To se jí občas stane, že se o ni pokusí záchvat těžké chandry, a pak je skutečně lepší nechat ji na pokoji. Teď to ovšem vypadalo tak, že docela obyčejně zuří, a to kupodivu na mě; neznámo proč jsem si před ní připadal provinile a neměl jsem ponětí, jak se chovat.

Nakonec odešla do své kajuty hledat míč, kdežto já vypustil z podpalubí Toma a hnal jsem ho na přistávací plochu. Slunce už noční mráz jemně naředilo, ale stejně zatím bylo hodně chladno. Nos mi okamžitě prokřehl. K tomu z oceánu vanul sice lehký, ale dost dotěrný větřík. Špunta nebylo nikde vidět.

Chvilku jsem Toma proháněl po celé ploše, aby se trochu rozhýbal. Cítil se takovou záplavou pozornosti polichocen a neustále se dožadoval nějakých pokynů. Potom přišla Majka s míčem, a abychom nezmrzli, asi pět minut jsme si pinkali — dlužno dodat, že s nepředstíranou chutí. Stále jsem ještě doufal, že Majka přijde na jiné myšlenky, ale byly to marné naděje. Když už jsem všeho měl dost, přímo jsem se jí zeptal, co se stalo. Postavila míč na zdrsněný povrch letiště, posadila se na něj, podkasala si kožich a roztesknila se.

„Tak co se stalo?“ opakoval jsem otázku.

Zvedla ke mně vlhké oči a zase se odvrátila.

„Odpovíš už mi konečně, nebo ne?!“ přestalo mě to bavit.

„Je větřík,“ prohodila a roztržitě přehlédla celou oblohu.

„Cože?“ zeptal jsem se. „Jaký větřík?“

Poklepala si na čelo hned vedle objektivu třetího oka a řekla:

„Blkabečkakuka! Jeka náska slykašetka.“

„Sakama jsika blkabekačekka,“ opáčil jsem pohotově.

„Tamka jeka překaceka transkaslákatorka…“

„Taky pravda,“ souhlasila Majka. „Však říkám, fouká větřík.“

„Nojo,“ přikývl jsem. „Když větřík, tak větřík.“

Trčel jsem tu jako tvrdé y, cítil se proklatě nesvůj a stůj co stůj se snažil vymyslet nějaké konverzační téma, jenže jsem nepřipadl na nic kromě zmíněného již větříku a náhle jsem si uvědomil, že by nemuselo být špatné trochu se projít. Ještě ani jednou jsem se jen tak bez cíle nepotloukal po okolí — už jsme tu málem týden, a já na této zemi ještě pořádně nestál, pořád ji vidím jen na monitorech a obrazovkách. A pak, byla tu šance, že někde v houštinách narazím na Špunta, zvlášť když si to on sám bude přát, což by nakonec bylo nejen příjemné, ale jednoznačně i ku prospěchu věci: navázal bych s ním rozhovor v prostředí, které on považuje za přirozené. Stručně jsem všechny tyto své představy přiblížil Majce. Micky vstala a bez váhání vykročila k bažině, a tak jsem s nosem zabořeným hluboko do kožešinového límce a rukama vraženýma v kapsách odklopýtal v jejích stopách. Tom zmírající servilní úslužností se užuž chtěl pustit za mnou, ale já mu nakázal, aby zůstal na místě a čekal na další pokyny.

Do močálu jsme přirozeně nelezli, prodírali jsme se houštinami při jeho březích. Bylo to ubohé rostlinstvo — bledé, chudokrevné kmínky, scvrklé promodralé lístečky s kovovým odleskem, křehké uzlovaté větvičky a na nich skvrnitá oranžová kůra. Keře jen málokdy dosahovaly výšky vzrostlého muže, takže ani Vanderhoose a jeho licousy by tu nic zvláštního neriskovali. Pod nohama se pružně poddávala vrstva opadaného listí smíšeného s pískem. Ve stínu jiskřila jinovatka. Při tom všem však tato vegetace vyvolávala bezděčnou úctu. Asi to pro ni nebylo nic snadného, udržet se v tak nevlídných podmínkách — v noci teplota klesala až na minus dvacet, přes den jen zřídkakdy vystoupila na nulu, a to se kořenový systém musel spokojit se slaným pískem. Skoro jsem si neuměl představit, že někde mezi těmi keři by po ojíněném písku mohl bosýma nohama našlapovat úplně nahý mužíček. Znenadání jako by se cosi pohnulo v ostrůvku houští po pravé straně. Zastavil jsem a zavolal: „Špunte!“, ale nikdo se mi neozval. Obklopovalo nás jen zmrzlé, ledové ticho. Nikde ani třeba jen náznak šelestu větru či bzučení nějakého hmyzu — to vše vyvolávalo nečekaný dojem, jako bychom kličkovali mezi divadelními dekoracemi. Obešli jsme protáhlý jazyk mlhy a začali stoupat do svahu. Byla to vlastně jen písečná duna, místy přizahalená křovinami. Čím jsme vystupovali výš, tím pevnější byla půda pod nohama. Loď nám za mlhou zmizela z dohledu, ale rozestavěné letiště bylo zatím vidět dobře. Zdrsněný povrch přistávací plochy svítil do slunce veselou a jasnou červení a uprostřed se osiřele černal míč, který jsme tam nechali a kolem nějž teď váhavě přešlapoval nemotora Tom — patrně řešil nezvládnutelnou úlohu: má nepatřičný předmět z plochy odklidit, nebo v případě potřeby položit za věc zapomenutou člověkem vlastní život?

