Špunt mezitím už padal k zemi. Kamenitá poušť se nezadržitelně blížila, lehce se natáčela kolem neviditelné osy a už bylo jasné, kam se ta osa noří — do černé praskliny, která roztínala hnědou kamenitou pláň. Prasklina rostla, rozestupovala se, její okraj ozářený sluncem se zdál hladký a dokonale kolmý a na to, že by snad bylo k zahlédnutí její dno, nebylo ani pomyšlení — panovala tam naprostá tma. A do té tmy se náš Špunt střemhlav zřítil: obraz zmizel, Majka otočila knoflíkem rozlišovače až na doraz, ale ani maximální rozlišení neukázalo nic než nezřetelné čůrkovité šedé proužky svisle přetínající obrazovku. Po chvíli Špunt vyrazil pronikavý skřek a pohyb ustal. „Zabil se!“ málem jsem vykřikl hrůzou. Majka mi bolestivě sevřela zápěstí.

Na monitorech se nejasně rýsovaly nějaké matné nepohyblivé útvary a slyšet bylo velmi zvláštní zvukovou kulisu — žbluňkání, ochraptělé kuňkání a sykot. Z mlh se vynořila známá silueta černé ruky a zase se ztratila. Útvary se daly do pohybu, střídaly se v pomalém sledu, kuňkání a žbluňkání periodicky sílilo a zase utichalo… Cosi krátce zavylo a to vytí vyvolalo mnohonásobnou ozvěnu. „Přepněte na infravidění,“ rozdrtil mezi zuby Komov. Majka doslova skočila po ovládacích prvcích infravidění. Obrazovka sice zesvětlala, ale já stejně jako předtím nic konkrétního nerozlišoval.

Všechno zaplavila fosforeskující mlha. Pravda, tohle nebyla obyčejná mlha, dala se v ní vytušit jistá struktura, bylo to něco jako řez živou tkání při pohledu přes rozostřený mikroskop, a v této strukturované mlhovině se místy daly tušit světlejší sraženiny a shluky pulsujících zrn; to vše jako by viselo ve vzduchu, někdy se to docela ztrácelo a pak zase vynořovalo a Špunt tím procházel, jako by to nebylo nic reálného. Šel se svítícíma rukama nataženýma před sebe a kolem to šplouchalo, sípělo, zurčelo a zvučně tikalo.

Šel dlouho a my jsme si ani neuvědomovali, že ta struktura vybledá, rozplývá se a že na obrazovce zůstává jen mléčný svit a sotva patrný obrys roztažených chlapcových prstů. Až nakonec zastavil. Zjistili jsme to především díky tomu, že zvuky se přestaly přibližovat a vzdalovat. Ale byly stále stejné. Celá lavina, celý vodopád zvuků. Ochraptělé hluky, basový brum, seškrcené popiskování…, něco šťavnatě kanulo a dopadalo se zvonivými cákanci… Jemné vibrace, skřípot, měděné hřmění… A nakonec klidnou mléčnou září prostoupily temné skvrny, desítky temných skvrn, velkých i malých; nejdřív je skoro nebylo vidět, obrysy se překreslovaly jen pomalu, ale potom se začaly podobat čemusi důvěrně známému — až jsem si nakonec definitivně ujasnil, co to je… Bylo to naprosto vyloučeno, ale já už se té myšlenky nemohl zbavit. Lidé. Desítky, stovky lidí, nějaký dav, pravidelně uspořádané zástupy, viděné z mírného nadhledu… A pak se to stalo. Na pouhý zlomek okamžiku se obraz dokonale vyjasnil. Ostatně — ten zlomek byl příliš kratičký na to, aby se cokoli dalo identifikovat. Hned nato se nám až do mozku zaryl zoufalý výkřik, obraz se převrátil a zmizel nadobro. Celý tenhle výjev však překryl nepříčetný Komovův řev: „Proč jste to udělala?“

Obrazovka byla neživá. Komov už nepřirozeně zpříma stál a zaťatými pěstmi se opíral o pult. Díval se na Majku. Zdála se mi bledá, ale klidná. Také vstala a nehnutě zírala Komovovi do očí. Mlčela.

„Co se stalo?“ dotázal se nejistě Vanderhoose. Taky nic nechápal.

„Buď jste nezodpovědná výtržnice, nebo…“ Komov už se ovládl. „S okamžitou platností vás vylučuji ze skupiny pro kontakt. Zakazuji vám opouštět loď, vstupovat do velína a na stanoviště SAP. Běžte pryč.“

Majka stejně jako předtím nevydala ani hlásku, otočila se a odešla. Bez dlouhého otálení a uvažování jsem se rozběhl za ní.

„Popove!“ zastavil mě ostře Komov.

Strnul jsem.

„Prosím, vyšlete do Centra tento záznam. Spěšně!“

Hleděl mi málem až pod šedou kůru mozkovou a já se cítil prabídně. Takového Komova jsem nezažil ještě nikdy. Takovýto Komov měl neoddiskutovatelné právo nařizovat, ukládat domácí vězení a vůbec potlačovat jakýkoli pokus o rebelii už v zárodku. Obával jsem se, abych se už v příští vteřině nerozpadl na dva kusy. Jako Špunt, šlehlo mi hlavou.

