Upřímně řečeno jsem zase ztrácel půdu pod nohama. Co má tohle společného s ideálem galakťana? Pokud o tom já můžu něco soudit, ve vesmíru se z lidí žádní galakťani nestávají. Naopak bych řekl, že lidé si do kosmu odnášejí Zemi, pozemské představy o útulnosti a pohodlí, pozemské zvyky a pozemskou morálku. Když už na to přijde, pro mě, a koneckonců i pro všechny moje přátele, je ideálem budoucnosti naše maličká planeta, která by se rozrostla až po nejzazší hranice Galaxie a možná i za ně. Asi v tomto duchu jsem se jal volně teoretizovat a sdělovat své okamžité závěry Majce, a v tom jsme si uvědomili, že v kajutě je — už asi drahnou chvíli — přítomen Vanderhoose. Stál opřený o stěnu, probíral se svými rysími štětinami a prohlížel si nás se zádumčivě roztržitým velbloudím úsměvem. Vstal jsem a přisunul mu židli.

„Dík,“ odmítl. „Radši postojím.“

„A co si o tom myslíte vy?“ soustředila se hned na něj Majka.

„O čem?“

„O vertikálním pokroku.“

Kapitán chvíli mlčel, pak zdrženlivě zasupěl a pronesl:

„Zatím nikdo neví, kdo jako první objevil vodu, ale ryby to rozhodně nebyly.“

Oba nás vyburcoval k vrcholnému rozumovému úsilí. Majka zazářila, zvedla ukazovák a zvolala:

„Ohó!“

„To není z mé hlavy,“ připustil melancholicky Vanderhoose. „Je to hodně starý aforismus. Líbí se mi už dávno, ale příležitost, kdy bych ho mohl uplatnit, se už léta ne a ne namanout…“ Asi minutu mlčel a pak dodal: „Jo, ještě ten palubní deník. Představte si, že taková zásada skutečně existovala.“

„Jaký palubní deník?“ zeptala se užasle Majka. „Proč najednou palubní deník?“

„Komov mě žádal, abych vyhledal předpisy přikazující za určitých okolností zničit palubní deník,“ vysvětlil se smutkem v očích Vanderhoose.

„No a?“ zeptali jsem se s Majkou jedním dechem.

Vanderhoose se zase odmlčel a mávl rukou.

„Je to ostuda,“ zakroutil nešťastně hlavou. „Ukázalo se, že jedno takové pravidlo skutečně platí. Vlastně platilo. Našel jsem ho ve starém Registru instrukcí. V novém už není. Tak jak jsem to mohl vědět? Nejsem přece historik…“

A zase se na dlouho zamyslel. Majka netrpělivě poposedla.

„Ano,“ pokýval hlavou kapitán. „Je to takhle: když vás potká těžká havárie na neznámé planetě obydlené rozumnými bytostmi — a je lhostejné, zda jsou to humanoidi nebo nehumanoidi, podstatnější je, že už dospěli do stadia rozvinuté technické civilizace — jste povinni zničit veškeré kosmické mapy a palubní deníky.“

Vyměnili jsme si s Majkou významný pohled.

„Ten nešťastný velitel Pelikánu,“ pokračoval Vanderhoose, „asi předpisy velmi dobře znal. Tohle pravidlo je staré možná dvě stě let, vymysleli si ho už na úsvitu kosmoplavby, jen tak, pro každý případ, ve snaze počítat se vším. Jako by bylo možné počítat se vším…,“ povzdechl si. „Je to pravda, člověka mohlo napadnout, proč ten deník přišel zničit. No a Komovovi to došlo. A víte, jak na mou informaci zareagoval?“

„Nevíme,“ řekl jsem. „Jak?“

„Přikývl a přešel k dalším záležitostem,“ usmála se Majka.

Vanderhoose si ji obdivně prohlédl.

„Přesně tak!“ potvrdil. „Přikývl a přešel… Já bych na jeho místě jásal, jaký jsem to mistr dedukce…“

„A co z toho plyne?“ naléhala Majka. „Chceš naznačit, že jsou to humanoidi, případně nehumanoidi, každopádně ve stadiu vyspělé technické civilizace? Tomu nerozumím. Ty tomu rozumíš?“ obrátila se ke mně.