A vtom jsem na tvrdém promrzlém písku zaznamenal stopy — tmavé vlhké skvrny ve stříbřitém jíní. Určitě tudy prošel Špunt, a docela nedávno. Seděl na hřebenu, pak vstal a vykročil po úbočí někam pryč. Řetízek šlépějí se táhl někam do prostoru na dně úžlabiny mezi dutinami. „Špunte!“ zavolal jsem ještě jednou, ale zase se neozval. Začal jsem tedy sestupovat dolů do roklinky.

Našel jsem ho hned. Ležel na břiše natažený jako struna obličejem k zemi a hlavu si držel v dlaních. Vyjímal se tu věru zvláštně a neskutečně, nahé chlapecké tělo jako by do této ledové scenérie naprosto nepatřilo. Bylo s ní dokonce v přímém protikladu. V první chvíli jsem se dokonce polekal, zda náhodou nedošlo k něčemu nenapravitelnému. Bylo tu až příliš studeno a neútulno. Posadil jsem se vedle něj do podřepu, tiše na něj křikl, a když nereagoval, lehce jsem ho pleskl po holém vyzáblém zadku. Bylo to poprvé, co jsem se ho dotkl, a byl jsem tak zaskočen, že jsem leknutím div nezařval — zdál se mi horký jako žehlička.

„Už to vymyslel?“ otázal se Špunt ve stále stejné poloze.

„Zatím přemýšlí,“ odpověděl jsem. „Je to zapeklitá otázka.“

„A jak se dovím, že na to přišel?“

„Přijdeš k nám a on ti to hned řekne.“

„Mam-ma,“ vyhrkl Špunt.

Majka stála hned vedle mě.

„Mam-ma,“ opakoval bez jediného pohybu.

„Ano, copak, zvonečku,“ ozvala se tiše Majka.

Posadil se, přesněji řečeno se přelil z polohy vleže do sedu.

„Řekni to ještě jednou,“ požádal ji.

„Ano, zvonečku,“ pronesla znovu Majka. Pleť obličeje zbledla a ostře z ní vystoupily pihy.

„Fenomenální!“ ohodnotil její výkon chladně, a přestože seděl a ona stála, pohlédl na ni nějak svrchu. „Špačíček.“

Odkašlal jsem si.

„Čekali jsme na tebe, Špunte,“ řekl jsem.

Tmavé oči sklouzly ke mně. Stálo mě hodně úsilí, abych neuhnul pohledem. Ten obličej byl přece jen jako z hororu.

„Proč jsi na mě čekal?“

„Jak to — proč…“ Trochu mi vyrazil dech, ale duchapřítomnost jsem neztratil. „Nudíme se bez tebe. Je nám bez tebe špatně. Chybí nám ta správná spokojenost, rozumíš?“

Vyskočil, ale hned se zase posadil. Strašně nepohodlně, takhle bych nedokázal sedět ani dvě vteřiny. „Tobě je beze mě zle?“

„Ano,“ prohlásil jsem bez dlouhého uvažování.

„Fenomenální,“ zhodnotil to. „Tobě je zle beze mě, mně je zle bez tebe. Šaráda.“

„Proč by to měla být šaráda?“ dohřál jsem se. „Šaráda by to byla, kdybychom nemohli být spolu. A my se přece setkali, můžeme si třeba pohrát… Já vím, že si hraješ rád, ale zatím sis vždycky musel hrát sám…“

„Ne,“ namítl Špunt. „Sám jsem si hrál jen ze začátku. Pak jsem si jednou hrál na jezeře a uviděl jsem svůj odraz. Chtěl jsem si hrát s ním, jenže on se rozsypal. Tak jsem si moc přál, abych měl odrazy, hodně odrazů, s kterými bych si mohl hrát. A stalo se to.“

Vyskočil a lehce poklusem opsal pravidelný kruh, zanechávaje za sebou své strnulé fantomy — černé, bílé, žluté, rudé — a nakonec se posadil doprostřed a hrdě se kolem sebe rozhlédl. A musím říct, že to byla podívaná za všechny peníze — nahatý kluk v písku a kolem něj tucet jeho různobarevných sochařských portrétů v nevídaných pózách.

„Fenomenální,“ protáhl jsem uznale a významně pohlédl na Majku, abych ji tak vybídl k nějakému příspěvku do diskuse. Jenže ona zase nic, jen zakaboněně zírala na fantomy, které se kolébaly, pomalu tály a šířily kolem sebe čpavkový pach.

„Už pokolikáté se vás chci zeptat, proč se do tohohle pořád balíte,“ dotkl se mého kožichu a pořádně škubl za spodní lem.