybná, strnulá, ustydlá, zkamenělá jako maska. Žily v ní jen oči, lesklé, velké tmavé oči, které jako by vystřelovaly napravo nalevo průřezy v té masce. Uši se zdály velké, odstálé, pravé znatelně větší než levé a od levého boltce ke klíční kosti se táhl tmavý nerovný šrám, hrubá, rozeklaná, nepravidelně srostlá stará rána. Nazrzlé vlasy v různě silných a hutných provázcích visely na čelo a ramena, případně trčely vzhůru a do stran. Strašidelná, nepříjemná tvář modravě zeleného odstínu se leskla, jako by byla napuštěna nějakým tukem. Stejný lesk mělo ostatně celé chlapcovo tělo. Byl úplně nahý, a když došel téměř až k lodi a náruč klacků odhodil na zem, bylo vidět, jaký je celý žilnatý a šlachovitý, bez sebemenších stop nějaké dojemné dětské bezbrannosti. Zdál se kostnatý, to ano, ale ne vyzáblý, na tom podivuhodném, dospěle tuhém těle bylo vidět také další hrozivě rozšklebené stopy po havárii — hluboká jizva na levém boku, klikatící se přes všechna žebra až k bedernímu kloubu musela zůstat po ráně, která navždy zkřivila jeho postavu, stejně hluboký byl i šrám na pravé noze a také uprostřed hrudníku zela nepřirozená propadlina. Bylo jasné, že mu tu muselo být ouvej. Planeta lidské mládě snaživě žvýkala a rozkousávala, ale nakonec si ho zřejmě přestavěla k obrazu svému.

Už byl asi dvacet kroků od nás, na samé hranici mrtvého prostoru, kam oči kamer nedosáhly. Pod nohama mu ležela hromádka prutů, on stál se spuštěnýma rukama a díval se na loď; o našich objektivech samozřejmě nemohl mít nejmenší tušení, ale vypadalo to, jako by se nám díval přímo do očí. A jeho postoj byl nelidský. Nevím, jak to vyložit nejlépe. Prostě lidé takhle nestávají. A nikdy se do takové pózy nedostanou. Ani když odpočívají, ani v nějakém očekávání, ani ve chvílích napětí. Levou nohu nechal mírně vzadu a lehce ji ohnul v koleni, a přesto celou vahou spočíval právě na ní. Levé rameno přitom vystrčil kupředu. Přirovnat se dal snad jen k diskobolovi těsně před vrhem, jenže to je poloha, ve které dlouho nevydržíte, protože je nepohodlná a taky nepohledná — a on tak navzdory všemu stál, stál tak celých několik minut, než náhle přidřepl a začal přebírat své pruty. Řekl jsem „přidřepl“, ale tak to nebylo: chlapec dosedl na patu levé nohy, pravá se neohnula a doslova vystřelila dopředu. Už jen dívat se na něj bylo odpudivé, zvlášť když se přehraboval v těch klaccích a pomáhal si přitom nataženou pravou nohou. Nakonec k nám zvedl lesklý obličej a vztáhl k nám ruce — v každé pěsti třímal po proutku — a pak přišlo něco, co si už vůbec netroufám zodpovědně popsat.

Můžu říct jen jedno: ten strnulý obličej se probudil, vlastně ne, nejen probudil, on vybuchl. Nevím, kolik má člověk v měkkých partiích hlavy mimických svalů, ale ty všechny se daly do pohybu zároveň, a každý konal něco jiného, každý se neustále smršťoval a zase ochaboval, každý ve vlastním složitém rytmu. Marně si lámu hlavu, s čím to srovnat. Snad s čeřením vodní hladiny, či s hrou slunečních odlesků na té hladině, jenže to je pohyb jednotvárný a přitom chaotický, jednotvárný ve své chaotičnosti, zatímco tady ohňostrojem záchvěvů prosvítal jakýsi zcela pravidelný rytmus, jakýsi smysluplný řád, to nebyl chorobný, konvulzívní třas, agónie, panika. To byl tanec svalstva, pokud se to tak dá pojmenovat. Ten tanec vyprýštil z tváře, pak se připojila ramena, hruď, rozezpívaly se ruce a zatřepotaly se suché pruty v pěstích, křížily se, navzájem proplétaly, zápolily spolu, a přitom šramotily, bubnovaly a cvrlikaly, jako by loď stála v louce plné cvrčků. Netrvalo to ani minutu, ale mně z toho zalehly uši a tmělo se mi před očima. Až ten pohybový koncert zvolna uhasl. Tanec a zpěv odešly z klacíků do rukou, z rukou do ramen, potom do tváře a vše se opět utišilo. Znovu na nás zírala strnulá maska. Chlapec se bez nejmenší námahy zvedl, překročil hromádku prutů a najednou zmizel v mrtvém prostoru.

