„Dobrou chuť,“ popřál jsem jí a na neohebných nohou vyšel na chodbu.

Srdce mi bušilo až v krku, rty se uboze třásly. Zamkl jsem se ve své kajutě, svalil se na postel a zabořil nos do polštáře. V hlavě mi trpkým a bezedným prázdnem kroužila, narážela do sebe a rozpadala se nevyřčená slova. Je to hloupé. Hloupé, rozumíš? Prosím, já dokážu pochopit, že se ti celý ten nápad nemusí zamlouvat. Takových věcí, které se leckomu nezdají, je na světě plno. Tebe sem koneckonců nikdo nezval, ocitla ses tu náhodou, tak se chovej, jak se od tebe očekává. Ty přece o kontaktech nemáš páru, ubytovatelko… Proto máš dělat to, co se od tebe žádá. Jakou ty můžeš mít představu o abstraktních ideách? A proč tě tolik rozčiluje, že jsou abstraktní? Dnes mohou ještě být abstraktní, kdežto zítra se dějiny zastaví, když je nezvládnem… No tak dobře, tak se ti to nelíbí. Ale to je snad jednodušší přestat na tom dělat… A přitom nám to tak ohromně klapalo, už jsme se s ním sblížili, však je to báječný kluk, ten Špunt, a hlavička, s tím by se daly hory přenášet! Ubytovatelko, ubytovatelko! A ty by sis chtěla říkat kamarádka… Teď nemám ani Špunta, ani kamarádku… Ale Komov je taky případ — nejdřív jede jako parní válec, s nikým se neporadí, jednu maličkost člověku pořádně nevysvětlí… Pročež pr, pánové, už nikdy žádné kontakty! Až tenhle blázinec skončí, okamžitě si zažádám o přeřazení na projekt Archa 2. Společně s Vadikem, s Tanou, s rozumbradou Ninon… Budu tam dřít jako soumar, žádné zbytečné řečičky a rozptylování, a hlavně žádné kontakty… Nepozorovaně jsem z těch úvah usnul a musel jsem chrápat tak, až pokličky nadskakovaly, jak říkával můj dědeček. Však jsem taky za poslední dva dny naspal sotva čtyři hodiny. Vanderhoose měl co dělat, aby mě probudil do služby.

„Co Majka?“ zeptal jsem se v rozespalosti, ale hned jsem se vzpamatoval. A kapitán se tvářil, jako by to býval neslyšel.

Osprchoval jsem se, rychle se oblékl a běžel do velína. Z obrazovky svítily varhanovité praporce nad horami a od oceánu vanul silný vítr — trhal čapku mlhy nad horkým bahnem močálu, přišlapával zubožené keře do písku a odhazoval na pláž okamžitě mrznoucí chomáče pěny. Na přistávací ploše se osiřele tyčil Tom, lehce skloněný proti větru. Všechny jeho signální návěsti oznamovaly, že se ocitl v prostoji, žádné další úkoly před sebou nemá a je připraven neprodleně splnit jakýkoli pokyn. Smutný výjev. Zapnul jsem vnější akustiku, asi minutu jsem poslouchal řev oceánu, svištění a vytí větru, drobivé bubnování zmrzlých kapek do pláště lodi a zase jsem se odpojil.

