Prudce jsem kožich odhodil a posadil se. „Dejme tomu,“ řekl jsem tichu a prázdnu. „Jedna nula pro vás. Gorbovskij ze mě nikdy nebude. Nějak se s tím vyrovnáme… Uděláme to takhle. Hned dneska všechno vysypu Vanderhoosemu, a už zítra místo mě nejspíš pošlou náhradu. Můj ty smutku, ale co se mi to semlelo na tom staveništi! Tom je mimo provoz, harmonogram prací v troskách, vedle přistávací plochy málem povrchový důl…“ Vtom jsem si naštěstí vzpomněl, proč jsem kajutu poctil návštěvou v tak nezvyklou hodinu, vytáhl jsem zásuvku, sáhl pro krystalofon se záznamy irukánských bojových pochodů a pečlivě si ho přivěsil k lalůčku pravého ušního boltce. Zvuková clona, řekl jsem si naposledy. Shrábl jsem zmuchlaný kožich do náruče, vrátil se do přechodové komory, několikrát jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl, abych se definitivně uklidnil, zapnul jsem krystal a vykročil ven.

Teď už mi bylo dobře. Vně i uvnitř mého těla řvaly barbarské trouby, řinčela měď, kutaly bubny — telemské legiony, pokryté oranžovým prachem, těžce odměřovaly krok a doslova drtily dlažbu staroslavného města Setému; plápolaly věže, bortily se střechy a nad tím vším, ničivě deptajíce odhodlání nepřítele, svištěli bitevní draci—stěnožrouti. Spolehlivě obehnán těmito tisíce let starými hluky jsem se znovu vysápal do Tomových útrob a bez sebemenších dalších zádrhelů dotáhl preventivní údržbu šéfkybera do konce.

Když Jack a Rex zarovnávali poslední stopy po jámě a do Tomova těla proudily poslední litry nového argonu, zahlédl jsem nad pláží překotně rostoucí černou skvrnku. Glyder se vracel. Pohlédl jsem na hodinky — bylo 17.58 místního času. Vydržel jsem. Teď už jsem mohl tympány a bubny zarazit a v klidu si promyslet následující problém: Má smysl přidělávat starosti Vanderhoosemu a plašit základnu? Najít náhradníka vůbec nebude jednoduché, nehledě k tomu, že taková věc bude považována za mimořádnou událost, zdrží to práce na celé planetě, přiženou se sem všelijaké komise, začnou prověrky a hloubkové prověrky, programy se zastaví, Vadik bude vzteklý jako pes, a když si k tomu všemu představím, jakým pohledem si mě změří doktor xenopsychologických věd, člen Komkonu a zvláštní zmocněnec pro projekt Archa Gennadij Komov, vycházející světlo pozemské vědy a milovaný žák doktora Mbogy, čerstvý spolubojovník samotného Gorbovského… Ne, ještě si to musím důkladně promyslet a zvážit. Díval jsem se na stále větší glyder a hlavou mi běželo: Všechno si musím co nejpečlivěji probrat. Za prvé mám před sebou celý večer a za druhé se nemohu zbavit dojmu, že by bylo rozumnější to mé přiznání na nějaký čas odložit. Mé prožitky se koneckonců týkají jen mě osobně, kdežto mé případné odvolání z funkce by zasáhlo prakticky všechny. A pak — ta zvuková clona se úžasně osvědčila. Takže to asi raději odložíme.

Jakmile jsem však zahlédl Majčin a Vanderhooseho obličej, všechny tyhle spekulace byly rázem tytam. Komov se tvářil jako obyčejně, a jako obyčejně se tvářil tak, až se dalo věřit, že vše kolem patří jemu osobně už dost dávno, přinejmenším tak dávno, že ho to taky stačilo jaksepatří otrávit. Zato Majka byla promodrale bledá, vypadalo to na žaludeční nevolnost. Komov pohotově seskočil do písku a úsečně se dotázal, proč jsem nereagoval na radiosignál — to už ovšem jeho oči sklouzly ke krystalofonu, pohrdavě se ušklíbl, a aniž by čekal na odpověď, zmizel v lodi. Mezitím vylezl z glyderu Vanderhoose, pomalu se ke mně blížil, neznámo proč smutně pokyvoval hlavou a snad ještě nikdy se tolik nepodobal prastarému churavému velbloudovi. Jen Majka dál bez hnutí seděla ve svém křesle, celá taková sklesle načepýřená, s bradou zabořenou do kožešinového límce, oči měla jako skleněné a světle hnědé pihy se najednou zdály černé.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se polekaně.

Vanderhoose došel až ke mně a zůstal stát. Zaklonil hlavu a vysunul spodní čelist. Uchopil mě za rameno a lehce mnou zatřásl. Srdce mi spadlo až někam ke kolenům, nevěděl jsem, co si o tom všem myslet. Zatřepal se mnou ještě jednou a řekl:

„Je to moc smutný nález, Stasi. Objevili jsme havarovanou loď.“

Křečovitě jsem polkl a zeptal se:

„Naši?“

„Ano, naši.“

Majka se konečně vysoukala ven, pokynula mi jako tělo bez duše a na vratkých nohou se odebrala k lodi.

