„To je oděv,“ vysvětlil jsem.

„Oděv,“ opakoval jako ve snu. „Ale proč?“

Vyložil jsem mu, co je to oděv. Nejsem Komov. V životě jsem nikdy nic nepřednášel, zvláště pak o oděvech. Bez falešné skromnosti však musím zdůraznit, že lekce měla úspěch.

„A to jsou všichni lidé oblečení?“ zeptal se ohromený Špunt.

„Všichni,“ prohlásil jsem pevně, především proto, abychom s touto otázkou skoncovali. Totálně jsem nechápal, co ho na tom tolik zaráží.

„Ale lidí je přece hodně! Kolik jich je?“

„Patnáct miliard.“

„Patnáct miliard,“ opakoval po mně, vztyčil ukazovák bez nehtu do výše obličeje a začal ho ohýbat a zase narovnávat. „Patnáct miliard!“ řekl a rozhlédl se po svých již zpola zmizelých fantomech. Jeho oči nápadně potemněly. „A všichni oblečení… Co ještě?“

„Nerozumím.“

„Co ještě dělají?“

Nabral jsem do hrudi dostatek vzduchu a začal mu líčit, co dělají lidé. Je to možná zvláštní, ale doposud jsem se tímto problémem ještě nikdy neobíral. Obávám se, že jsem ve Špuntovi vyvolal dojem, jako by se lidstvo většinou věnovalo záležitostem souvisejícím s kybertechnikou. Ačkoli to snad pro začátek není tak špatné, řekl jsem nakonec. Špunt se sice nekymácel a nenadskakoval tolik jako při Komovových přednáškách, ale fakt je, že mi naslouchal jako uhranutý. Když jsem konečně přestal, byl jsem z vlastní usilovné snahy poskytnout mu základní představu o pozemském umění dokonale popletený a málem jsem si zoufal nad vlastní neschopností, ale on okamžitě položil další otázku.

„Tolik práce,“ mínil málem soucitně. „Tak proč jste přišli sem?“

„Majko, zkus to teď ty,“ žadonil jsem osípěle. „Nos už mám zmrzlý jako kus ledu…“

Odcizeně si mě změřila, ale pak se přece jen pustila do liknavého a podle mého názoru beznadějně nezáživného líčení projektu Archa, v tuto chvíli už blahé paměti. Dlouho jsem to nevydržel, začal jí skákat do řeči a pokoušel jsem se oživit toto téma barvitými detaily, co chvíli jsem svou málo úspěšnou kolegyni opravoval, až se nakonec ukázalo, že zase mluvím sám. Považoval jsem za nutné uzavřít tento svůj další řečnický výstup mravním ponaučením.

„Jistě vidíš sám, co se tu děje. Pustili jsme se do velké věci, ale jakmile jsme přišli na to, že tvoje planeta už obyvatele má, ihned jsme od toho záměru upustili.“

„Takže lidé se umějí dovědět, co bude?“ zeptal se Špunt. „To se mi nezdá. Kdyby to lidé uměli, už dávno by odsud odešli.“

Nezmohl jsem se na žádnou odpověď. Téma mi připadalo příliš choulostivé.

„Víš co, Špunte, pojďme si něco zahrát,“ změnil jsem tón. „Aspoň uvidíš, jak zajímavé mohou být hry s lidmi.“

Mlčel. Sveřepě jsem zakoulel očima na Majku — co blázní, proboha, přece mě nenechá vláčet celý kontakt na mém vlastním hrbu!

„Pojď si něco zahrát, Špunte,“ podpořila mě bez sebemenšího náznaku zápalu či zájmu. „Nebo tě povozím v létacím přístroji, když budeš chtít.“

„Můžeš lítat vzduchem,“ chytil jsem se toho, „a všechno zůstane dole pod tebou — hory, bažina, ledovec.“

„Ne,“ odpověděl lhostejně. „Lítání je příliš obyčejný zdroj spokojenosti. To umím sám.“

Až jsem nadskočil.

„Jak to myslíš — sám?!“

Tvář se na okamžik zčeřila, ramena se zvedla a zase klesla.

„Nemám slova,“ řekl. „Když chci, tak lítám…“

„No tak leť,“ uniklo mi bezděky.

„Teď nechci,“ odsekl netrpělivě. „Protože mi dostatek spokojenosti přinášíte vy.“ Vyskočil. „Chci si hrát. Ale kde?“

„Poběžme k lodi,“ navrhl jsem mu.

Vyrazil nervy drásající kvil, a než duny stačily udusit ozvěnu, už jsme se o závod drali křovinami. Nad Majkou jsem zlomil hůl — ať jedná, jak sama uzná za vhodné.

Špunt klouzal mezi keři jako sluneční prasátko. Pokud mohu soudit, nezachytil cestou za jedinou větvičku a patrně se ani jednou nedotkl nohama země. Já to ve svém kožichu s elektrickým ohřevem bral hlava nehlava jako tank, jen to kolem mě praštělo. Stále jsem se snažil ho dohnat, ale mátly mě fantomy, které v pravidelných intervalech zanechával tu i onde. Za pásmem křovin na mě čekal. Zeptal se: „Stává se ti to taky někdy? Že se vzbudíš a víš, že jsi zrovna něco viděl. Někdy jsou to věci, které dobře znám. Třeba jak lítám. A někdy je to docela nové, věc, jakou jsem ještě nikdy neviděl.“

„Stává,“ přisvědčil jsem a polkl naprázdno. „Říká se tomu sen. Prostě spíš a zdají se ti sny.“

Dál jsme pokračovali volným vycházkovým tempem, někde daleko za námi si cestu houštinami klestila Majka.