Pokusil jsem se představit si, co asi teď dělá Špunt, vzpomněl jsem si na žhavou buněčnou mlhu, na rozplizlé hrudky světla, lépe řečeno nikoli světla, ale tepla, samozřejmě tepla, a na tu klidnou záři, na záhadné shromáždění odrazů, které žádnými odrazy nebyly… No co, asi je mu tam teplo, cítí se tam dobře, protože je tam zvyklý, a hlavně má o čem přemýšlet. Asi se vmáčkl do nějakého kamenného koutku a pracně se vyrovnává s křivdou, jíž se od Majky dočkal. („Mam-ma.“ „Ano, zvonečku!“ vzpomněl jsem si.) Ze Špuntova hlediska musí ta její skopičina vypadat jako šeredný podraz. Být na jeho místě, už bych mezi nás nikdy nepřišel… A jak se přitom chudák Komov zaradoval, když zjistil, že Majka Špuntovi nasadila třetí oko. „Jste pašák, Majko,“ pochválil ji. „Je to velmi slibná šance, já bych to teda nerisknul…“ No a prosím, z takového nápadu by nakonec stejně nic nebylo. Konstruktéři toho dost nedomýšleli. Rozhodně měli třetí oko vybavit stereoobjektivem, i když je fakt, že tenhle systém je určen pro zcela jiné účely… Něco jsme ale přece jen vyslídili. Třeba jak letěl. Jenže jakým způsobem se vznesl a letěl, proč letěl, na čem letěl…? A ta scéna u havarovaného Pelikána… Planeta neviditelných. Ano, asi by tu byly k vidění zajímavé věci, kdyby Komov povolil vypustit strážního průzkumníka. Kdoví, třeba to teď dovolí. I když — možná bychom se obešli i bez strážního průzkumníka a stačilo by všechno až po obzor prohmatat analyzačním lokátorem…

Zazpíval volací signál radiostanice. Zapnul jsem příjem. Neznámý hlas nesmírně zdvořile, řekl bych dokonce plaše poprosil, zda bych nemohl zavolat Komova.

„Kdo ho volá?“ zeptal jsem se nepříliš přívětivě.

„Ale, jen jeden člen Komise pro kontakty. Nějaký Gorbovskij.“ Do slova a do písmene jsem padl na zadek. „Potřeboval bych prohodit pár slov s Gennadijem Jurjevičem. Doufám, že ho nebudu rušit ze spánku…“

„Hned to bude, Leonide Andrejeviči,“ zamumlal jsem. „Okamžíček, Leonide Andrejeviči…“ A zbrkle jsem skočil po páčce interkomu. „Komov okamžitě na velín,“ zakoktal jsem. „Spěšný hovor se základnou!“

„Tak spěšné to zase není…,“ protestoval mírně Gorbovskij.

„Volá vás Leonid Andrejevič Gorbovskij!“ dodal jsem slavnostně, aby sebou Komov trochu hodil.

„Mladý muži…,“ oslovil mě znovu Gorbovskij.

„Stanoviště obsluhuje Stas Popov, kybertechnik!“ zahlásil jsem se. „Během mé služby se nic zvláštního nestalo!“

Gorbovskij se odmlčel a pak v rozpacích zabručel:

„Pohov…“

Ozval se zvuk chvatných kroků a do velína málem vběhl Komov. Tvář přepadlá, oči skelné, pod očima tmavé kruhy. Zvedl jsem se a pustil ho do křesla.

„Komov u aparátu,“ oznámil. „To jste vy, Leonide Andrejeviči?“

„Ano, já. Dobrý den…,“ pozdravil ho Gorbovskij. „Poslouchejte, Gennadiji, a nešlo by nějak udělat, že bychom se viděli? Jsou tu nějaké knoflíky…“

Komov po mně loupl očima a mé ruce se samy natáhly k panelu a zapnuly také vizor. My spojaři ho máme obvykle odpojený. Z mnoha důvodů.

„Výborně!“ zaradoval se Gorbovskij. „Už vás začínám vidět!“

A na naší obrazovčičce se také rozsvítila tvář, kterou jsem znal z nesčetných portrétů a barvitých líčení — dlouhá, jakoby lehce promáčklá tvář Leonida Andrejeviče Gorbovského. Pravda, na těch portrétech obvykle vypadal jako antický filozof, kdežto tentokrát byl tvářnosti mírně zapšklé, zklamané a na jeho širokém kachním nose se k mému velkému údivu skvěl škrábanec — řekl bych, že čerstvý. Když se obraz uklidnil, poodstoupil jsem a jako myška se posadil na místo u svého pultu. Choval jsem neobyčejně silné podezření, že bych vzápětí mohl být zapuzen, a tak jsem se jal soustředěně obzírat okolí lodi drásané uragánem.

