„Co se stalo, profesore?“

„Vím tolik, co ty. Právě mi telefonoval Ter Akonjan, pokoušel se volat do ambulatoria, ale nedozvonil se.“

„Nehnul jsem se odtud.“

„Ano,“ přikývl hlavou Schrey. „Astrogátor nechtěl svolávat lékaře veřejnou sítí, aby tím nevyvolal neklid. Musíme se připravit, hned začnou nosit raněné.“

Z chodby se ozvaly kroky a hlasy. Anna otevřela dveře. Vešla pozpátku. Přiskočil jsem k ní a zůstal jsem stát bez hnutí, drže ještě stále dítě na rukou. Chodba byla tmavá, jen z dálky se blížil průvod mihotavých světélek, která se nesla asi metr nad zemí. Byla to nosítka zakrytá bílým plátnem. Zpod nejbližšího příkrovu čouhala bezvládná, pasivně se komíhající ženská ruka.

GEA, která urazila v každé vteřině vzdálenost 177 000 kilometrů, setkala se na své pouti s meteorem. Když jej radarová ozvěna odhalila, byl vzdálen 90 000 kilometrů. V tisícině vteřiny zaměřily a spustily automaty vrhač energie a meteor, zasažený výbojem paprsků, se rozpadl. GEA, letící dále stejnou rychlostí, dorazila na místo exploze v době, kdy ještě probíhal proces atomového rozpadu. Vlna plamenných zplodin zasáhla pancéřové pláty na hřbetě rakety a roztrhla je v délce devíti metrů. Do trhliny vnikl chuchvalec rozžhavených plynů, roztrhal všechny vrstvy izolačního pláště a prorazil nádrže s vodou tam, kde pod nimi probíhá potrubí chladicí sítě, v níž cirkuluje kapalné hélium.

Právě v této době automaty kontrolovaly nepropustnost potrubí, kapalné hélium cirkulovalo pod tlakem a všechny kohoutky, které přívod hélia automaticky vypínají, byly zablokovány. Zkapalněný plyn o teplotě tří stupňů nad absolutní nulou vytryskl obrovskou silou, roztrhal potrubí ve značné délce a rezervní ventilační šachtou začal jako dravá bystřina stékat dolů, do ústředny, splývaje po povrchu automatů. Všechny elektrické dráty, s nimiž plyn přišel do styku, vlivem mrazu se staly supervodiči. A souhru impulsů vystřídal chaos zmatených proudů. Kaskádou se hrnoucí hélium výš a výše zaplavovalo části velínu; supervodivostí zachvácené automaty jeden po druhém vypovídaly službu.

V pilotní kabině, která leží přímo pod velínem, takže strop jedné je podlahou druhé, zdržoval se tehdy — byly tři hodiny čtyřicet sedm — pouze jeden člověk, astrogátor Songgram, který měl službu. Nemohl uzavřít hlavní přívod tekutého hélia, ani spustit hermetické izolační stěny, ani ucpat trhliny v plášti rakety provizorním těsněním; některé elektrické mozky byly ochromeny úplně, jiné fungovaly jako by zešílely a překrucovaly rozkazy a vysílaly ve zlomku vteřiny desítky protichůdných příkazů. Songgram se nemohl s nikým dorozumět a byl stěží s to ohlásit poplach nouzovou fonickou sítí, protože její kabely v určitém místě přišly do styku s tekutým plynem.

Byl sám před tabulemi ciferníků a ukazatelů, které už nic neměřily a neukazovaly. Všechna kontrolní světla se rozžíhala a hasla bez špetky smyslu, bloky transformátorů se třásly, jedny obvody odpadaly, v ostatních přetížení spalovalo celé série pojistek, takže plameny fialových výbojů ožehovaly izolační desky. Songgram věděl, že dříve nebo později hélium hromadící se nad jeho hlavou vyplní ústřednu až do stropu a ochromí i ten nejhlouběji skrytý elektrický rozvod z hlavních atomových reaktorů, což se rovnalo zničení celé rakety.

Není známo, co si myslil, ale všechno, co dělal, bylo zaznamenáno, protože registrační přístroj pracuje automaticky, na principu supervodivosti. Nebyl tedy ochromen. V pilotní kabině bylo stále chladněji, se stropu, který nesl silnou vrstvu kapalného hélia, čišel děsivý chlad, na tabulkách pultíků se usazovala jinovatka, dech se dral z úst v podobě bílé páry a nahoře hélium stále kypělo, šumělo a zaplavovalo vyšší a vyšší oddíly automatů a otvorem v pancéři rakety unikaly každou vteřinu stovky a stovky krychlových metrů vzduchu. Songgram se znovu pokusil spustit odstředivá čerpadla, na dálku řízené izolační stěny a zapnout nouzovou síť, vedoucí rovnoběžně se sítí hlavní — nadarmo.