„Kolik bylo obětí?“ zajímal jsem se.

„Dvě.“

„A kdo to je?“ vyslovoval jsem s námahou.

„Zatím nevíme. Je to stará loď. Havarovala už před mnoha lety.“

Uchopil mě důvěrným gestem za loket a oba jsme v dojemně svorném páru následovali Majku. Mezitím mi stačilo odlehnout od srdce. V prvním okamžiku jsem se přirozeně obával, že se zřítil někdo z naší výpravy. Ale stejně…

„Tahle planeta se mi nikdy nelíbila,“ uklouzlo mi, aniž bych si to nějak zvlášť přál.

Vstoupili jsme do přechodové komory, svlékli se a Vanderhoose se pustil do puntičkářského čištění kožichu, zbavoval ho všelijakých bodláků, ostnů a trnů. Řekl jsem si, že na něj čekat nebudu a rozběhl se k Majce. Ležela na lůžku s koleny přitaženými k břichu, tváří otočená ke zdi. Tahle póza mi cosi neomylně připomněla a já si řekl: Hlavně klid, chlapče, žádné zbytečné fňukání a utěšování. Posadil jsem se ke stolu, zabubnoval po něm prsty a tím nejvěcnějším tónem, jakého jsem byl mocen, jsem se optal:

„Je ta loď skutečně tak stará? Vander říká, že musela havarovat už před hodně lety. Je to tak?“

„Je,“ hlesla Majka do stěny, ale dala si načas.

Pohlédl jsem na tu hromádku neštěstí, duši mi zbrázdily ostré kočičí drápky, ale já pokračoval stále stejně nevzrušeně:

„A co je pro vás hodně let? Deset? Dvacet? Nějak mi to nejde dohromady. Planetu jsme objevili sotva předloni…“

Neodpověděla. Zabubnoval jsem prsty ještě jednou a o něco tlumenějším, přesto však tímž samozřejmým tónem jsem poznamenal:

„Přísně vzato to mohli být nějací kosmičtí pionýři, volný průzkum… Jestli jsem dobře rozuměl, byli tam dva…“

Vymrštila se s takovou silou, že div nevzlétla, otočila se tváří ke mně a rukama se opřela o přikrývku.

„Dva!“ zaječela jako smyslů zbavená. „Ano. Byli dva! Ty pařeze bezcitná! Špalku jeden dubová!“

„No dovol!“ ohradil jsem se užasle. „Proč takový…“

„Co mi sem lezeš!“ pokračovala téměř šeptem. „Koukej sypat k těm svým kyberblbům a mudruj si o tom s nimi — kolik uběhlo let, co ti nějak nejde dohromady… proč jsou tam dva a ne tři, nebo třeba sedm…“

„Proboha zadrž, Majko!“ pokoušel jsem se ji zarazit téměř prosebně. „Já jsem se přece chtěl zeptat na něco úplně…“

Zabořila obličej do dlaní a zdušeně mumlala:

„Mají zpřerážené všechny kosti…, ale ještě žili… pokoušeli se něco podniknout… Víš co,“ odtáhla dlaně z očí a úpěnlivě se na mě zahleděla, „běž pryč, prosím tě. Hned přijdu. Za chvilku.“

Opatrně jsem povstal a vyšel ze dveří. Býval bych ji rád objal, řekl jí něco laskavého, útěšlivého, jenže chlácholení zlomených duší není mou silnou stránkou. V chodbě jsem se najednou celý roztřásl. Zastavil jsem a počkal, až to přejde. To je mi ale den! Teď nikomu nic vyprávět nemůžu. A asi bych ani neměl. Otevřel jsem oči a ve dveřích velína zahlédl Vanderhooseho, který si mě pozorně prohlížel.

„Jak se vede Majce?“ zeptal se tiše.

Jak se jí vede, zřejmě pochopil z kukuče, kterým jsem ho počastoval, protože jen smutně pokýval hlavou a zase zmizel za dveřmi. A já se odloudal do kuchyně. Jen tak ze zvyku. Prostě to u nás takhle chodilo — hned po návratu glyderu všichni usedali k obědu. Dnes ovšem bude s největší pravděpodobností všechno jinak. Kdo by teď měl pomyšlení na jídlo… Seřval jsem kuchaře, protože jsem se nemohl zbavit dojmu, že jídelníček pomotal. Ve skutečnosti přirozeně nic nepomotal, oběd byl hotov, a dobrý oběd, jako vždycky. Ale Majka asi jíst nebude, a přitom by kousek něčeho v žaludku tolik potřebovala. Tak jsem pro ni navrch objednal ještě ovocné želé se šlehačkou, jedinou lahůdku, o níž jsem bezpečně věděl, že ji má ráda. V Komovově případě jsem se rozhodl přídavek mu pod nos nestrkat. Představa Vanderhooseho mě inspirovala k nápadu zařadit do společného menu také pár sklenic vína — co kdyby se někomu zachtělo trošičku rozbouřit a přibrousit duchovní síly… Vrátil jsem se do velína a zaujal místo u svého pultu.