A Gorbovskij začal:

„Za prvé přijměte mé upřímné díky, Gennadiji. Prohlédl jsem si vaše materiály a musím vám sdělit, že je to něco naprosto výlučného. Je to přímo šíleně zajímavé. Je to vynalézavé, elegantní… bleskové…“

„Lichotíte mi,“ opáčil Komov úsečně. „Ale…?“

„Proč ale?“ podivil se Gorbovskij. „Snad chcete říct,a‘, ne? Většina členů komise se přiklání k témuž názoru. Ani se nechce věřit, že jste tak obrovský kus práce stihli udělat za dva dny.“

„To v žádném případě není moje zásluha,“ poznamenal suše Komov. „Prostě příznivé okolnosti, nic víc.“

„Ale ne, to neříkejte,“ namítl živě Gorbovskij. „Jistě mi nechcete vyvracet, že jste předem věděl, s kým máte tu čest. A to není jednoduché — předvídat. A pak — byla tu vaše rozhodnost, intuice, energie…“

„Lichotíte mi, Leonide Andrejeviči,“ zopakoval Komov nepatrně zvýšeným hlasem.

Gorbovskij chvíli neříkal nic a pak se najednou docela tiše zeptal: „Gennadiji, jak si představujete další Špuntův osud?“ Pocit, že teď hned, neodkladně, v jediném okamžení, nejvyšším možným tempem a s rezolutností vylučující odpor, budu z velína vykázán, dostoupil vrcholu. Schoulil jsem se málem do klubíčka a přestal jsem dýchat. A Komov prostě řekl:

„Špunt bude prostředníkem mezi Zemí a zdejší civilizací.“

„Rozumím vám,“ přikývl Gorbovskij. „Bylo by to nádherné. Ale co když ke kontaktu nedojde?“

„Leonide Andrejeviči,“ oslovil Komov svého váženého partnera drsně, „snad abychom začali mluvit přímo. Navrhuji, abychom nahlas zformulovali všechno to, o čem oba uvažujem, a především to, čeho se obáváme. Snažím se Špunta proměnit v nástroj pozemšťanů. V zájmu tohoto cíle se všemi prostředky a zcela nelítostně, dá-li se to tak vyjádřit, snažím obnovit v něm člověka. Největší potíž spočívá v tom, že lidská psychika, hlavně náš vztah k vnějšímu světu, je domorodcům, kteří Špunta vychovali, svrchovaně cizí. A domorodci nás vytrvale zapuzují, nechtějí nás. Tímto základním postojem je skrz naskrz prosáknuto i chlapcovo vědomí. Naštěstí, nebo na neštěstí, jak se komu líbí, ponechali ve chlapcově osobnosti tolik lidského, že nám tím sami poskytli možnost pokusit se o jeho zpětné polidštění. Situace, v níž jsme se ocitli, je bezesporu kritická. Je to těžký konflikt a má představa východiska je riskantní, toho jsem si vědom, ale rozhodně je to konflikt řešitelný. Potřebuji skutečně už jen pár dní, abych Špunta připravil k nejdůležitějšímu kroku. Odhalím mu skutečný stav věcí, osvobodím jeho podvědomí a chlapec se beze zbytku stane naším spolupracovníkem. Vy si přece musíte uvědomovat, jakou cenu pro nás taková spolupráce má, Leonide Andrejeviči… Počítám se řadou obtíží a kolizních situací. To podvědomé přání, abychom odešli, se po zjištění, kdo vlastně je a jak se jeho život utvářel, může přetavit ve zcela uvědomělou snahu ochránit před námi svůj domov, své zachránce a vychovatele. Mohou vzniknout i jiné třecí plochy. Přesto jsem si jist, že dokážeme Špunta přesvědčit, jak užitečný by pro obě naše civilizace mohl být vztah rovnocenného partnerství, a co by on z tohoto vztahu mohl po celý život získávat, aniž by nějak ohrozil zájmy kterékoli z obou stran. Že by mohl být na své zcela mimořádné postavení pyšný a že jeho další život by byl radostný a opravdu plný…“ Komov se odmlčel. „Myslím, že jsme povinni toto riziko podstoupit. Podobný případ se nám už nikdy nenaskytne. Takové je moje stanovisko, Leonide Andrejeviči.“