Vanderhoose si odkašlal a pronesl:

„Tedy…Gennadiji. Co kdybychom to nevysílali do Centra, ale rovnou na základnu… Gorbovskij už je přece na základně. Nebylo by lepší postoupit poslední zprávy tam, co o tom soudíte?“

Komov ještě stále propaloval očima mou maličkost. Ty oči v uzoučkých střílnách mezi víčky připomínaly ledové krystalky.

„Ano, samozřejmě,“ přikývl, jako by se nic nedělo. „Kopii na základnu, Gorbovskému. Děkuji za upozornění, Jakove. A vy můžete začít, Stasi.“

Co mi zbývalo? Ale nelíbilo se mi to ani trochu. Kdybychom nosili brigadýrky, jako to bývalo zastará, otočil bych si ji štítkem dozadu. Jenže jsem žádnou brigadýrku neměl, tak jsem se omezil jen na to, že jsem se při vytahování kazety z rekordéru vyzývavě zeptal:

„A co tak strašného se vlastně stalo? Co vám udělala?“

Komov byl zticha. Už znovu seděl, okusoval si spodní ret a prsty bubnoval do opěradla křesla. Vanderhoose roztáhl licousy do vějířků a také vyčkávavě sledoval tázaného.

„Zapnula reflektor,“ odpověděl mi konečně.

Nic mi nedocházelo.

Komov nedodal už nic, jen ukázal na utopenou klávesu před sebou.

„Jo tak!“ protáhl pobouřeně kapitán.

Kdežto já neřekl nic. Já vzal kazetu a šel si po svých. Musel jsem uznat, že tady není co dodat. Lidi kolikrát s popraskem a ostudou z vesmíru vyletí za mnohem bezvýznamnější poklesky. Majka zapnula havarijní záblesk zabudovaný do obruče třetího oka. Uměl jsem si představit, jaké to asi pro obyvatelstvo jeskyně, uvyklé věčné tmě, muselo být, když se v té temnotě byť jen na okamžik rozsvítilo malé sluníčko. Průzkumník, který ztratí vědomí, se podle tohoto záblesku dá vyhledat z oběžné dráhy, a to dokonce i na osvětleném povrchu planety… dokonce i pod lavinou hlíny a kamene… nebo třeba… Jeho záblesk totiž obsáhne celé vlnové spektrum. Ještě jsem neslyšel o případu, že by se nepodařilo tímto zábleskem zaplašit i ty nejdivočejší a nejkrvelačnější živočichy. I tachorg, o němž je známo, že se nelekne ničeho, při záblesku překotně brzdí a snaží se co nejrychleji zastavit svůj nezadržitelný cval… Ta ženská se snad zbláznila, pomyslel jsem si unyle. Přeskočilo jí… Ale zachoval jsem tvář a už u vysílačky jsem jen tak mimochodem podotkl:

„No bože! To se stane, že se člověk splete a zmáčkne něco jiného…“

„No ano, skutečně,“ přidal se ke mně rozšafa Vanderhoose. „Takhle to asi bylo. Zřejmě chtěla rozsvítit infračervený reflektor… Tlačítka jsou hned vedle sebe… Co o tom soudíte, Gennadiji?“

Komov mlčel. Něco kutil na pultu před sebou. Ani dívat se na něj jsem nehodlal. Uvedl jsem do chodu vysílací automat a demonstrativně se odvrátil.

„Je to samo sebou nepříjemné, moc nepříjemné,“ huhlal nejistě Vanderhoose. „To jsou mi patálie… Opravdu, tohle by se nakonec mohlo promítnout i do… Svévolný aktivní zásah… A pro ně nic příjemného…Hm… poslední dobou jsme všichni trochu přetažení, Gennadiji. Není divu, že se to děvče přehlédlo… Abych pravdu řekl, sám jsem uvažoval, jak to udělat… aby byl obraz poněkud jasnější… Nebožáček Špunt. Řekl bych, že to on tak zavřeštěl…“

„Tady je to,“ přerušil ho Komov. „Račte se pokochat. Tři a půl okénka na záznamu…“

Zaslechl jsem kapitánovo rozpačité funění. Neudržel jsem se a ohlédl se po nich. Za jejich hlavami skloněnými k sobě nebylo nic vidět, a tak jsem vstal a přistoupil až za jejich záda. Na obrazovce se ukázalo to, co jsem zahlédl v poslední chvilce, ale nestačil to strávit. Obraz byl jasný, ostrý a kontrastní, ale já stejně netušil, co má tohle znamenat. Bylo tam plno lidí. Spousty černých, naprosto stejných figur, rozestavěných šachovnicově po obrovském prostranství. Vypadalo to na nějaké rozlehlé, dobře osvětlené náměstí. Přední postavy byly dost velké, ty v dalších řadách se v souladu se zákony perspektivy postupně zmenšovaly. Ba co víc, řady se zdály nekonečné a někde v dálce se spojovaly v jednolité černé pruhy.