„Proč mlčíte?“ zalykal se rozčilením Komov. „Jakove, no tak Jakove! Slyšíte mě? Proč mlčíte?“

To už jsem se stačil probrat z omámení a očima jsem na obrazovce vyhledal železného Gennadije. Xenopsycholog stál křečovitě ztuhlý, díval se k lodi a od jeho nohou se po písku táhl nekonečný stín. Vanderhoose si odkašlal a hlesl:

„Slyším.“

„Co se stalo?“

„Já si na to netroufnu,“ zakroutil bezradně hlavou. „Co třeba někdo z vás, omladino?“

„Mluvil!“ dostala ze sebe Majka stísněně. „To k nám mluvil…“

„Poslyšte,“ vložil jsem se do té útržkovité debaty, „a nešel náhodou k průlezu?“

„Možné to je,“ přikývl Vanderhoose. „Gennadiji, zmizel nám v mrtvém pásmu. Možná už se blíží k průlezu…“

„Sledujte vchod zevnitř,“ zavelel horečně Komov. „Pokud vstoupí na palubu, okamžitě mi to sdělte a zamkněte se na velíně…“ Chvíli bylo ticho. „Očekávám vás za hodinu,“ pronesl nějakým novým tónem, normální, klidnou a civilní dikcí, a jako by se přitom zpola odvrátil od mikrofonu. „Stihnete to za hodinu?“

„Nerozumím,“ zkoprněl Vanderhoose.

„Zamkněte se!“ zařval Komov rovnou do mikrofonu. „Když se dostane do lodi, tak se zamkněte!“

„To jsem pochopil,“ urazil se kapitán, „ale kde nás chcete čekat za hodinu?“

Ticho.

„Čekám vás za hodinu,“ zopakoval Komov, a asi se při tom zase díval někam stranou, protože mikrofon bral hlas špatně. „Stihnete to za hodinu?“

„Kde?“ zoufal si Vanderhoose. „Kde nás čekáte za hodinu?“

„Jakove, slyšíte mě?“ začal ztrácet klid i Komov.

„Teď vás slyším výborně,“ odpověděl Jakov a zmateně se na nás ohlédl. „Říkal jste, že nás čekáte za hodinu. Ale kde?“

„Rozhodně jsem nic takového…,“ rozzuřil se Komov, ale toho uprostřed fráze přehlušil Vanderhooseho hlas, stejně dutý jako před chvílí Komovův:

„Není už nejvyšší čas k obědu? Stasovi se tam už musí stýskat, co o tom soudíš, Majko?“

Majka se hystericky zachichotala.

„To je přece on…,“ řekla a píchla prstem do obrazovky. „To je on… tam…“

„Co se děje, Jakove?“ naléhal už zase Komov.

A byl tu další hlas, takový neskutečný — ani jsem si hned neuvědomil, komu patří — a ten jako by konejšil:

„Já tě, stará vojno, zase postavím na nohy, a uvedu tě do společnosti…“

Majka zabořila obličej do dlaní, zalykala se a škytala v záchvatu nervního smíchu a kolena si přitahovala až k bradě.

„Nic zvláštního, Gennadiji,“ uklidnil ho Vanderhoose a otřel si kapesníkem zapocené čelo. „Jenom takové malé nedorozumění. Náš klient promlouvá našimi hlasy. Slyšíme ho díky systému vnější akustiky. Docela maličké nedorozumění…“

„Vidíte ho?“

„Ne… Ačkoli… teď se zrovna objevil znovu.“

Chlapec opět stál u svých prutů. Už v jiné, ale podle našeho názoru stejně nepohodlné poloze, jako byla ta předešlá. A opět nám hleděl přímo do očí. Jeho ústa se pootevřela, rty se nepřirozeně zkřivily, obnažily dásně a zuby v levém koutku a my zaslechli Majčin hlas:

„Protože kdybych měla ty vaše licousy, možná bych život opravdu brala jinak…“

„Mluví jako Majka,“ hlásil už nevzrušeně Vanderhoose. „A teď se podíval na vás. Ještě ho pořád nevidíte?“

Komov mlčel. Chlapec pořád stál s hlavou otočenou ke Komovovi — naprosto nehybný, jako vytesaný z kamene, bizarní socha ve zhoustlém soumraku. A já si uvědomil, že tohle není on. Figura se rozplývala, už jsem skrz ni viděl tmavý okraj vody při břehu.

„Aha, už ho mám!“ ozval se spokojeně Komov. „Stojí dvacet kroků od lodi, souhlasí?“

„Souhlasí,“ přikývl Vanderhoose.

„Nesouhlasí,“ opravil jsem ho.

Vanderhoose zpozorněl a naklonil se blíž k obrazovce.

„Nojo, asi nesouhlasí,“ připustil. „Asi je to ten, jak tomu říkáte, Gennadiji? Fantom?“

„Okamžik,“ přerušil ho Komov. „Řekl bych, že tentokrát ho vidím doopravdy. Jde ke mně!“

„Vidíš ho?“ zeptala se mě Majka.