„Kde se to bere?“ zeptal se Špunt. „A co to je — sny?“

„Nevšední kombinace všedních dojmů,“ ocitoval jsem naučenou definici.

Samozřejmě nic nechápal a mně nezbylo, než proslovit ještě jednu přednášku, tentokrát o tom, co jsou to sny, jak vznikají, k čemu jsou dobré a jakou by měl člověk smůlu, kdyby sny nebyly.

„Sssicilská žežulka! Ale stejně nerozumím, jak mohu ve snu vidět něco, co jsem nikdy předtím neviděl.“

Majka nás dohnala a mlčky se k nám připojila. „Například?“ zeptal jsem se.

„Někdy se mi zdá, že jsem strašně obrovský, že přemýšlím, že otázky přicházejí jedna za druhou, velice obsažné, výrazné, podivuhodné otázky, a já hned nalézám odpovědi, přímo zázračné odpovědi, a přitom rovnou vím, jak se z otázky utváří odpověď. A to je největší spokojenost, jakou znám, když se z otázek utvářejí odpovědi. Ale když se probudím, nepamatuju si ani otázky, ani odpovědi. Pamatuju si jen tu spokojenost.“

„Mnojo,“ zareagoval jsem neurčitě. „Zajímavý sen. Ale vysvětlit ti ho neumím. Zeptej se Komova. Ten ti to možná vyloží.“

„Komov… Co je to Komov?“

Nezbylo, než vyložit mu systém našich jmen. To už jsme obcházeli bažinu a otevřel se nám pohled na loď a přistávací plochu. Když jsem skončil. Špunt zničehonic vyhrkl:

„To je zvláštní. To se mi ještě nikdy nestalo.“

„Co?“

„Že bych něco v sobě chtěl a nešlo to.“

„A co chceš?“

„Chtěl bych se rozdělit na dva. Teď jsem sám a chtěl bych, abychom byli dva.“

„Hochu zlatá,“ zakroutil jsem hlavou, „ono není o co stát. To je přece nemožné.“

„A kdyby to možné bylo… Bylo by to dobře, nebo špatně?“

„Samo sebou špatně,“ ujistil jsem ho. „Zatím asi úplně nechápu, co chceš říct. Dokážu si představit, že bys byl roztržen na dva kusy. To je úplně špatné. Dá se taky duševně onemocnět a říká se tomu rozpolcení osobnosti. Což je taky zlé, ale dá se to napravit.“

„A bolí to?“ zajímalo Špunta.

Došlápli jsme na perforovanou plochu letiště. Tom už se nám valil v ústrety, hnal před sebou míč a radostně blikal signálními světly.

„Už toho nech,“ snažil jsem se tuto debatu uzavřít. „Takhle jsi taky formát.“

„Ale ne, nejsem formát,“ nesouhlasil Špunt, jenže to už jsme se ocitli v Tomově moci a strhlo se něco nevídaného.

Ze Špunta se jako krupobití vyvalily otázky. Nestačil jsem odpovídat. Tom nestačil plnit pokyny. Míč se ani pořádně nestačil dotknout země. Jen Špunt stačil všechno.

Pro nezaujatého diváka to asi musela být náramná legrace. A ona to pro nás taky legrace byla, taková, že život znovu vjel i do Majky. Asi jsme vypadali na rozdováděné výrostky, kteří zdrhli z vyučování na oceánskou pláž. Nejdřív v tom byla jistá křeč, vědomí, že tu nejsme pro zábavu, že pracujem, ale pak to samo od sebe upadlo v zapomnění. Zůstal jen míč, který vám letí rovnou do tváře, a nadšení z každého úspěšného úderu, a vztek na toho nešiku Toma, a zvonění v uších z bujarého pokřiku a ostrý, sekaný Špuntův smích, dětský a bezstarostný smích, který jsme tehdy slyšeli poprvé…

Byla to zvláštní hra. Špunt si nová a nová pravidla vymýšlel přímo v jejím průběhu. Rychle vyšla najevo jeho hráčská kuráž a vášeň, nevynechal jedinou příležitost, kdy nám mohl demonstrovat svou fyzickou převahu, sám nás tlačil do nesmlouvavého zápolení a jaksi samo sebou se stalo, že nakonec hrál on sám proti nám třem a naše trojice přesto neustále prohrávala. Nejdřív vítězil proto, že jsme ho nechávali. Pak vítězil, protože jsme nerozuměli jeho pravidlům. Pak jsme pravidla pochopili, ale mně a Majce překážely kožichy. Pak jsme si řekli, že Tom je hrozný nemotora a vyhnali jsme ho. Majka se do hry opřela s plnou vervou, já také nechával na improvizovaném hřišti celé srdce, a přesto jsme ztráceli bod za bodem. Nebylo v našich silách si s tím bleskurychlým čírtětem poradit — chytil každý míč, sám střílel velice tvrdě a přesně, pobouřeně ječel, když někdo držel míč v rukou déle než vteřinu, dokonale nás mátl svými fantomy a ještě hůř schopností prostě zmizet a prakticky ve stejném okamžiku se objevit na zcela jiném místě. Přesto jsme se nevzdávali, pot z nás jen lil, dech jsme sotva popadali, řvali na sebe, a to dost neurvale, ale bili jsme se jako lvi. A najednou všechno skončilo.