Tenhle Majčin zvyk hrdě hlásat, že ničemu nerozumí, mě dokáže náramně pobavit. A náramně často se k tomuto úskoku uchyluju taky.

„Asi se k Pelikánu přihnali na kolech,“ usoudil jsem.

Majka hašteřivě zamávala rukama.

„Ale tady přece po nějaké technické civilizaci není ani památky,“ zavrčela nedůtklivě. „O nehumanoidech ani nemluvě…“

„Vanderhoose, Glumovová, Popove! Prosím, abyste se okamžitě dostavili do velína!“ oznámil do toho Komovův hlas z interkomu.

„Už je to tady!“ vyskočila Majka.

Nahrnuli jsme se do prostorné místnosti jako velká voda. Komov stál u stolu a ukládal do plastikového pouzdra přenosný translátor. Soudě podle poloh páček byl translátor připojen na palubní počítač. Komov se zdál nezvykle ustaraný, ale tvářil se nad očekávání lidsky, a dokonce se alespoň pro tuto chvíli zbavil oné až otravně tradiční ledové cílevědomosti.

„Odcházím ven,“ oznámil nám. „Jakove, vás určuji svým zástupcem. Hlavní bude zajistit nepřetržité sledování všech údajů a bezporuchový provoz palubního počítače. Jakmile se domorodci objeví, okamžitě mě informujte. Doporučuji zorganizovat nepřetržitou službu u panoramatické obrazovky, na tři směny. Majo, vy nastupte teď. Stasi, tamhle jsou radiogramy, které okamžitě odešlete. Řekl bych, že není třeba vysvětlovat, proč nikdo nemá vycházet z lodi. To je všechno. Pusťte se do práce.“

Posadil jsem se k radiostanici a pustil se do práce. Komov s Vanderhoosem, kteří stáli za mnou, se o čemsi tlumeně dohadovali. Probral jsem radiogramy. Tak vida, zatímco my ostatní jsme se mořili se světobornými filozofickými problémy, Komov pracoval jako včelička. Téměř všechno to byly odpovědi. Pořadí důležitosti jsem si musel určit sám, protože žádné zvláštní pokyny jsem nedostal.

ER-2, Komov — Centrum, Gorbovskému. Děkuji za lichotivý návrh, nepovažuji se za oprávněna odtrhovat vás od důležitějších záležitostí, veškeré novinky budu sdělovat neprodleně.

ER-2, Komov — Centrum, Baderovi. Okolnosti mě nutí vzdát se funkce hlavního xenologa projektu Archa. Doporučuji Amiredžibiho.

ER-2, Komov — Evropské tiskové středisko, Dombinimu. Přítomnost vašeho vědeckého komentátora zde považuji za předčasnou. Jako zdroj informací doporučuji přímo Centrum, Komisi pro kontakty.

A tak dále a tak podobně. Asi pět radiogramů putovalo do Centrálního informatoria. Jejich obsah mi byl španělskou vesnicí.

Když jsem byl v nejlepším, zacvrčel dešifrátor.

„Odkud to je,“ zeptal se přes rameno z druhého konce velína Komov. Stál vedle Majky a sledoval panoramatickou obrazovku.

„Centrum, historické oddělení,“ přečetl jsem.

„Aha, no konečně,“ ožil Komov a zamířil ke mně. „Čtěte dál.“

„Projekt Archa, Vanderhoosemu, Komovovi. Informace. Loď, kterou jste objevili, registrační číslo to a to, byla identifikována jako expediční hvězdolet Pelikán. Domovský přístav Deimos, startoval 2. ledna 33 k volnému průzkumu v zóně C. Poslední zaznamenaná zpráva je ze 6. května 34 z oblasti Stín. Posádka: Marie-Louisa Semjonovová, Alexandr Pavlovic Semjonov. 21. dubna 33 přibyl cestující: Pierre Alexandrovič Semjonov. Archív.

Bylo tam ještě něco, ale Komov za mými zády se rozesmál a já se k němu užasle otočil. Komov se chechtal, Komov zářil.

„Přesně tohle jsem si myslel!“ prohlásil s těžko potlačovanou převahou a my na něj zírali s otevřenými hubami. „Bůh je mi svědkem, že jsem si to myslel! Je to člověk! Rozumíte, mládeži?! Člověk!“