Zbýval jediný způsob. Věděl, že hélium nadržené asi v metrové vrstvě nad ním začne stékat do pilotní kabiny, otevře-li ventilační otvory ve stropě. A než vyplní pilotní kabinu, vynoří se automaty v ústředně, teplota nahoře se zvýší, ne o mnoho, ale přece dostatečně, aby automaty mohly začít normálně fungovat a pak již další přívod hélia samy přeruší. Elektrické řízení bylo už zablokováno. Musel tedy záklopky otevřít ručně pomocí volantových matic v boční stěně pilotní kabiny. Kdyby otevřel pouze jednu záklopku, stačil by ještě utéci z kabiny, ale nebyl si jist, zdali takto vzniklým odpadem bude z velínu vytékat více hélia než do ní proudí prasklým potrubím. Ale jistota byla velmi nutná. Kdyby otevřel všechny ventily, nestačil by utéci. Kapalné hélium zmrazuje tak rychle, že člověk, který se do něho ponoří, změní se ve vteřině ve skleněnou mumii.

Naposledy zkouší Songgram zapnout odstředivá čerpadla — bezvýsledně. Pak přestal mačkat kontakty. Čtyři a jednu třetinu vteřiny nepodnikal nic a pak začal otvírat jednu záklopku po druhé. Stačil otevřít čtyři. Čtyřnásobným vodopádem začalo vtékat hélium do pilotní kabiny, automaty nahoře se vynořily a všechno se dělo tak, jak předpokládal. Jedny automaty uzavřely přívod hélia, jiné zapnuly čerpadla, která vysála plyn z pilotní kabiny, další zalepily trhlinu plombou z rychle tuhnoucího kovocementu; aby odlehčily stropu velínu, vypnuly gravitační soustrojí a postupně spouštěly hermetické uzávěry uvnitř GEY, aby se vypařující hélium nemohlo smísit se vzduchem v obytné části rakety. Pak se z nouzových otvorů vynořily zástupy mechanoautomatů, vklouzly do rezervní šachty mezi izolační přepážky velínu a pod prasklou nádrž s vodou. Pracovaly nepřetržitě do šesti hodin do rána, kdy byly ve vnitřku rakety odstraněny poslední stopy katastrofy.

Jen několik osob bylo zraněno úlomky potrubí, které prasklo ve třetím a čtvrtém poschodí. Když jsem ošetřil raněné, šel jsem s Yrjólou do vysušené a již opravené pilotní kabiny. Když jsme ji opouštěli, bylo již skoro sedm hodin. Chodby naplňovalo světlo umělého svítání, bylo ticho a prázdno. Yrjola přešel to místo chodby, kde se naše cesty dvojily, a šel dále jako kdyby mě nemohl opustit. Najednou, už přede dveřmi nemocnice — vracel jsem se totiž k obětem katastrofy — zůstal stát.

„Kdybych nebyl dělal ten výpočet…“

Tázavě jsem na něho pohlédl. Nedíval se na mne.

„Nemohl jsem si to odpustit… On nemusel… víš? Stačilo otevřít jediný ventil. Měl naději.“

Pochopil jsem.

„Nevěděl?“

„Nemohl vědět. Aby provedl výpočet, potřeboval by několik minut. Nedopřál si je.“

Mlčel jsem. Ještě mi tanul před očima obraz, který jsem si odnesl z pilotní kabiny: prázdná velká místnost, odstraněné stopy katastrofy, a socha astrogátora s rukama na posledním, do konce nedotočeném kole. Yrjóla tiskl mou ruku silněji a silněji.

„Tys… ho neznal…“

Umlkl a já jsem letos po druhé uviděl plakat muže.

Příštího dne začali inženýři pokrývat vrstvou kovu plášť GEY v místě, kde byl protržen. Byly otevřeny nouzové východy a na vnější stranu pláště rakety nastoupila četa mechanoautomatů. Ameta pro mne přišel do nemocnice. Naskýtala se totiž jedinečná příležitost podniknout výlet do vzduchoprázdna.

Tam, kde se na nejdolejší palubě sbíhaly chodby, byly práce v plném proudu. Z šachty se každou chvíli vyklonil nějaký automat. Ostatní, které čekaly u transportéru, vykládaly na něj nástroje a kov; potom obrněný stroj, aniž se obrátil, vycouval pozpátku do výtahu krokem tak těžkým, že se zdálo, že se pod ním pronáší podlaha. Zájemců o procházku na vnější straně GEY se našlo neobyčejně mnoho, museli jsme tedy hezkou chvíli čekat, než na nás došlo. Konečně jsem byl v tlakové komoře. Ameta, připravený již na cestu, pomohl mi navléci skafandr. Vlezl jsem do něho široce rozšklebeným otvorem pro hlavu, pak mi vložili na ramena kulatou, vpředu a vzadu sklopenou desku, která se podobala velkým krajkovým okružím, jaká se nosila ve starověku s tím rozdílem, že místo krajek byla z kovu a byla dosti těžká, protože je v ní umístěn přenosný, výhřevný atomový reaktorek i dýchací přístroj. Na desku mi nasadili průhlednou přilbu, před očima se válcovitě zaoblující. Při každém pohybu jsem cítil, jak se mi po těle přesouvají silné vrstvy skafandru, vnější kovová, pokrytá lisovanou stříbrnou plstí, a vnitřní, na omak atlasová; v gravitačním prostoru nebyl ovšem pohyb v takovém oděvu lehký. Postrčen zezadu, dostal jsem se do tlakové komory: v okamžiku, kdy jsem si nasadil přilbu, světla pohasla v nažloutlý přísvit a já ztratil Ametu z očí.